„Divnej rok,“ řekne Michala a ubalí si cigaretu. „Ale to já mám furt. Můj život jsou jenom trhliny. Táta se rozešel s mámou, když mi byly tři. Viděla jsem ho až v šestnácti, když jsem za ním zdrhla do Prahy, protože jsem pochopila, že to asi všechno nebyla jeho vina, jak mi máma hrnula do hlavy, protože s ní to taky není zrovna lehký. No to by s ní nějakej chlápek vydržel, ne?“
Venku tuhne Brno a v rádiu běží seznamka těch, kdo už navždycky zůstanou sami. Pijeme grog, ale i tak klepeme kosu.
„Jenže od táty jsem zdrhla zpátky do Brna, protože to s ním to taky není lehký. Zdrhala jsem i ze všech škol a zakládala kapely, který se hned rozpadaly. Psala jsem texty, ale jenom do půlky, tu druhou jsem nikdy nedokázala vymyslet. Tak mě napadlo, že budu ty první půlky slepovat, ale moc to nešlo, kapra s velbloudem taky neslepíš, že jo.“
„Ty si psala o kaprech a velbloudech?“ zívnu trochu.
„Tě unavuju co?“
„Ale ne.“
„Někdy mám prostě pocit, že i já jsem taková roztržená na půl. Někdy neviditelně, jindy ale dost viditelně. To se na sebe ráno ani nedokážu podívat do zrcadla. “
„A nemáš jenom kocovinu?“
„To s tím mým roztržením taky souvisí. Nemůžu usnout a tak zlomím sedmičku. A ráno se nemůžu probrat. Musím si dát dvě kafe a cestou do hostelu vypít v šalině ještě redbula. Srdce mi pak ale tak drnčí, že to musím utlumit neurolem. Jenže pak jsem zase utlumená až moc a musím se zase rozjet. Celej život se jen rozjíždím a zastavuju jako rozbitá šalina.“
„Makáš v hostelu, jo?“
„No jo. Když turisti říkají, že chtějí něco autentickýho, pošlu je sem, do Las Vegas.“
Michala je hubená, dlouhá a černovlasá, na sobě má černou koženou bundu a okopané kozačky a i teď v noci brýle proti slunci. Jakoby sem spadla z turné nějaké německé elektropunkové kapely.
Když vypráví o svých trhlinách, tak se trochu směje, jako by je tím smíchem chtěla zacelit. Je jí třiadvacet, neviděl jsem ji rok a před tím nikdy. Zakopli jsme o sebe náhodou v té vánoční bitvě stánkařů na Svoboďáku. A skončili v odřeném baru kousek od nádraží.
„Tohle je jediný opravdový místo v Brně.“
„A jmenuje se Las Vegas.“
„Možná právě proto. Heren tu máme víc než tam. Tohle místo je ale pravda o tomhle městě, ty vole. Žádný Fuchs. Las Vegas.“
A pak vykládá, že Las Vegas je vlastně původně stánek z výstaviště. Stěny jsou tak tenké, že tu je vždycky o deset stupňů víc než venku. V létě čtyřicet, v zimě nula. V létě se do piva dává led, v zimě se pije jenom grog.
„Všechny hospody si na něco hrajou, ale tady už všechno dohrálo. Las Vegas, Brno.“
Poprvé jsme se potkali loni na Flédě. Kapela za moc nestála, takže jsme celou dobu kecali vedle v kebabárně a pak táhli s nějakou partou dál. Z hecu nebo z blbosti jsem jí na ruku napsal text nějaké písničky. Nic víc. Nic míň. Pak jsme se rok nepotkali. I to je v Brně možné. A v Las Vegas určitě taky.
Za výčepem trůní buldočí dlouhovlasá holka nacpaná v elasťácích. Kouří jednu za druhou a někoho na dálku soustředěně drtí esemeskami. Dva chlápci se snaží podojit automaty, na polici vedle rumu a vodky bliká Santa a o bar se opírá vyhublý nácíček. Na sobě jen nátělník, i když těch pár lidí, co v Las Vegas čekají na to, co už bylo, si nesundalo ani bundy.
„Ten tvůj nápis na ruce, to byla taky pěkná trhlina.“
„Co jsem ti tam vlastně napsal?“
„Nevím, ale bylo to německy.“
„Aha.“
„Já německy neumím, ale můj kluk uměl. Ráno si to přečet a to byla první trhlina našeho vztahu.“
„Tak to mi je líto, sakra.“
„Ne, já jsem ráda, aspoň se to urychlilo, že jo. Další trhlina byla bydlet v tom baráku. Záchod na dvoře, voda na chodbě a elektrika nabodnutá z vedení. Byl to jeho nápad bydlet s pankáčema, že nebudem muset platit a budem svobodný.“
Matně si vzpomínám, že o tom loni taky mluvila.
„A poslední trhlina byla ta navoněná borka, ke které se chodil ohřívat na Veveří. Jednou jsem ho tajně sledovala a pak čekala dole v kavárně. Byla jsem tak na nervy, že jsem se úplně zbourala. A pak vyšli ven a já vyšla taky a stáli jsme proti sobě na chodníku…“
„A co?“
„Nic. Chtěla jsem mu jednu vrazit, ale prostě nic. Jen jsme tam tak stáli jako trubky a pak šli každý jiným směrem. Tak takhle vypadal náš finální rozjezd.“
Z rádia hraje Půlnoční. Nácíček tančí s barmankou, chlápci od automatů zpívají s Neckářem. Aleluja. Ale pak dojde rum do grogu a Las Vegas zavírá.
Jdeme zamrzajícím městem. Všechny ty rovné a přísné domy jsou najednou křivé, nebo jsme křiví my. Na Moravském náměstí hoří svíčky.
„Divnej rok,“ řekne Michala a ubalí si cigaretu. Zapalovač jí ale nějak zamrznul. Zvedne ze země jednu ze svíček, připálí si a položí ji vedle fotky s prezidentem. Je celá pokapaná voskem.
„Tohle je taky pěkná trhlina,“ sundá si své černé brýle a přejede očima tu žlutou neklidnou hladinu. Oči má trochu napuchlé.
„Poslední dobou furt bulím.“
Pak zvedne fotku, podívá se na ní a strčí si ji do kapsy.
„Vánoční dárek na horší časy,“ řekne. „Jsem si vzpomněla, co jsi mi na tu ruku napsal. Lében hajst lében, tak nějak. Co to znamená?“
„Jo Laibach… Něco jako život je život. Bavili jsme se o nich asi.“
„Ale proč jsi mi tam napsal zrovna tohle?“
„Nevím… Fakt nevím.“
Díváme se na rozhoupané moře hořících svíček. Na všechny ty fotky, vzkazy a prosby.
„Divnej rok,“ řeknu.
(Brno, 23. 12. 2011. Věnováno V.H.)
© Jaroslav Rudiš, 2011