Tak tyhle okamžiky miluju. Ty chvíle, kdy to končí, kdy víme, že už všechno bylo, a kdy se čeká jen na to, až v kamnech vyhasne oheň. Kdy víme, že nejsme o nic chytřejší než loni, ale snad ani o nic hloupější, kdy prostě jenom jsme. Každý v tomhle okamžiku doufá, že to, co přijde, až v kamnech ráno zatopíme, bude o chlup lepší, než to, co končí. Že odněkud spadne štěstí, peníze a zase štěstí, nebo že alespoň nepřijde nějaký průšvih.
Miluju ten čas, kdy je dobré zapálit si startku, tu jedinou holku, co vás nezradí, třikrát z ní dlouze natáhnout, rozkašlat se a zamyslet a připravit si v hlavě nějaké přání, nějaké předsevzetí, prostě zaklínadlo nejen na Nový, ale na celý příští rok.
Dneska je silvestr. Za okny padá sníh, v kamnech to fajruje a vlaků naší stanicí za celý den projelo jen pár.
Jmenuju se Nebel. Alois Nebel. Slovo der Nebel znamená mlha. Když ho ale přečtete odzadu, dostanete slovo Leben. A das Leben znamená život. Já si to jméno nevybral a ani na tuhle osudovou smyčku, která mi od narození visí kolem krku, jsem nepřišel, to jeden dražní inspektor. Měl ale recht. Myslím, že právě o tom to všechno kolem nás i v nás je. Celý náš život se totiž ukrývá v mlze, ze které na nás občas něco vybafne. I to se mi stává. V mlze se rodíme, do mlhy odcházíme, mlhu máme často v hlavě.
Jmenuju se Alois Nebel a bydlím v Jeseníkách, v tom horském kraji na konci světa, kde zima nikdy úplně neskončí a kde dobrou noc nedávají lišky, ale vlkodlaci. A který je nejkrásnější na podzim a v mlze.
Žiju v malém městečku, které se jmenuje Bílý Potok. Dříve to byl Weissbach, protože dřív tu žilo víc Němců než Čechů. Něco o tom vím, jsem totiž přesně mezi tím, napůl Čech a napůl Němec. Která polovina je ale která, na to se mně neptejte, to prostě nevím. To vám spíš vyjmenuju, jak po naší trati jezdily vlaky v roce 1918 a 1938, v roce 1945 a v roce 1968. A taky vám vyjmenuju své sousedy, které k nám zavál osud a vítr dějin, který odvál do dálky všechny Němce. Vyjmenuju vám všechny ty Řeky, rumunské Slováky, Valachy a pár Čechů poslaných sem k nám po válce za trest.
Jmenuju se Nebel a dělám to, co chtěl určitě alespoň jednou za život zkusit každý z vás. Řídím tenhle svět. Prostě vlaky. Jsem u dráhy a pracuju jako výpravčí a nikdy jsem nedělal nic jiného, protože když se člověk narodí pod vlivem dráhy, tak mu nic jiného nezbyde. A to se mi stalo. Na téhle stanici sloužil už můj děda a já na ni skončil. Ale já si nestěžuju. No řekněte, nezatoužili jste někdy potom, vypravit vlak plácačkou, přehodit si pákou návěstidlo na volno nebo alespoň výhybku na jinou kolej? I to je někdy v životě za potřebí.
Tak tyhle okamžiky miluju. Dneska je silvestr, něco se bortí a něco dalšího ještě nezačalo růst. Mám rád tu chvíli, kdy končí jeden rok a z dálky se jako pomalý nákladní vlak sune ten další a člověk o něm ještě nic neví.
Nákladní vlaky u nás bývají dlouhé. Vepředu táhne jedna bardotka, na konci tlačí druhá. A mezitím vagony. Hodně vagonů. Bardotka je dieselová lokomotiva. Říká se jí tak kvůli mocným plechům vepředu, které vypadají jako prsa té slavné herečky, která dost možná vlakem nikdy nejela, ale to nevadí. Já jí to odpouštím. Je krásná stejně jako ta mašina a občas se v nádražce pohádáme, která toho tam má víc, myslím ženské krásy, jestli herečka, nebo mašina. U nás jezdí hodně bardotek. Ale taky brejlovce, hurvínci a rakve. Každá mašina má své jméno a každý strojvedoucí vám odpřisáhne, že má i duši, protože ji občas musí na kolenou prosit, aby na sedlo na Ramzové vůbec dojela.
Tak tyhle okamžiky miluju. Zapaluju si startku, táhnu ji do plic, a myslím na to, že i když s novým rokem přichází pokaždé nějaké tajemství, něco asi zůstane. Třeba komunisti a prezident Husák, který bude zítra v poledne mluvit jako každý rok v televizi a zase mu nikdo nebude rozumět, protože on mluví napůl česky a slovensky a navíc mají všichni kocovinu. Mlha v údolích taky zůstane. Pivo. Svobodná Evropa, kterou si tajně pouštím, abych věděl, co se děje ve světě. Wachek tu taky asi bude, náš výhybkář a kšeftař, který vám sežene všechno na světě. Ameriky. Záclony. Toaletní papír, když ho nikde nemají, jako zrovna teď a on ho vždycky někde vyčaruje. Všechno polský, ale levný. A taky kazety Z polských ložnic 3. I ty vám sežene, když na vás padne smutek. Jen musíte mít video. Jestli ho nemáte, můžete si tu kazetu pustit ledatak z okna. Wachek říká, že s tou kazetou nikdo není sám.
My jsme totiž jinak všichni sami, stačí se podívat v noci do nádražky, kdo tam sedí. Já, Wachek, občas jeho fotr, farář, hajný, dva jezeďáci. A kdo ženskou někdy měl, tak od něj utekla a dost možná si zachránila život. Tenhle kraj lidi polyká a živý odsud nikdo nevyvázne. Já jsem ženatý nikdy nebyl. Já jsem rád sám. Ne, nestěžuju si. A navíc tak sám zase nejsem. Mám vlaky, jízdní řády, byt a kocoura.
Tahám další startku a myslím na to, co přijde. Člověk jistojistě ví, že bude zase o rok starší a možná o dvě kila tlustší, bude ho víc bolet v kříži a možná mu zase stoupne krevní tlak a drážní doktorka v Jeseníku, které starého loni přejela drezína, mu bude vyčítat pivo, tlačenku a knedlo zelo vepřo, ten slavný český triatlon, bez kterého by z nás ale nebylo to, co jsme. Jako bych ji už neslyšel!
„Pane Nebel, vy v žilách nemáte krev, ale sádlo. Vy jste mašina na infarkt,“ řekne mi na kontrole.
„Já ale infarkt ještě v životě neměl,“ usměju se. A doktorka se taky trochu usměje, ale pak hned zvážní.
„Musíte se víc hýbat.“
„Ale já se hýbu. Chodím po nástupišti sem a tam.“
A ona se ještě jednou usměje, pak zvážní a zase se usměje, pak pustí světla na malém semaforu a zkouší mé oči: červená, žlutá, oranžová, zelená.
Barvoslepý ale já nejsem a asi nikdy nebudu. Opakuju ty barvy, dívám se na ní a vím, že i ona moc dobře ví, že stárnout a tloustnout je normální, že to jsou v téhle době taky jistoty stejně jako pivo a kocovina a všechny ty věci, které jsem už vyjmenoval. Ještě mě napadá režijka, uniforma, jízdní řády, a Rusáci, co tu jsou s námi už dvacet let a budou tu asi napořád.
Každou chvíli jim k nám pošlou nákladní vlak s raketami, masovými konzervami, vodkou a benzínem, se kterým taky všichni kšeftují a nejvíc Wachek. A když pak Rusákům někdo uteče, v kraji se pořádají manévry. Toho kluka vždycky chytí a někde v lese zastřelí, pokud se jim už před tím ze strachu neoběsí na opasku jako ten, kterého jsem předloni v zimě našel za stodolou. Visel tam a byl zmrzlý na kost. A když někdo uteče, všichni vojáci dostanou trest. Třeba musí rukama vykládat uhlí z vagónu na našem nádraží, jako posledně. Jejich velitel tomu říká uhelné prázdniny.
Já vím, já vím… Tohle zrovna moc lidí nemiluje. To neustálé české kecání, nesoustředěné historkaření a těkání, kterým zaháníme hrůzy světa a opravdové pravdy o nás samých, to naše naříkání, pozorování a nekonečné sebelitování, kde nás píchá, co nám kdo sebral, co nám kdo nedal a co nám kdo ve světě nepřeje. Taky to nesnáším. Ale hlavně si myslím, že lidi dneska nemilují slovo stárnutí, protože stárnout dnes není krásné a moderní a tahle doba je moderní. Nebo se tak alespoň tváří.
Aby vám to bylo jasné: já se stárnutí nebojím. Jen mě tuhle v televizi trochu rozčílilo, že lidi a nejvíc Pražáci dneska milují jen mladé a nové věci, co se prodávají v Kotvě, a mně se zdá, že jednou se tam budou prodávat i nové umělé životy. Než se honit za mládím, to radši infarkt, hned, tady, na Silvestra na té naší malé stanici Bílý Potok, co má tři dopravní a jednu manipulační kolej, jednu nádražku, skladiště a stará návěstidla, která nám tu šajní do mlhy ještě po Němcích. A mlhu krájí dobře, ne že ne.
Lidi pořád doufají, že to, co přijde, bude krásnější, ale kdyby to i třeba bylo, oni si stejně budou stěžovat. Z dráhy to dobře znám. Každý den se u nás někdo takový zastaví. Naše vlaky jsou moc dlouhé, nebo moc krátké, je v nich moc vedro, nebo moc zima. Jsou špinavé a ještě navíc děsně drahé. A vůbec, trabant je trabant, jdu si ho koupit. Tak jdi, říkám pokaždé. Možná to je všechno tím, že lidi si dneska stěžují z pohodlnosti a lenosti, místo aby dělali něco pořádného. V televizi říkali, že lidi už dneska nemají žádné koníčky, že mají často jen tu televizi. A že jich přitom je! Výhybkář Wachek je třeba amatérský malíř, pájkou vám do překližky vypálí jelena nebo vaši slečnu. Naučil se to na vojně u pohraničníků na Šumavě, kde jednou chytil jednoho zbloudilého východního Němce, který chtěl utéct na západ za svojí holkou, a dostal za to od velitele hodinky, která má pořád.
A výčepní Šokin zase sbírá recepty na guláše z celého světa. Zkouší je pak vařit, aby nakonec stejně vždycky uvařil ten svůj, kde se spolu hodiny a hodiny pomalu mazlí jenom cibule, hovězí kližka, pepř a sůl a my si přidáváme tak dlouho, dokud ten jeho guláš nesníme a pak ho na kolenou prosíme, aby zítra hned založil na další, protože tohle je jeho vítězný guláš.
A já? Já sbírám staré jízdní řády. Já vím, co chcete říct: Všechno v nich je pořád stejně. Ale to je právě ta krása jistoty, že vlaky jezdí už sto roků stejně rychle nebo pomalu, záleží na úhlu pohledu. Ale vlaky se alespoň v té mlze našeho století neztratily. Na rozdíl od lidí, co se v té mlze ztratili úplně, až do sebe začali narážet a dělat bordel. A já to v té mlze všechno občas vidím. Nikomu o tom ale nevyprávím. Když jsem to zkoušel, hned si mysleli, že jsem to přehnal se startkami, jako by to s nimi přehnat šlo.
Na záchodě mám takovou knihovničku, sto jízdních řádů, sto příběhů, jak je tam naskládali můj táta a děda. Když tam tak sedím a čtu si, tak někdy cítím, jak se kolem valí vlaky a v nich dějiny a lidi, vidím je v mlze přijíždět a zase odjíždět, můžu s nimi v té mlze mluvit, ale raději se držím zpátky. A když toho je moc, začnu si zase číst v jízdním řádu a ty představy těmi čísly vždycky zaženu, protože v jízdních řádech je pořád všechno stejně jako v bibli. Vlaky u nás jezdí pořád stejně rychle, nebo stejně pomalu, záleží na vašem vnímání času. Kdo zná jízdní řády, je poučený o životě, protože ví, že koleje vás dneska dovedou do Lisabonu i do Osvětimi.
Tak tyhle okamžiky miluju. Sníh za okny, oheň v kamnech, na stole kafe. Ale nádražácký kafe! S dvojitým rumem. Kafe, které ve vás jen tak nevystydne. Já vím, co chcete říct: Ve službě by se pít nemělo. Já to taky dodržuju, ale dneska je přece silvestr. A na konci roku mají naši inspektoři své starosti, myslím rodinu, shánění dárků a tak.
A ti inspektoři jsou hodní kluci. Taky to nemají lehký. Někdy mi přijde, že na jednoho drážního inspektora připadne další inspektor, který kontroluje jeho. Jednou se mi tady v kanceláři jeden sesypal, chvilku před Vánocemi. Kluk z Ostravy, mladý, sotva se holil, ale ostrý jako břitva a důležitý jako přednosta na hlavním nádraží v Praze. Karel Sladký se jmenuje.
Všechno zkontroloval a nic. Pořád se děsně trápil, rudnul a potil a nikde žádná chyba, až mi ho najednou začalo být líto. A tak jsem špatně odhlásil vlak z Lipové, ale on si toho ani nevšimnul. A tak jsem se přiznal. A on se mi pak sesypal. Že si to povolání nevybral. Že si nevybral ani svou ženu. Ani Ostravu, kde bydlí kousek od stanice Vítkovice a vlaky se železem ho nenechají spát.
„Mě taky budí vlaky,“ říkám.
„Ale já si to nevybral! Vy možná jo, ale já ne!“ křičel Karel Sladký. „Já chtěl být tanečník! Baleťák! Jako Harapes.“
„To furt můžete, ne?“
„Ale kdy? A kde? A s kým?“
A pak se Karel Sladký rozpovídal, že už na dopravní průmyslovce v České Třebové ho zajímal balet víc než vlaky, že si po večerech rád zatančil Labutí jezero. Mluvil o piruetách a krásných baletkách z televize a o tom, jak se styděl to někomu říct. Zůstal mi v kanceláři sedět jeden den a druhý a třetí a najednou bylo po Vánocích.
A pak ho začala hledat manželka a nakonec i z ředitelství, hlavní inspektor všech inspektorů, ale on tu pořád seděl a vyprávěl a pil kafe, aby mi pak řekl, jestli vím, co německy znamená Nebel a co Leben, což já sice vím, ale nikdy jsem si toho Nebel a Leben ve svém příjmení nevšimnul. Byl to Karel Sladký, kdo mi utáhnul kolem krku tuhle moji osudovou smyčku, na které se jednou oběsím, smyčku ze života, vlaků a z mlhy.
A pak usnul a zase se probudil dal si další grog a zase se kochal naší temnou horskou krajinou, co zmrzla do krásy, vlkodlačí krajinou, která se za okny rozsvěcela a zhasínala, až jsme ho museli s Wachkem šoupnout do nočního motoráku směr Šumperk, nebo by nám tady seděl furt.
Všechno to dopadlo dobře. Karel Sladký se nakonec našel. Rozvedl se a po práci založil baletní skupinu Modrá armáda a slaví s ní úspěchy po celém světě od Aše až po Čiernou nad Tisou, zkrátka po všech tratích ČSD. A z vděčnosti k nám rok co rok na silvestra jezdí do nádražky udělat slavnostní představení.
Je to kulturní událost roku, na které nikdo nechybí. Baleťáci totiž s sebou přivezou nejen dobrou náladu, ale taky kluky, kteří předstírají, že jsou Bohdalová a Vondráčková a Karel Gott a možná hrají a zpívají i o chlup líp než oni. Přivezou i holky, které tančí na stolech ve slušivých nádražáckých uniformách. Vrcholné číslo je pak Labutí jezero inspektora Karla Sladkého, ze kterého jsou auf hlavně ženské. Je to prý ještě lepší než balet televize NDR v Ein Kessel Buntes.
Sladký pluje tiše sálem, kličkuje mezi rozbitými sklenicemi a vajgly a je krásný. Proměňuje ve velkou kouzelnou smutnou labuť a tančí prostředkem naší nádražky, všichni z té krásy tuhnou a zapomínají na zimu a starosti, které jim bloudí hlavou. Všichni se bojí se napít a dokonce i polknout a podrbat, protože tohle je skutečná krása, kterou si člověk v Kotvě nekoupí.
Ztuhne i Wachek, co pro sprosté slovo nikdy nejde daleko. Ztuhne i jeho fotr, co provozuje autokemp, kam nikdo nejezdí, protože kdo by taky u nás co hledal. Dříve to byl pionýrský tábor a předtím tábor pro Němce při odsunu a předtím pobočka německého koncentráku a předtím skautský tábor a on byl vždycky u toho. Ztuhne i Šokin, co jinak točí atomovou rychlostí jedno pivo za druhým. Ztuhnu i já. Pokaždé, když ho vidím, cítím, jak mi někdo utahuje tu smyčku ze života a mlhy kolem krku a musím si dát panáka, abych to rozdýchal, protože Karel Sladký tančí před námi náš tanec smrti. Ale nejvíce ztuhnou ženské, všechny ty průvodčí a pokladní z celé naší tratě, které říkáme slezský Semmering kvůli těm kopcům, zatáčkám, mostům a tunelům.
Ztuhnou tedy jen na povrchu. Uvnitř to vře, jak jsou dojaté, a my jim musíme podávat kapesníky, protože na konci čísla Sladký jako labuť umírá. A všichni si uvědomí, že s ním umírá i starý rok a že ten další taky nepůjde jen tak vyhrát. A tak nakonec brečíme úplně všichni, když labuťák Karel Sladký padá k zemi mezi vajgly. Bulíme a víme, že náš život je taky tanec mezi střepy.
A všichni se tak nakonec dojmou a obejmou. Pár nádražáků se před hospodou porve s lesáky o to, kdo má hezčí uniformy, ale i oni se pak zase obejmou a objednají další panáky.
Tak tyhle okamžiky miluju. Poslední vlak odjel, za chvíli máme půlnoc a startky mě pěkně tlačí na plicích. Ale ještě jednu si zapálím.
V nádražce to začíná hučet, Karel Sladký a jeho tanečníci z Modré armády už jsou na svých místech. Smyčka je nachystaná. Tak já už taky pomalu půjdu. Oslava konce může začít. Jen ještě vymyslet to zaklínadlo.
Stanice ČSD Bílý Potok, Jeseníky, 31.12. 1988
© Jaroslav Rudiš, 2011