Recenze: Konec punku v Helsinkách
No, čím začít? Od knížky, kterou napsal Jaroslav Rudiš, jsem nic moc neočekával. Říkal jsem si, co tak může o totalitním punku napsat týpek ověnčený literárními cenami, který se jednak nepohyboval v punkové scéně a který byl navíc tehdy za komoušské totality moc mladý na to, aby si to všechno mohl pořádně uvědomit a srovnat v hlavě. 
Pak jsem ji otevřel, začetl jsem se a děj mne vtáhl do svých osidel. Příběh se odehrává ve dvou prostorových a dvou časových rovinách, jež se kříží, aby se v závěru setkaly. Ole, čerstvý čtyřicátník, bývalý punkový muzikant z NDR, tráví dny a noci ve svém baru Helsinky, kde se schází několik dalších ztracených existencí nespokojených se světem, který je obklopuje, a s jeho nezastavitelným pochodem měnící se historií. Komunistická totalita ve východním bloku sice skončila, nástup eurounijního biokapitalismu se sociálně-tržním hospodářstvím je však také nějak moc neohromil. Nancy, nebo jak se jmenuje, zase žije v Jeseníku, poslouchá HNF, Sex Pistols a Toten Hosen a umí dobře německy, protože její rodina je německého původu. Kromě toho, že si píše deník a žije svůj punkový sen, má strach z toho, že chytla rakovinu kvůli atomovému mraku z Černobylu.
Ole se protlouká životem, jak to přijde, a žije ze dne na den. Ženské už ho nudí, vlastně už má spíše dost těch neustále stejných dramat, které jsou s nimi neoddělitelně spojeny, a tak se jednoho dne rozhodne, že už s nimi skončí. Zůstanou mu jen ty dívčí oči, jež ho neustále v mysli pronásledují a nedovolí mu zapomenout na jeho mládí a výlet do ČSSR, který ho na celý život poznamenal. Nancy zase kvůli punku vykopnou ze školy, naběhne do pracovního procesu a těší se na koncert Toten Hosen v plzeňském Lochotíně, který se pomalu blíží. Do toho všeho nastupují podivné anarchistické akce ve městě, kde stojí bar Helsinky a Oleho život se prapodivnou hrou osudu zvolna vyšinuje ze zajetých kolejí. Jednu vyhaslou punkovou generaci střídá další, ta, co poslouchá techno a bývalá punkovost dnešních koleček v systému je jí k smíchu. Kulisy a herci se mění, jádro problému však zůstává stejné, nuda a nespokojenost se společností, s měšťákem, s „hezkými lidmi“.
Nebudu vám tady prozrazovat celou zápletku, knihu si raději sežeňte a uvidíte. Je sice na můj vkus málo brutální jak stylově, tak koncepcí příběhu a jeho závěrečným vyzněním, ale je čtivá a dostala mne. Chci tím říct, že když si vezmu třeba knížky od takového Irvina Welshe jako například „Trainspotting“, a romány od Nicka Hornbyho typu „Všechny moje lásky“, tak „Konec punku v Helsinkách“ má mnohem blíže tomu Hornbymu, se kterým ho však samozřejmě nechci srovnávat, neboť má svůj osobitý styl. Jaroslavu Rudišovi nemohu upřít opravdový talent vypravěče, román se čte úplně sám od sebe a když jsem celý příběh konečně zhltl a knížku jsem položil na stůl, zbyl mi v mysli jen ten nepopsatelně tísnivý smrad té zkurvené doby, jenž s sebou tak nějak vnitřně a neoddělitelně táhnu životem a snažím se s ním dodnes nějak vyrovnat, jen ten nepopsatelně tísnivý smrad té zkurvené doby, v níž však pro nás, co jsme to zažili, byl ještě punk opravdovým punkem a protestem proti zasranému komoušskému systému. Jo, jako bonus se dozvíte, jak se má správně stavět číro a vyrábět mega koktejl Molotov.
mrtvola ©
punk.cz