S novým románem Konec punku v Helsinkách (Labyrint 2010) přichází Jaroslav Rudiš (1972). Vypráví příběh o punku na východ od železné opony. I tady se ocitáme v Sudetech jako v jeho Grandhotelu, i tady navštěvujeme současné německé město jako v Nebi pod Berlínem.
Co je vám blízké na východoevropském punku z 80. let?
Na punku mě fascinuje vztek, špinavost, přímočará energie. A to, jak se v těch písních zrcadlí nahnilá doba, kdy byly složeny.
Původní nápad byl napsat ostrý příběh z konce osmdesátých let z pohledu mladičké české punkerky z maloměsta v Sudetech, které na ni padá. A kde se člověk může buď uchlastat, nebo podřezat. Nebo se přizpůsobit. Tahle holka se nakonec vzepře, protože nemá co ztratit, uteče a vydá se za svými malými velkými sny.
…na koncert Die Toten Hosen.
Šlo o jejich první oficiální vystoupení ve východním bloku. Uskutečnilo se v Plzni, v září 1987 a byla to obrovská událost. Sjeli se tam punkeři z Československa i NDR, aby viděli, jak Die Toten Hosen a Einstürzende Neubauten esenbáci pakují s obušky v rukou do autobusů a jako nežádoucí osoby vyvážejí na hranice se západním Německem.
FOTO: Petr Horník, Právo
Podstatnou část románu vyprávíte z pohledu té mladičké holky z Jeseníku. Možná proto jsem měl z vašeho pojetí punku pocit nedospělosti.
Nancy je frustrovaná, naštvaná, ostrá holka, která může působit i trochu naivně, ale je mladinká a punk je pro ni cesta a únik z té stísněné šedivé doby na konci osmdesátých let.
Text jsem pravidelně konzultoval s Jaromírem 99. Chtěl jsem, aby z příběhu byl skutečně cítit Jeseník té doby, odkud on pochází. To místo má velmi zvláštní energii. Na jedné straně krásná a nedotčená příroda, na druhé straně ty nezhojené jizvy po dějinách, paneláky bezohledně nasázené na místě starých německých domů v centru. Je to hodně syrový, temný a neklidný kraj, kde potkáváte duchy.