Jaroslav Rudiš

„Mně se prostě dějou divný věci,“ říká Ota a podívá se na mě popelavýma očima.
„To není nic novýho, Oto. Vždycky jsi přitahoval průsery.“
„Ale proč pořád já?“
„Někdo to tady musí vyrovnávat, když jsou všichni lidi jinak tak šťastný.“
„Ty seš jako šťastnej, jo?“
„Jasně, všichni jsou.“
„Ale proč zrovna já, ty vole?“
Dívám se na Otu. V jeho očích se leskne step. Tvrdí, že to je následkem krátké vášnivé etnické bouře, kdy jeho prapraprapředek přicválal na koni z Asie, aby tady pár domorodcům useknul hlavu, uříznul uši a nakonec u Turnova splynul s jednou prapraprastředoevropankou, možná Českou, možná Němkou, to už nikdo nezjistí. Ale po pár stoletích se narodil on.
„Jak to můžeš vědět, že to bylo zrovna takhle?“ ptám se.
„Věřím na sny a tenhle výjev jsem jednou viděl. A navíc to v sobě cítím a moje nejoblíbenější jídlo je tatarskej biftek. Já nejsem ani Čech, ani Tatar. Jsem něco mezi, něco nedodělanýho, nejistýho. A proto přitahuju ty černý dny.“
Otovi je dvaačtyřicet. Pracuje jako programátor a je majitelem dvaadvacetimetrové garsonky na sídlišti, třech rybiček, křečka, morčete, papouška a nejnověji také tlusté feny. Všechna zvířata mu zbyla po holkách, po vztazích, co pokaždé nějak ruply. Jeho malý byt se pomalu mění v zoologickou. A Ota je dál sám.
„Ty holky si ty zvířata koupily, aby nebyly samy. A když jsme se rozešli, tak mi je nechaly na památku, protože už samy nebyly, většinou se ode mě totiž odstěhovaly k jinýmu chlápkovi. A moje garsonka byla jen takový jako odpočívadlo.“
„No jo no, to holky dělaj, že takhle odpočívaj,“ říkám.
„Problém byl v tom, že ten papoušek chodil po bytě v patách všech dalších holek, co jsem je měl po Jituně. A cvakal je do kotníků. Normálně až do krve. Milovali jsme se a najednou strašnej řev, já si říkám, dobrý, jsem furt dobrej, ale ta holka se chytá za kotník, řve a nahatá pak honí Antonína po pokoji a mlátí po něm ručníkem.“
„Antonína?“
„No, tak se ten papoušek jmenuje… Je děsně žárlivej. Tak jsem ho nakonec šoupnul do klece a pověsil nad vanu, v tý garsonce není moc místa.“
„Tak že bys koupil něco většího, pro ty zvířata? Možná bys tam mohl vodit děti od sousedů, jako do zoo. Co zvíře, to jeden podělanej vztah, to bys zase vyprávěl jejich rodičům jako varování.“
Ale Ota nic neříká, napije se a podívá se na mě očima, v nichž se leskne nejen step, ale také pivo.
A pak řekne: „Ale proč pořád já, ty vole?“
„Nevím.“
„Nejhorší je, že se to stupňuje. To jsem ti teď zase měl jeden svůj černej den.“
A Ota vypráví, jak šel posledně do práce. O den dřív trochu slavil, ale pohoda, žádná kocovina, jen dvanáct vodek, ale tohle zvládá. Prostě šel, vyhoupnul se tramvají na kopec, přeběhnul ulici a byl v recepci.
„Pozdravím a ta holka taky pozdraví, ale vidím, že se na mě dívá nějak divně, trochu zpomaleně a vyplašeně. No nic, asi se právě taky s někým rozešla, řeknu si, hlavně se nedojímat, každej má nějakej problém, a jdu dál,“ povídá Ota. Ve výtahu potkal dvě kolegyně. „A taky na mě zírají úplně blbě. Tak jdu na záchod, jestli je všechno v pohodě, jestli někde nemám lupy, nebo mastný fleky a tak. Ale mám jen kruhy pod očima. Tak se opláchnu a dobrý.“
Ota si z automatu vytáhnul kafe s dvojitým cukrem, to ho uklidnilo a vrátilo do rovnováhy, vešel do kanceláře, zapnul počítač a začal makat. Po půl hodině z vedlejší místnosti přišel jeho šéf. „Dívám se na něj a řeknu dobrý ráno. On neřekne nic. Jen se na mě taky dívá, jako kdybych udělal něco strašnýho, tak šílený má oči,“ vypráví Ota. Jeho šéf se nakonec nadechnul a řekl: „Pane Bárta, vy už u nás přece tři měsíce nepracujete.“
„A v tu chvíli mi to došlo: Tři měsíce jsem dělal v úplně jiným kanclu na druhým konci města. Podle mě to všechno souvisí právě s tím, jak jsem namíchanej. Evropa versus Asie, to nejde jen tak zvládnout. To musíš mít v hlavě bordel.“
„Co se nechat pokřtít? Víš, že by ses jako vnitřně přiklonil na jednu stranu a možná by byl pokoj.“
„Pokřtít, jo? Já jsem byl satanista, ty vole. Ty si nepamatuješ na tu moji kapelu, Zvracetor?“
„Tak to fakt už nevím.“
Chvíli mlčíme a díváme se někam před sebe. A pak se ptám, jak se jmenuje ta fena, co mu zbyla po poslední holce.
„Růžena. Jestli chceš, můžu ti ji někdy půjčit. Ona je děsně mazlivá.“

(Bonus k románu Konec punku v Helsinkách)

Ztracený a znovu nalezený deník z dovolené v roce 1987

Horko jako prase a v Jeseníku chcíp pes co už teda chcípnul dávno ale teď v červenci chcíp úplně.

Rusáci v lesích zase pořádaj manévry a my se v Besedě rozhodli s Helmutem Tyfusem a Karlou že pojedeme k moři a protože Polsko je zavřený a Bulharsko a Rumunsko kurevsky daleko a Maďarsko moře nemá tak jediná možnost je NDR. Pojedem už po zejtří.

Helmut co je můj kluk si půjčí wartburga od svýho fotra co je řezník a spát budem jen tak venku a já to budu fotit a všechno zapíšu což dělám už teď. Takže já se jmenuju Nancy podle Nancy do toho týpka ze SexPistols co ji zabil skrz velkou lásku co je stejně velká jako moje láska s Helmutem a kdyby měla skončit tak Helmuta taky zabiju.

Když jsem to vybalila doma tak mutr a její chlap o tom nechtěli ani slyšet protože mi teprve bude sedmnáct a můj nablblej brudr co je mý dvojče a co chce bejt kosmonaut jako Remek mi záviděl. Máminu chlapovi do toho ale nic není protože není můj fotr a mutr jsem řekla že když si teď vydělávám že jsem dospělá a můžu si dělat co chci a taky budu. Takže mutr nervy, řev a slzy a dokonce vyhrožování esenbákama a polepšovnou ale já si vzala spacák bundu dvě trička gaťky zabouchla dveře a šla spát k Helmutovi a ještě u výtahu slyšela jak máma v kuchyni bulí.

sobota

Takže moje první svobodná dovolená od tý doby co mě vyhodili ze školy skrz mý kecy, pankový hadry ačíro a somradlo s pankovejma nápisama prostě od tý doby co makám v Bufetu Praděd v Jesu kde celý dny furt drbu jenom držky do držkový polívky protože to je sudetský národní jídlo a náš kraj to sou Sudety.

Vyjeli jsme brzy ráno a teď jsme na odpočívadle u Hradce. Čůrpauza. Máme malej maďarskej kazeťák avšechny možný kazety a abysme ušetřili baterky tak když chceme něco přetočit Karla vždycky do dírky vkazetě strčí tužku a točí.

V autě je hic a všechno uvnitř smrdí jako po shnilejch vejcích i když sou stažený všechny okýnka. Helmu tříká že to rozbitý vejce nebudou že to asi bude zaschlá prasečí krev jak jeho fotr objíždí zabijačky a že odkrve on takhle smrdí celej protože krev ze sebe nikdy nesmeješ.

Karla z okýnka řve: Pankáči jedou na Balt!

Jedem Českým rájem u Jičína a číháme kde na nás vyběhne z Řáholce Rumcajs což byl panker svý doby jak říká Tyfus. Nakonec ho ale nepotkáme.

Už jsme v endéer někde za Varnsdorfem a byl to teda opruz nejdřív s českejma pohraničníkama pak s trabantovejma co se ptali kam jedem a proč a nechali nás vystoupit a nejvíc je zajímalo proč to naše auto tak smrdí.

Helmut: To je po prasečí krvi.

Já to přeložila jako: To je skrz rozbitý vejce. Nešťastná náhoda.

Pohraničníci nám ale moc nevěřili a rozebrali celýho wartburga a prolezli ho se psem. Důchodci v autobusech na nás čuměli a ukazovali si na nás a žrali přitom řízky zabalený v alobalu tak jsme jim ukazovali fakáče a naschvál flusali na zem aby jim ty řízky nechutnaly. Zase danke Bohu jestli je že osvítil Helmuta že nechal doma trávu protože by ji našli a taky danke Bohu jestli je podruhý že já sem po mutr sudetská Němka protože asi jen díky tomu že umim německy nás do rajchu pustili.

neděle

Jedeme po autobahnu a wartburg každý dva metry nadskočí dva metry vysoko jako by chtěl odletět nanějakou jinou planetu což by nebylo vůbec špatný. Helmut říká že autobahny východním Němcům postavil Hitler jako dárek do budoucnosti. Nebo spíš jako pomstu. Furt hic a smrad po krvi takže větráme a kolem strašná rovina. Karla přetáčí kazetu a jak ji má na tý tužce a točí tak jí kazeta najednou vyletí ven okýnkem do lesa a Lady Pank jsou v prdeli.

Teď jsme na odpočívadle u Berlína a rozhodujem se že nepojedem na ostrov Rügen ale na ostrov Usedom že to je o něco blíž a nebude nás tak bolet prdel skrz tu Hitlerovu autodráhu. Dívám se do atlasu a vidím že Berlín je obtočenej autobahnem kolem dokola a Tyfus říká že to je jako smyčka co se na ní to město oběsilo a taky vidím že Berlíny tam jsou dva v jednom. A v tom východním je čtvrť co se jmenuje Pankow. Asi tam bydlí samí pankáči.

Vedle nás zrovna svačí enderácká rodinka. Všechno upravený a umělohmotný asi i to jídlo a umělohmotnej vypadá i ten jejich fotr v takový hnědý umělý neprodyšný košili. A pak vedle nás halatuje policejní trabant a zase kontrola a kam jedem a proč tak říkám že k moři že máme plíseň na nohách což třeba Helmut fakt máskrz ty gumáky co nosí jak maká v lese a že nám to doporučila doktorka. Helmut jim ukazuje puchýře a nohymu smrděj jen o něco míň než wartburg a policajtům to stačí.

Jedem dál a pouštíme si muziku – Die Toten Hosen což je atomová bomba a je fakt klika že tahle kazeta Karle do lesa neodlítla. Tyfus chce abych je naučila něco německy. Třeba jak se řekne dobrý den ahoj jedno pivo lahváč cigarety párek a taky mrdat kouřit jít do prdele fuck off no future debil magi a chleba se salámem.

Nekonečná Autobahn nach Prenzlau nach Pasewalk nach Greifswald a pak odbočka k moři. Cesta vede dlouhou alejí stromů a potkáváme jenom samý trabanty a wartburgy. Helmut říká že východní Německo je skrz ty smradlavý auta dvoutaktová země a západní Německo čtyřtaktová a tím pádem lepší což je jasná matematika. A Helmut ještě říká že ČSSR je jednotaktová země protože je prostě no future a kdyby ji zrušili tak nikomu na světě chybět nebude. Teď stojíme ve frontě před zvedacím mostem pod kterým proplouvá námořní loď a za ní už je náš ostrov Usedom.

Poprvý v životě vidím moře a taky ostrov ale jsem z toho trochu marná a zklamaná. Moře vypadá spíš jako nudná řeka. Ale i na Staříči jsou větší vlny jak se voda valí na jaře z hor do Polska a ten ostrov je normální placatej kus země se stromama nic víc.

pondělí

Najít kemp bylo lehký ale nikde nás nechtěli pustit dál protože nemáme nějaký papíry z turistický kanceláře což nás fakt nenapadlo. Ale pak napadlo Helmuta ať zkusím tý bábě šoupnout dvacet marek a tak jsem tozkusila a bába řekla dobře ale nesmíte dělat bordel. A že chce ještě dvacet marek. Tak jsme jí je dali a dostali kartičku na stan a auto.

Takže jsme tady. Jmenuje se to Stubbenfelde a stan už stojí je to malinkatý áčko takže jsme se rozhodli že jednu noc budou ve stanu spát Tyfus s Karlou a druhou noc já s Helmutem a ta druhá dvojice že bude spát venku nebo v autě co smrdí po krvi.

V kempu je pěkná klendra. Jsou tu vysoký buky a nebe a slunce skoro nejsou vidět a tak jsme šli k Ostsee kde je taky kosa i když slunce trochu svítí ale enderáci jsou otužilí jako Eskymáci protože běhaj po pláži úplně nahatý. Tyfus řek že je divný že když jsou tak otužilí že je v Rusku za války zastavila ta ruská zima ale Helmut řekne že je možný že se otužovat začali až potom a že v příští válce už východní Němce nicne zastaví. My na sobě máme naše těžký kožený bundy protože my se ještě otužovat nezačali.

A Karla řekne: My jsme první český pankáči na Baltu!

A všichni se tomu tlemíme a já to fotím.

A pak se svlíknem taky do naha a já jsem dlouhá vychytrlá hadice s malejma kozama. Proč je nemám takový jako Karla sakra? A hlavně jsem dole jediná vyholená ze všech ženskejch na pláži takže Helmut kecal že se trabantí holky dole holej protože to on po mě chtěl abych se před ním holila že se mu to líbí. Takže ho zabiju.

Helmut je taky vychtrlej a bledej jako smrt. Na zápěstí má ještě bělejší zašitý jizvy jak se máznul skrz vojnu a nohy má jak tyčky od stanu. Jde se do vody co je taky jak led.

Písek je úplně bílej a voda je slaná jenom trochu takže je možný že tohle moře je umělohmotný. Prostě takovej dvoutaktovej podvod jak říká Karla co má velký prsa a Tyfus na ni furt civí.

úterý

Po pláži furt choděj vojáci se samopalama a hulej a jsou nasraný skrz to léto. Maj dalekohledy a hlídaj aby někdo nenasednul na lehátko a neodfrčel přes Baltský moře do Švédska nebo Finska nebo co to tam na druhýstraně moře je. Nahatý lidi jim ale nevaděj hlavně holky ne. Už nám není taková kosa nebo jsme si zvykli. Ale když si k sobě čichnu tak cejtim pořád tu prasečí krev co jsme si přivezli v autě a co fakt nejde umýt.

Pivo maj dvoutakti zakalený a vodový.

Co jíme:
bratwurst
bockwurst
currywurst
broiler

To první jsou různý buřty a to poslední obří kuře co chutná fakt světově a co bych teda jenom nechtěla potkat samotná v lese živý protože to bude nějaký východoněmecký monstrum protože nohu má jak odprasete.

V kempu je taky pár Čechů a Pražáků co se na pláži válej opečený do ruda jako raci a bavěj se o tom kolik hodin byli na cestě a kolik budou na cestě zpátky a co je v NDR lepší a levnější než u nás v ČSSR a jak hnusný je tu pivo a tajně si fotěj nahatý německý holky a přitom dělaj že si fotěj svý haranty a já viděla jak jedna Němka jednoho hodnýho českýho fotra s foťákem pěkně vypucovala a poslala do prdele že se i s rodinou sbalil a šli zpátky do kempu.

A jeho stará na něj řvala taky že je úchylný prase že ji zase zkazil dovolenou že se s ním rozvede a on ji říkal tak jo klidně když jseš tak blbá tak se rozvedem hned po dovolený a jejich dvě fazole si nesly v ruce lopatičky a bábovičky a bulely takže českej veselej rodinnej příběh na trabantí pláži. Dneska večer je v hospodě co se jmenuje Ostseerose což je česky Baltská růže disco tak to bude další prdel.

středa

Disco prdel nebyla byla to dost nuda samý teplý kapely a navíc nás tam nechtěli pustit že nejsme slušně oblečený a smrdíme. Jasně k moři si asi bereš kravatu a lodičky ty debile u vchodu.

Potkali sme ale partu německejch pankáčů z Halle co včera přijeli takže výměna názorů a stařen za jejich cigára co se jmenujou karo a juwel a taky pěkně drbou v krku. Taky se zeptali po čem to tak smrdíme a kdyžjsem řekla že po krvi tak vykulili oči a řekli že máme jejich velkej respekt. Chvilku jsem měla pocit že mě Helmut vymění i za pankněminu Katrin a že mě sbalí její kluk co se jmenuje Kai ale nakonec se to nestalo i když jsme se slušně dochlastali. Což je možná škoda protože to moh bejt možná zajímavej zážitek.

Dneska jsme se všichni svlíkli na pláži a vzali si na nahý těla jen naše kožený bundy a já poprosila jednoho fotra od český familie aby nás všechny vyfotil mým zenitem. Kosa už nám není i když luft je jenom dvacet a voda má šestnáct. Na obzoru plujou lodě a když je večer tak jsou vidět majáky.

Dneska byly taky poprvé trochu víc vlny ale i tak mi furt přijde že Baltský moře je spíš dětský jako zmodelový železnice jak říká Helmut. Taky je strašně mělký. Tyfus ještě řek že do Švédska je možná možný někudy tudy normálně přejít.

Kluci šli pak pro jídlo a tak jsme si povídali s Karlou o chlapech a já se zeptala jestli s Tyfusem teď choděj ale ona neví ale že spolu spěj což mi nemusela říkat protože to vím ale že si ho určitě neveme. Přišli jsme na to, že šukání není chození a že chlapům člověk nesmí věřit když někomu říkaj že ho milujou protože to už řekli určitě spoustě holek před tebou co je pak stejně opustili.

čtvrtek

Dneska ráno chčije takže výlet do města co se menuje Wolgast a je to malej přístav tak čumíme na lodě. Máme málo marek ale podařilo se mi vyměnit pár korun za marky s jedním dvoutaktem co se s náma dal dořeči že chce jet na podzim do Práglu protože toužím vidět Karlův most co jsem já ještě neviděla protože já tam nikdy nebyla a nevím co bych tam dělala. Pražáky v Jesu nikdo nemá rád.

Taky jsme napsali čumkarty takže já našim a ještě taky o mě že je tady moc hezky i když chčije. Helmut poslal pohled taky svý malý fazoli co má s tou rezavou hadicí což mě trochu sere že na ni myslí protože když myslí na svý dítě myslí i na svoji bejvalou to mi nikdo nevymluví takže se mu asi stejská takže nálada na hovno a smutek takže ho asi fakt zabiju protože ho miluju.

pátek

V sousední vesnici je pouť a tak jdeme do zámku hrůzy a řvem a haranti se víc bojej nás než Drákuly protože my jsme pankáči z Jeseníku a žádný ořezávátka protože my víme co je to strach. A ty cikáni co ty kolotoče maj se na nás koukaj blbě protože nás baví na ty fakany bafat.

Potkáváme pankáče ze včerejška a kupujem piva. Berem kazeťák jdem na pláž děláme oheň a pouštíme jim naše kapely jako:

HNF
Visací zámek
Zamořeno
A oni nám zase pouštěj ty jejich kapely co se jmenujou:
Wutanfall
Die Zucht
Planlos
Automat
A pak přicházej na řadu ještě:
Die Toten Hosen
Sex Pistols
Ramones
The Clash

Ale pak jsou baterky už v prdeli a kazeťák jen tak zpomaleně huhlá a tak najednou huhláme všichni a máme z toho huhlání prdel. Taky přijdou pohraničníci chtěj po nás občanky a pasy a ptaj se proč tady takhle huhláme v noci na pláži ale je vidět že je to všechno taky nějak sere chodit furt sem a tam po pláži jako kokoti.

Večer v kempu jsme trochu nalitý a děláme před naším stanem s Němcema bordel. Říkám si jak by bylo skvělý kdyby tady s náma byl Černej o kterým nemáme tuchy kde vlastně je protože jednoho dne prostě zmizel. Ale já vím že by se mu to s náma líbilo protože on je největší pankáč z nás všech a byl taky můj první chlap. A pak jeden tlustej trabant v teplákách vyleze ze stanu s baterkou a řve že na nás zavolá volkspolizei že je tady na dovolený a že chce v klidu spát a Kai mu řekne že v klidu spát jednou určitě jednou bude a to v hrobě a dědek řve ještě víc a vzbudí další podobný fotry v teplákách a někde začne bulet dítě.

Tak už radši držíme hubu a jdem chrápat. Jen s německýma pankáčema ještě výměna adres a všichni slibujou že přijedou k nám do Jesu na bečku piva a pekání.

Takže paráda! Jes bude možná od Rusáků osvobozenej armádou východoněmeckejch pankáčů no to bude bomba. Jeseník se pak bude zase jmenovat Freiwaldau nebo rovnou Punkwaldau! Nebo Freipunkwaldau! A bude to hlavní město Sudet a panku a svobody v celý Evropě. Helmut říká že to je hezká představa ale že to je blbost protože kam jednou Rusák šlápne tam hnije sto let.

Já s Helmutem lezem do auta kde tohle píšu s baterkou v ruce a Helmut je zvědavej a chce si to přečíst ale nic mu do toho není. A pak si spolu trochu moc rychle zašukáme a já chci aby mi řek že miluje mě a ne tu svoji bejvalou hadici a on řekne jasně že tě miluju víc takže to asi znamená že ji miluje míň ale furt ji trochu miluje což mě sere a asi ho zabiju a on mě pak hladí a uklidňuje ale klidná moc nejsem a on usne a chrápe a kohout mu padá do ksichtu.

V autě to furt smrdí takže větrám takže klendra a já ještě chvilku píšu s baterkou v ruce a poslouchám z rádia noční vysílání Hvězdy kde diskuje Michal Nonstopíča David a nestýská se mi po údolí dutejch hlav jménem ČSSR ani trochu ať se ta zem klidně utopí v držkový polívce.

Pak se jdu ještě projít na pláž a jsem ráda že tam jsem úplně sama a je mi úplně fajn a poslouchám to ticho a slyším jen malinko šumět moře a chvíli se mi zdá že mi to šumí někdy v mý hlavě.

Myslím ještě chvíli na Černýho kde asi je a jestli není mrtvej a mám strach že je a najednou mi z toho je nějak blbě a tak myslím na to jaký by to bylo kdybych přeplavala do Švédska jestli bych se třeba naučila švédsky a měla nějakýho švédskýho Helmuta.

sobota

Brzy ráno valíme směr jih protože zase chčije. Ale ještě těsně než odjedeme tak tlusťochovi v teplákách vytaháme kolíky u stanu ale jen trochu aby to spadlo až za chvíli když už budem pryč a ne hned ale ono to spadlo hned takže zdrhačka a řev tlusťocha v modrý teplákový soupravě co nám skočil na přední kapotu a my ho vezli deset metrů než spadnul na stranu a řval za náma furt dál.

Takže už jedem a Helmut zase řídí a chce abych ho zezadu objímala. Takže jsem poprvý v životě viděla moře a ostrov a bylo to fajn i když to všechno bylo trochu dvoutaktový.

Wartburg furt smrdí a Helmut říká že to možná nebude prasečí krev ale psí protože i čokly jeho fotr zabíjí když ho někdo poprosí. A taky říká že psí maso chutná jako králik a že upečenej pes se pozná od jinýho zvířete podle toho že má bílý kosti. Musime luftovat ale skrz ten chcanec jak sviňa to není lehký ale co v životě je jak řekne Karla co se její mutr už čtyřikrát rozvedla a ona ani neví kdo je přesně její fotr jen to tuší což já mám kliku že vím ale stejně z toho jsem marná protože mi fotr umřel když jsem byla ještě úplně malá.

pondělí

Do Jeseníku jsme dojeli až ráno utahaný jako psi a stejně tak i hladový a já už vím že tohle město je nuda a smrt kde se nic neděje a kde všichni brzy chcípnou na Černobyl co po něm všichni od loňska máme zvětšenou štítnou žlázu nebo na něco jinýho protože tady se nic jinýho než chcípnout nedá. Z okýnka jsem cejtila že ne my a naše auto ale celý naše město smrdí po starý prasečí nebo psí krvi nebo po zkažený držkový polívce nebo po tom všem nějak dohromady.

Teď už ležím v posteli a čumím na mýho dvojbrudra co si čte v knize o deseti nejlepších kosmonautech světa a on chce bejt jedenáctej a poslouchá Depeche Mode a Pet Shop Boys ze kterejch já bleju a přemejšlím jestli je to vůbec možný že on je mý dvojče když poslouchá tyhle přiteplelý kapely a je děsně slušnej a nikdy ještě nekouřil a ani nepije. Někdy o něj fakt mám velkou obavu.

Dvojbrudr říká ať nečumím a pak se zeptá co jsem mu přivezla z dovolený ale já mu nepřivezla nic a teď mi to je trochu blbý protože on mi z dovolený ze Slovenska kde byl s mutr přivez slanej ovčáckej sýr. Tak mu řeknu že depešáci jsou buzeranti a on po mě hodí polšťářem a řekne že pankáči smrděj a já po něm hodím polštářem taky a lituju že jsem nešla spát k Helmutovi a chvíli pak mám nerva jestli náhodou u něj teď není ta jeho bejvalá hadice.

Jo, dárek: Ve Varnsdorfu nám dvoutaktoví celníci probrali kufr a vytáhli dvě flašky jejich hrubý žitný a dvě šišky salámu v igelitu a zeptali se čí to je. Helmut řek že to je dárek pro jeho fotra za to že nám půjčil smradlavýho řeznickýho wartburga ale celníci hned že může vyvízt jenom jednu flašku a jednu šišku salámu že jinak poškozuje národní hospodářství NDR a je to trestnej čin.

Já to přeložila a Helmut se nasral a na místě tu jednu celou šišku salámu sežral což trestnej čin není. Pak řekl Tyfusovi že bude dál řídit on a vypil na dva tahy i jednu flašku žitný a celníci na něj čuměli jako haranti na večerníček a byli úplně v prdeli že ani nezkontrolovali Tyfuse jestli má papíry na auto což on nemá protože má papíry na hlavu a nechali nás jet ale my museli hned za celnicí už na český straně zastavit protože Helmut všechno hodil do pangejtu.

Takže jsme tam pak zůstali spát u autobusový zastávky a Helmut byl celej zelenej a tuhej. Pak se jelo dál a až do Jesu se jinak nic nestalo akorát jsme píchli duši takže rezerva a v Jesu Rusákům asi zdrhnul nějakej voják protože všude hlídky se samopalama a pročesávaj lesy. Je jasný že až toho kluka chytnou že ho odprásknou protože to Rusáci s lidma dělaj.

Ale já na toho vojáka moc nemyslela protože i on je Rusák a hlavně jsem musela myslet na to že budu zase v pět ráno vstávat do práce a že zas budu v Bufetu Praděd celej den drbat držky na držkovou polívku co je sudetský národní jídlo že to tak bude ještě čtyřicet let než budu moct jít do důchodu a já bych klidně do důchodu šla hned zejtra.

Takže danke ti ČSSR za moji budoucnost.

Autor/ři: Jaroslav Rudiš

Respekt 8.8.2010