„Mně se prostě dějou divný věci,“ říká Ota a podívá se na mě popelavýma očima.
„To není nic novýho, Oto. Vždycky jsi přitahoval průsery.“
„Ale proč pořád já?“
„Někdo to tady musí vyrovnávat, když jsou všichni lidi jinak tak šťastný.“
„Ty seš jako šťastnej, jo?“
„Jasně, všichni jsou.“
„Ale proč zrovna já, ty vole?“
Dívám se na Otu. V jeho očích se leskne step. Tvrdí, že to je následkem krátké vášnivé etnické bouře, kdy jeho prapraprapředek přicválal na koni z Asie, aby tady pár domorodcům useknul hlavu, uříznul uši a nakonec u Turnova splynul s jednou prapraprastředoevropankou, možná Českou, možná Němkou, to už nikdo nezjistí. Ale po pár stoletích se narodil on.
„Jak to můžeš vědět, že to bylo zrovna takhle?“ ptám se.
„Věřím na sny a tenhle výjev jsem jednou viděl. A navíc to v sobě cítím a moje nejoblíbenější jídlo je tatarskej biftek. Já nejsem ani Čech, ani Tatar. Jsem něco mezi, něco nedodělanýho, nejistýho. A proto přitahuju ty černý dny.“
Otovi je dvaačtyřicet. Pracuje jako programátor a je majitelem dvaadvacetimetrové garsonky na sídlišti, třech rybiček, křečka, morčete, papouška a nejnověji také tlusté feny. Všechna zvířata mu zbyla po holkách, po vztazích, co pokaždé nějak ruply. Jeho malý byt se pomalu mění v zoologickou. A Ota je dál sám.
„Ty holky si ty zvířata koupily, aby nebyly samy. A když jsme se rozešli, tak mi je nechaly na památku, protože už samy nebyly, většinou se ode mě totiž odstěhovaly k jinýmu chlápkovi. A moje garsonka byla jen takový jako odpočívadlo.“
„No jo no, to holky dělaj, že takhle odpočívaj,“ říkám.
„Problém byl v tom, že ten papoušek chodil po bytě v patách všech dalších holek, co jsem je měl po Jituně. A cvakal je do kotníků. Normálně až do krve. Milovali jsme se a najednou strašnej řev, já si říkám, dobrý, jsem furt dobrej, ale ta holka se chytá za kotník, řve a nahatá pak honí Antonína po pokoji a mlátí po něm ručníkem.“
„Antonína?“
„No, tak se ten papoušek jmenuje… Je děsně žárlivej. Tak jsem ho nakonec šoupnul do klece a pověsil nad vanu, v tý garsonce není moc místa.“
„Tak že bys koupil něco většího, pro ty zvířata? Možná bys tam mohl vodit děti od sousedů, jako do zoo. Co zvíře, to jeden podělanej vztah, to bys zase vyprávěl jejich rodičům jako varování.“
Ale Ota nic neříká, napije se a podívá se na mě očima, v nichž se leskne nejen step, ale také pivo.
A pak řekne: „Ale proč pořád já, ty vole?“
„Nevím.“
„Nejhorší je, že se to stupňuje. To jsem ti teď zase měl jeden svůj černej den.“
A Ota vypráví, jak šel posledně do práce. O den dřív trochu slavil, ale pohoda, žádná kocovina, jen dvanáct vodek, ale tohle zvládá. Prostě šel, vyhoupnul se tramvají na kopec, přeběhnul ulici a byl v recepci.
„Pozdravím a ta holka taky pozdraví, ale vidím, že se na mě dívá nějak divně, trochu zpomaleně a vyplašeně. No nic, asi se právě taky s někým rozešla, řeknu si, hlavně se nedojímat, každej má nějakej problém, a jdu dál,“ povídá Ota. Ve výtahu potkal dvě kolegyně. „A taky na mě zírají úplně blbě. Tak jdu na záchod, jestli je všechno v pohodě, jestli někde nemám lupy, nebo mastný fleky a tak. Ale mám jen kruhy pod očima. Tak se opláchnu a dobrý.“
Ota si z automatu vytáhnul kafe s dvojitým cukrem, to ho uklidnilo a vrátilo do rovnováhy, vešel do kanceláře, zapnul počítač a začal makat. Po půl hodině z vedlejší místnosti přišel jeho šéf. „Dívám se na něj a řeknu dobrý ráno. On neřekne nic. Jen se na mě taky dívá, jako kdybych udělal něco strašnýho, tak šílený má oči,“ vypráví Ota. Jeho šéf se nakonec nadechnul a řekl: „Pane Bárta, vy už u nás přece tři měsíce nepracujete.“
„A v tu chvíli mi to došlo: Tři měsíce jsem dělal v úplně jiným kanclu na druhým konci města. Podle mě to všechno souvisí právě s tím, jak jsem namíchanej. Evropa versus Asie, to nejde jen tak zvládnout. To musíš mít v hlavě bordel.“
„Co se nechat pokřtít? Víš, že by ses jako vnitřně přiklonil na jednu stranu a možná by byl pokoj.“
„Pokřtít, jo? Já jsem byl satanista, ty vole. Ty si nepamatuješ na tu moji kapelu, Zvracetor?“
„Tak to fakt už nevím.“
Chvíli mlčíme a díváme se někam před sebe. A pak se ptám, jak se jmenuje ta fena, co mu zbyla po poslední holce.
„Růžena. Jestli chceš, můžu ti ji někdy půjčit. Ona je děsně mazlivá.“
Pankáči na Baltu
(Bonus k románu Konec punku v Helsinkách)
Ztracený a znovu nalezený deník z dovolené v roce 1987
Horko jako prase a v Jeseníku chcíp pes co už teda chcípnul dávno ale teď v červenci chcíp úplně.
Rusáci v lesích zase pořádaj manévry a my se v Besedě rozhodli s Helmutem Tyfusem a Karlou že pojedeme k moři a protože Polsko je zavřený a Bulharsko a Rumunsko kurevsky daleko a Maďarsko moře nemá tak jediná možnost je NDR. Pojedem už po zejtří.
Helmut co je můj kluk si půjčí wartburga od svýho fotra co je řezník a spát budem jen tak venku a já to budu fotit a všechno zapíšu což dělám už teď. Takže já se jmenuju Nancy podle Nancy do toho týpka ze SexPistols co ji zabil skrz velkou lásku co je stejně velká jako moje láska s Helmutem a kdyby měla skončit tak Helmuta taky zabiju.
Když jsem to vybalila doma tak mutr a její chlap o tom nechtěli ani slyšet protože mi teprve bude sedmnáct a můj nablblej brudr co je mý dvojče a co chce bejt kosmonaut jako Remek mi záviděl. Máminu chlapovi do toho ale nic není protože není můj fotr a mutr jsem řekla že když si teď vydělávám že jsem dospělá a můžu si dělat co chci a taky budu. Takže mutr nervy, řev a slzy a dokonce vyhrožování esenbákama a polepšovnou ale já si vzala spacák bundu dvě trička gaťky zabouchla dveře a šla spát k Helmutovi a ještě u výtahu slyšela jak máma v kuchyni bulí.
sobota
Takže moje první svobodná dovolená od tý doby co mě vyhodili ze školy skrz mý kecy, pankový hadry ačíro a somradlo s pankovejma nápisama prostě od tý doby co makám v Bufetu Praděd v Jesu kde celý dny furt drbu jenom držky do držkový polívky protože to je sudetský národní jídlo a náš kraj to sou Sudety.
Vyjeli jsme brzy ráno a teď jsme na odpočívadle u Hradce. Čůrpauza. Máme malej maďarskej kazeťák avšechny možný kazety a abysme ušetřili baterky tak když chceme něco přetočit Karla vždycky do dírky vkazetě strčí tužku a točí.
V autě je hic a všechno uvnitř smrdí jako po shnilejch vejcích i když sou stažený všechny okýnka. Helmu tříká že to rozbitý vejce nebudou že to asi bude zaschlá prasečí krev jak jeho fotr objíždí zabijačky a že odkrve on takhle smrdí celej protože krev ze sebe nikdy nesmeješ.
Karla z okýnka řve: Pankáči jedou na Balt!
Jedem Českým rájem u Jičína a číháme kde na nás vyběhne z Řáholce Rumcajs což byl panker svý doby jak říká Tyfus. Nakonec ho ale nepotkáme.
Už jsme v endéer někde za Varnsdorfem a byl to teda opruz nejdřív s českejma pohraničníkama pak s trabantovejma co se ptali kam jedem a proč a nechali nás vystoupit a nejvíc je zajímalo proč to naše auto tak smrdí.
Helmut: To je po prasečí krvi.
Já to přeložila jako: To je skrz rozbitý vejce. Nešťastná náhoda.
Pohraničníci nám ale moc nevěřili a rozebrali celýho wartburga a prolezli ho se psem. Důchodci v autobusech na nás čuměli a ukazovali si na nás a žrali přitom řízky zabalený v alobalu tak jsme jim ukazovali fakáče a naschvál flusali na zem aby jim ty řízky nechutnaly. Zase danke Bohu jestli je že osvítil Helmuta že nechal doma trávu protože by ji našli a taky danke Bohu jestli je podruhý že já sem po mutr sudetská Němka protože asi jen díky tomu že umim německy nás do rajchu pustili.
neděle
Jedeme po autobahnu a wartburg každý dva metry nadskočí dva metry vysoko jako by chtěl odletět nanějakou jinou planetu což by nebylo vůbec špatný. Helmut říká že autobahny východním Němcům postavil Hitler jako dárek do budoucnosti. Nebo spíš jako pomstu. Furt hic a smrad po krvi takže větráme a kolem strašná rovina. Karla přetáčí kazetu a jak ji má na tý tužce a točí tak jí kazeta najednou vyletí ven okýnkem do lesa a Lady Pank jsou v prdeli.
Teď jsme na odpočívadle u Berlína a rozhodujem se že nepojedem na ostrov Rügen ale na ostrov Usedom že to je o něco blíž a nebude nás tak bolet prdel skrz tu Hitlerovu autodráhu. Dívám se do atlasu a vidím že Berlín je obtočenej autobahnem kolem dokola a Tyfus říká že to je jako smyčka co se na ní to město oběsilo a taky vidím že Berlíny tam jsou dva v jednom. A v tom východním je čtvrť co se jmenuje Pankow. Asi tam bydlí samí pankáči.
Vedle nás zrovna svačí enderácká rodinka. Všechno upravený a umělohmotný asi i to jídlo a umělohmotnej vypadá i ten jejich fotr v takový hnědý umělý neprodyšný košili. A pak vedle nás halatuje policejní trabant a zase kontrola a kam jedem a proč tak říkám že k moři že máme plíseň na nohách což třeba Helmut fakt máskrz ty gumáky co nosí jak maká v lese a že nám to doporučila doktorka. Helmut jim ukazuje puchýře a nohymu smrděj jen o něco míň než wartburg a policajtům to stačí.
Jedem dál a pouštíme si muziku – Die Toten Hosen což je atomová bomba a je fakt klika že tahle kazeta Karle do lesa neodlítla. Tyfus chce abych je naučila něco německy. Třeba jak se řekne dobrý den ahoj jedno pivo lahváč cigarety párek a taky mrdat kouřit jít do prdele fuck off no future debil magi a chleba se salámem.
Nekonečná Autobahn nach Prenzlau nach Pasewalk nach Greifswald a pak odbočka k moři. Cesta vede dlouhou alejí stromů a potkáváme jenom samý trabanty a wartburgy. Helmut říká že východní Německo je skrz ty smradlavý auta dvoutaktová země a západní Německo čtyřtaktová a tím pádem lepší což je jasná matematika. A Helmut ještě říká že ČSSR je jednotaktová země protože je prostě no future a kdyby ji zrušili tak nikomu na světě chybět nebude. Teď stojíme ve frontě před zvedacím mostem pod kterým proplouvá námořní loď a za ní už je náš ostrov Usedom.
Poprvý v životě vidím moře a taky ostrov ale jsem z toho trochu marná a zklamaná. Moře vypadá spíš jako nudná řeka. Ale i na Staříči jsou větší vlny jak se voda valí na jaře z hor do Polska a ten ostrov je normální placatej kus země se stromama nic víc.
pondělí
Najít kemp bylo lehký ale nikde nás nechtěli pustit dál protože nemáme nějaký papíry z turistický kanceláře což nás fakt nenapadlo. Ale pak napadlo Helmuta ať zkusím tý bábě šoupnout dvacet marek a tak jsem tozkusila a bába řekla dobře ale nesmíte dělat bordel. A že chce ještě dvacet marek. Tak jsme jí je dali a dostali kartičku na stan a auto.
Takže jsme tady. Jmenuje se to Stubbenfelde a stan už stojí je to malinkatý áčko takže jsme se rozhodli že jednu noc budou ve stanu spát Tyfus s Karlou a druhou noc já s Helmutem a ta druhá dvojice že bude spát venku nebo v autě co smrdí po krvi.
V kempu je pěkná klendra. Jsou tu vysoký buky a nebe a slunce skoro nejsou vidět a tak jsme šli k Ostsee kde je taky kosa i když slunce trochu svítí ale enderáci jsou otužilí jako Eskymáci protože běhaj po pláži úplně nahatý. Tyfus řek že je divný že když jsou tak otužilí že je v Rusku za války zastavila ta ruská zima ale Helmut řekne že je možný že se otužovat začali až potom a že v příští válce už východní Němce nicne zastaví. My na sobě máme naše těžký kožený bundy protože my se ještě otužovat nezačali.
A Karla řekne: My jsme první český pankáči na Baltu!
A všichni se tomu tlemíme a já to fotím.
A pak se svlíknem taky do naha a já jsem dlouhá vychytrlá hadice s malejma kozama. Proč je nemám takový jako Karla sakra? A hlavně jsem dole jediná vyholená ze všech ženskejch na pláži takže Helmut kecal že se trabantí holky dole holej protože to on po mě chtěl abych se před ním holila že se mu to líbí. Takže ho zabiju.
Helmut je taky vychtrlej a bledej jako smrt. Na zápěstí má ještě bělejší zašitý jizvy jak se máznul skrz vojnu a nohy má jak tyčky od stanu. Jde se do vody co je taky jak led.
Písek je úplně bílej a voda je slaná jenom trochu takže je možný že tohle moře je umělohmotný. Prostě takovej dvoutaktovej podvod jak říká Karla co má velký prsa a Tyfus na ni furt civí.
úterý
Po pláži furt choděj vojáci se samopalama a hulej a jsou nasraný skrz to léto. Maj dalekohledy a hlídaj aby někdo nenasednul na lehátko a neodfrčel přes Baltský moře do Švédska nebo Finska nebo co to tam na druhýstraně moře je. Nahatý lidi jim ale nevaděj hlavně holky ne. Už nám není taková kosa nebo jsme si zvykli. Ale když si k sobě čichnu tak cejtim pořád tu prasečí krev co jsme si přivezli v autě a co fakt nejde umýt.
Pivo maj dvoutakti zakalený a vodový.
Co jíme:
bratwurst
bockwurst
currywurst
broiler
To první jsou různý buřty a to poslední obří kuře co chutná fakt světově a co bych teda jenom nechtěla potkat samotná v lese živý protože to bude nějaký východoněmecký monstrum protože nohu má jak odprasete.
V kempu je taky pár Čechů a Pražáků co se na pláži válej opečený do ruda jako raci a bavěj se o tom kolik hodin byli na cestě a kolik budou na cestě zpátky a co je v NDR lepší a levnější než u nás v ČSSR a jak hnusný je tu pivo a tajně si fotěj nahatý německý holky a přitom dělaj že si fotěj svý haranty a já viděla jak jedna Němka jednoho hodnýho českýho fotra s foťákem pěkně vypucovala a poslala do prdele že se i s rodinou sbalil a šli zpátky do kempu.
A jeho stará na něj řvala taky že je úchylný prase že ji zase zkazil dovolenou že se s ním rozvede a on ji říkal tak jo klidně když jseš tak blbá tak se rozvedem hned po dovolený a jejich dvě fazole si nesly v ruce lopatičky a bábovičky a bulely takže českej veselej rodinnej příběh na trabantí pláži. Dneska večer je v hospodě co se jmenuje Ostseerose což je česky Baltská růže disco tak to bude další prdel.
středa
Disco prdel nebyla byla to dost nuda samý teplý kapely a navíc nás tam nechtěli pustit že nejsme slušně oblečený a smrdíme. Jasně k moři si asi bereš kravatu a lodičky ty debile u vchodu.
Potkali sme ale partu německejch pankáčů z Halle co včera přijeli takže výměna názorů a stařen za jejich cigára co se jmenujou karo a juwel a taky pěkně drbou v krku. Taky se zeptali po čem to tak smrdíme a kdyžjsem řekla že po krvi tak vykulili oči a řekli že máme jejich velkej respekt. Chvilku jsem měla pocit že mě Helmut vymění i za pankněminu Katrin a že mě sbalí její kluk co se jmenuje Kai ale nakonec se to nestalo i když jsme se slušně dochlastali. Což je možná škoda protože to moh bejt možná zajímavej zážitek.
Dneska jsme se všichni svlíkli na pláži a vzali si na nahý těla jen naše kožený bundy a já poprosila jednoho fotra od český familie aby nás všechny vyfotil mým zenitem. Kosa už nám není i když luft je jenom dvacet a voda má šestnáct. Na obzoru plujou lodě a když je večer tak jsou vidět majáky.
Dneska byly taky poprvé trochu víc vlny ale i tak mi furt přijde že Baltský moře je spíš dětský jako zmodelový železnice jak říká Helmut. Taky je strašně mělký. Tyfus ještě řek že do Švédska je možná možný někudy tudy normálně přejít.
Kluci šli pak pro jídlo a tak jsme si povídali s Karlou o chlapech a já se zeptala jestli s Tyfusem teď choděj ale ona neví ale že spolu spěj což mi nemusela říkat protože to vím ale že si ho určitě neveme. Přišli jsme na to, že šukání není chození a že chlapům člověk nesmí věřit když někomu říkaj že ho milujou protože to už řekli určitě spoustě holek před tebou co je pak stejně opustili.
čtvrtek
Dneska ráno chčije takže výlet do města co se menuje Wolgast a je to malej přístav tak čumíme na lodě. Máme málo marek ale podařilo se mi vyměnit pár korun za marky s jedním dvoutaktem co se s náma dal dořeči že chce jet na podzim do Práglu protože toužím vidět Karlův most co jsem já ještě neviděla protože já tam nikdy nebyla a nevím co bych tam dělala. Pražáky v Jesu nikdo nemá rád.
Taky jsme napsali čumkarty takže já našim a ještě taky o mě že je tady moc hezky i když chčije. Helmut poslal pohled taky svý malý fazoli co má s tou rezavou hadicí což mě trochu sere že na ni myslí protože když myslí na svý dítě myslí i na svoji bejvalou to mi nikdo nevymluví takže se mu asi stejská takže nálada na hovno a smutek takže ho asi fakt zabiju protože ho miluju.
pátek
V sousední vesnici je pouť a tak jdeme do zámku hrůzy a řvem a haranti se víc bojej nás než Drákuly protože my jsme pankáči z Jeseníku a žádný ořezávátka protože my víme co je to strach. A ty cikáni co ty kolotoče maj se na nás koukaj blbě protože nás baví na ty fakany bafat.
Potkáváme pankáče ze včerejška a kupujem piva. Berem kazeťák jdem na pláž děláme oheň a pouštíme jim naše kapely jako:
HNF
Visací zámek
Zamořeno
A oni nám zase pouštěj ty jejich kapely co se jmenujou:
Wutanfall
Die Zucht
Planlos
Automat
A pak přicházej na řadu ještě:
Die Toten Hosen
Sex Pistols
Ramones
The Clash
Ale pak jsou baterky už v prdeli a kazeťák jen tak zpomaleně huhlá a tak najednou huhláme všichni a máme z toho huhlání prdel. Taky přijdou pohraničníci chtěj po nás občanky a pasy a ptaj se proč tady takhle huhláme v noci na pláži ale je vidět že je to všechno taky nějak sere chodit furt sem a tam po pláži jako kokoti.
Večer v kempu jsme trochu nalitý a děláme před naším stanem s Němcema bordel. Říkám si jak by bylo skvělý kdyby tady s náma byl Černej o kterým nemáme tuchy kde vlastně je protože jednoho dne prostě zmizel. Ale já vím že by se mu to s náma líbilo protože on je největší pankáč z nás všech a byl taky můj první chlap. A pak jeden tlustej trabant v teplákách vyleze ze stanu s baterkou a řve že na nás zavolá volkspolizei že je tady na dovolený a že chce v klidu spát a Kai mu řekne že v klidu spát jednou určitě jednou bude a to v hrobě a dědek řve ještě víc a vzbudí další podobný fotry v teplákách a někde začne bulet dítě.
Tak už radši držíme hubu a jdem chrápat. Jen s německýma pankáčema ještě výměna adres a všichni slibujou že přijedou k nám do Jesu na bečku piva a pekání.
Takže paráda! Jes bude možná od Rusáků osvobozenej armádou východoněmeckejch pankáčů no to bude bomba. Jeseník se pak bude zase jmenovat Freiwaldau nebo rovnou Punkwaldau! Nebo Freipunkwaldau! A bude to hlavní město Sudet a panku a svobody v celý Evropě. Helmut říká že to je hezká představa ale že to je blbost protože kam jednou Rusák šlápne tam hnije sto let.
Já s Helmutem lezem do auta kde tohle píšu s baterkou v ruce a Helmut je zvědavej a chce si to přečíst ale nic mu do toho není. A pak si spolu trochu moc rychle zašukáme a já chci aby mi řek že miluje mě a ne tu svoji bejvalou hadici a on řekne jasně že tě miluju víc takže to asi znamená že ji miluje míň ale furt ji trochu miluje což mě sere a asi ho zabiju a on mě pak hladí a uklidňuje ale klidná moc nejsem a on usne a chrápe a kohout mu padá do ksichtu.
V autě to furt smrdí takže větrám takže klendra a já ještě chvilku píšu s baterkou v ruce a poslouchám z rádia noční vysílání Hvězdy kde diskuje Michal Nonstopíča David a nestýská se mi po údolí dutejch hlav jménem ČSSR ani trochu ať se ta zem klidně utopí v držkový polívce.
Pak se jdu ještě projít na pláž a jsem ráda že tam jsem úplně sama a je mi úplně fajn a poslouchám to ticho a slyším jen malinko šumět moře a chvíli se mi zdá že mi to šumí někdy v mý hlavě.
Myslím ještě chvíli na Černýho kde asi je a jestli není mrtvej a mám strach že je a najednou mi z toho je nějak blbě a tak myslím na to jaký by to bylo kdybych přeplavala do Švédska jestli bych se třeba naučila švédsky a měla nějakýho švédskýho Helmuta.
sobota
Brzy ráno valíme směr jih protože zase chčije. Ale ještě těsně než odjedeme tak tlusťochovi v teplákách vytaháme kolíky u stanu ale jen trochu aby to spadlo až za chvíli když už budem pryč a ne hned ale ono to spadlo hned takže zdrhačka a řev tlusťocha v modrý teplákový soupravě co nám skočil na přední kapotu a my ho vezli deset metrů než spadnul na stranu a řval za náma furt dál.
Takže už jedem a Helmut zase řídí a chce abych ho zezadu objímala. Takže jsem poprvý v životě viděla moře a ostrov a bylo to fajn i když to všechno bylo trochu dvoutaktový.
Wartburg furt smrdí a Helmut říká že to možná nebude prasečí krev ale psí protože i čokly jeho fotr zabíjí když ho někdo poprosí. A taky říká že psí maso chutná jako králik a že upečenej pes se pozná od jinýho zvířete podle toho že má bílý kosti. Musime luftovat ale skrz ten chcanec jak sviňa to není lehký ale co v životě je jak řekne Karla co se její mutr už čtyřikrát rozvedla a ona ani neví kdo je přesně její fotr jen to tuší což já mám kliku že vím ale stejně z toho jsem marná protože mi fotr umřel když jsem byla ještě úplně malá.
pondělí
Do Jeseníku jsme dojeli až ráno utahaný jako psi a stejně tak i hladový a já už vím že tohle město je nuda a smrt kde se nic neděje a kde všichni brzy chcípnou na Černobyl co po něm všichni od loňska máme zvětšenou štítnou žlázu nebo na něco jinýho protože tady se nic jinýho než chcípnout nedá. Z okýnka jsem cejtila že ne my a naše auto ale celý naše město smrdí po starý prasečí nebo psí krvi nebo po zkažený držkový polívce nebo po tom všem nějak dohromady.
Teď už ležím v posteli a čumím na mýho dvojbrudra co si čte v knize o deseti nejlepších kosmonautech světa a on chce bejt jedenáctej a poslouchá Depeche Mode a Pet Shop Boys ze kterejch já bleju a přemejšlím jestli je to vůbec možný že on je mý dvojče když poslouchá tyhle přiteplelý kapely a je děsně slušnej a nikdy ještě nekouřil a ani nepije. Někdy o něj fakt mám velkou obavu.
Dvojbrudr říká ať nečumím a pak se zeptá co jsem mu přivezla z dovolený ale já mu nepřivezla nic a teď mi to je trochu blbý protože on mi z dovolený ze Slovenska kde byl s mutr přivez slanej ovčáckej sýr. Tak mu řeknu že depešáci jsou buzeranti a on po mě hodí polšťářem a řekne že pankáči smrděj a já po něm hodím polštářem taky a lituju že jsem nešla spát k Helmutovi a chvíli pak mám nerva jestli náhodou u něj teď není ta jeho bejvalá hadice.
Jo, dárek: Ve Varnsdorfu nám dvoutaktoví celníci probrali kufr a vytáhli dvě flašky jejich hrubý žitný a dvě šišky salámu v igelitu a zeptali se čí to je. Helmut řek že to je dárek pro jeho fotra za to že nám půjčil smradlavýho řeznickýho wartburga ale celníci hned že může vyvízt jenom jednu flašku a jednu šišku salámu že jinak poškozuje národní hospodářství NDR a je to trestnej čin.
Já to přeložila a Helmut se nasral a na místě tu jednu celou šišku salámu sežral což trestnej čin není. Pak řekl Tyfusovi že bude dál řídit on a vypil na dva tahy i jednu flašku žitný a celníci na něj čuměli jako haranti na večerníček a byli úplně v prdeli že ani nezkontrolovali Tyfuse jestli má papíry na auto což on nemá protože má papíry na hlavu a nechali nás jet ale my museli hned za celnicí už na český straně zastavit protože Helmut všechno hodil do pangejtu.
Takže jsme tam pak zůstali spát u autobusový zastávky a Helmut byl celej zelenej a tuhej. Pak se jelo dál a až do Jesu se jinak nic nestalo akorát jsme píchli duši takže rezerva a v Jesu Rusákům asi zdrhnul nějakej voják protože všude hlídky se samopalama a pročesávaj lesy. Je jasný že až toho kluka chytnou že ho odprásknou protože to Rusáci s lidma dělaj.
Ale já na toho vojáka moc nemyslela protože i on je Rusák a hlavně jsem musela myslet na to že budu zase v pět ráno vstávat do práce a že zas budu v Bufetu Praděd celej den drbat držky na držkovou polívku co je sudetský národní jídlo že to tak bude ještě čtyřicet let než budu moct jít do důchodu a já bych klidně do důchodu šla hned zejtra.
Takže danke ti ČSSR za moji budoucnost.
Autor/ři: Jaroslav Rudiš
Respekt 8.8.2010
Recenze na Punk.cz: Helsinky mě dostaly, píše Mrtvola
Recenze: Konec punku v Helsinkách
No, čím začít? Od knížky, kterou napsal Jaroslav Rudiš, jsem nic moc neočekával. Říkal jsem si, co tak může o totalitním punku napsat týpek ověnčený literárními cenami, který se jednak nepohyboval v punkové scéně a který byl navíc tehdy za komoušské totality moc mladý na to, aby si to všechno mohl pořádně uvědomit a srovnat v hlavě. Pak jsem ji otevřel, začetl jsem se a děj mne vtáhl do svých osidel. Příběh se odehrává ve dvou prostorových a dvou časových rovinách, jež se kříží, aby se v závěru setkaly. Ole, čerstvý čtyřicátník, bývalý punkový muzikant z NDR, tráví dny a noci ve svém baru Helsinky, kde se schází několik dalších ztracených existencí nespokojených se světem, který je obklopuje, a s jeho nezastavitelným pochodem měnící se historií. Komunistická totalita ve východním bloku sice skončila, nástup eurounijního biokapitalismu se sociálně-tržním hospodářstvím je však také nějak moc neohromil. Nancy, nebo jak se jmenuje, zase žije v Jeseníku, poslouchá HNF, Sex Pistols a Toten Hosen a umí dobře německy, protože její rodina je německého původu. Kromě toho, že si píše deník a žije svůj punkový sen, má strach z toho, že chytla rakovinu kvůli atomovému mraku z Černobylu.
Ole se protlouká životem, jak to přijde, a žije ze dne na den. Ženské už ho nudí, vlastně už má spíše dost těch neustále stejných dramat, které jsou s nimi neoddělitelně spojeny, a tak se jednoho dne rozhodne, že už s nimi skončí. Zůstanou mu jen ty dívčí oči, jež ho neustále v mysli pronásledují a nedovolí mu zapomenout na jeho mládí a výlet do ČSSR, který ho na celý život poznamenal. Nancy zase kvůli punku vykopnou ze školy, naběhne do pracovního procesu a těší se na koncert Toten Hosen v plzeňském Lochotíně, který se pomalu blíží. Do toho všeho nastupují podivné anarchistické akce ve městě, kde stojí bar Helsinky a Oleho život se prapodivnou hrou osudu zvolna vyšinuje ze zajetých kolejí. Jednu vyhaslou punkovou generaci střídá další, ta, co poslouchá techno a bývalá punkovost dnešních koleček v systému je jí k smíchu. Kulisy a herci se mění, jádro problému však zůstává stejné, nuda a nespokojenost se společností, s měšťákem, s „hezkými lidmi“.
Nebudu vám tady prozrazovat celou zápletku, knihu si raději sežeňte a uvidíte. Je sice na můj vkus málo brutální jak stylově, tak koncepcí příběhu a jeho závěrečným vyzněním, ale je čtivá a dostala mne. Chci tím říct, že když si vezmu třeba knížky od takového Irvina Welshe jako například „Trainspotting“, a romány od Nicka Hornbyho typu „Všechny moje lásky“, tak „Konec punku v Helsinkách“ má mnohem blíže tomu Hornbymu, se kterým ho však samozřejmě nechci srovnávat, neboť má svůj osobitý styl. Jaroslavu Rudišovi nemohu upřít opravdový talent vypravěče, román se čte úplně sám od sebe a když jsem celý příběh konečně zhltl a knížku jsem položil na stůl, zbyl mi v mysli jen ten nepopsatelně tísnivý smrad té zkurvené doby, jenž s sebou tak nějak vnitřně a neoddělitelně táhnu životem a snažím se s ním dodnes nějak vyrovnat, jen ten nepopsatelně tísnivý smrad té zkurvené doby, v níž však pro nás, co jsme to zažili, byl ještě punk opravdovým punkem a protestem proti zasranému komoušskému systému. Jo, jako bonus se dozvíte, jak se má správně stavět číro a vyrábět mega koktejl Molotov.
mrtvola ©
punk.cz
Zveme Vás na setkání s Jaroslavem Rudišem a autogramiádu k jeho novému románu Konec punku v Helsinkách
Pankáči mi asi dají facku, říká o své novince Rudiš
07.10.2010 – Alice Horáčková – MF Dnes – Kultura – str. 08
Při psaní své nové knihy Konec punku v Helsinkách si Jaroslav Rudiš tuhle muziku pouštěl. A taky trochu přemýšlel, co se s těmi zarytými pankáči, kteří tu byli v osmdesátých letech, dnes asi stalo.
PRAHA Nový román spisovatele Jaroslava Rudiše (1972) se jmenuje Konec punku v Helsinkách. Ale nevypráví ani tak o Helsinkách jako o vzteku, lásce, útěcích, Německu a hlavně Jeseníkách, v nichž se za komunismu žilo možná ještě o něco hůř než ve zbytku Československa.
Byl jste někdy opravdový „pankáč“?
Vím, že vstupuju na tenkej led a hrdinové z knížky by mi asi dali facku. Pankáč jsem nikdy nebyl a v šestnácti sedmnácti jsem poslouchal Depeche Mode a The Cure. Ale znal jsem třeba HNF, nejlepší punkovou kapelu z Čech, v který jsou skvěle obtisklý osmdesátý léta. Poslouchali jsme ji v autobuse z Lomnice do Turnova, protože jeden můj spolužák měl pankáčskýho bráchu…
Co je pro vás vlastně punk?
Ten význam se pořád vyvíjí. V Československu i v NDR znamenal vztek a frustraci. No future. Pro mě je to určitý vzdor, jít proti proudu. Líbí se mi jeho energie a přímočarost i určitá naivita. I když nejsem pankáč, měl na moje psaní vliv: snažil jsem se vytvořit různý tóny, rytmy vyprávění.
Může být člověk pankáčem ve čtyřiceti, aniž by byl směšný?
Ale já je potkávám! Tu stárnoucí generaci, která v 80. letech v berlínském Kreuzbergu obsazovala baráky a zakládala squaty. Všechny ty pokérovaný ztrhaný holky, co táhnou dítě v kočárku. Myslím, že to pořád může být opravdový. I když čtyřicetiletý Ole z mé knížky už pankáč moc není. Ten všechno přežil a chce mít svůj klid.
Román se původně jmenoval Sex Pistols, ale nakonec je z toho Konec punku v Helsinkách. Proč?
Protože mi Pistole přišly trochu zavádějící. Mám rád Finsko a mám rád Helsinky, do kterých se v románu jede, ale nedojede. Je to vysněný místo a taky Oleho zaplivaný bar, kde by možná mohl být klid, ale není – vždycky vás bude něco pronásledovat…
A neopustil jste název Sex Pistols i proto, že to vlastně nebyli ti praví punkeři? Jen navonění Angličané, kteří o životě v totalitě neměli ani potuchy?
To jsem si právě říkal: jaký by to bylo, kdyby Sex Pistols žili v Československu nebo východním Německu osmdesátých let. Tam byla punková scéna poměrně silná a v jistý fázi úplně zadupaná represí. Je to vzpomínka na dobu, kdy mít číro znamenalo, že tě někde mohli zabásnout, udat, zmlátit. Za to, že jsi takhle jinej.
Klíčovým okamžikem románu je koncert západoněmecké kapely Die Toten Hosen v Plzni v roce 1987. Opravdu se seběhl tak divoce, jak ho popisujete?
Porvali se s esenbáky a ti je vypakovali na hranice. Byl to první oficiální koncert Die Toten Hosen ve východním bloku. Ale mě by nebavilo psát dokument – chtěl jsem najít linku mezi Československem a NDR před revolucí a teď, sledovat punkovou generaci předtím a podívat se, co se s těmi lidmi stalo teď.
Ale Michal David tam asi nevystoupil, ne?
Právě, že vystoupil. Úplně pošahaná dramaturgie měla spojit Východ a Západ proti jaderné válce a jeho koncert byl roznětkou – vlastně až tam se z východních Němců v knize stanou opravdoví pankáči, když Davida zasypou štěrkem, blátem a kelímky. A pak je seřežou policajti…
Davidovi jste vymyslel jadrnou přezdívku. Nebojíte se, že vás za to zažaluje?
Ale to je přece literatura, fikce! Myslím, že i on musel cítit, že se na tomhle koncertě ocitl nějakým podivným omylem.
Když odskočíme od punku – byly Jeseníky osmdesátých let skutečně tak beznadějné, jak je líčíte?
Vývarník Jaromír 99, se kterým jsem jesenickou pasáž konzultoval, pořád opakoval: beznaděj a bezvýchodnost. Jeseníky jsou drsnej kraj narušenej dějinami a odstrčenej od Česka hranicí hor i poválečným odsunem. Ale možná, že dekl, který byl nad Jesenickem, visel i nad celou touhle zemí. Sám jsem sice nebyl nijak perzekvovanej, ale mám někdy pocit, že se tu na osmdesátá léta vzpomíná až moc hezky. Celá ta doba byla přece až do konce docela psycho, depka, šedivost…
Sminulostí se prolíná i současnost plná bioprůmyslu. Vadí vám?
Přijde mi, že se tenhle nový zdravý životní styl stal fetišem doby. A jen čekám, kdy McDonald’s zavede biohamburger. Pro mě je bio kupovat potraviny třeba v Podkrkonoší, ale když biošunka pochází ze Španělska a jedna biotyčinka se veze přes půl Evropy, tak už to přestává být ekologický.
S tím souvisí i váš románový výpad proti „bohatým, zaparkovaným a hezkým“ lidem. Co je špatného na hezkých lidech?
Je to trochu provokace. V Česku to zatímmoc není, ale v Německu sílí vlna odporu proti takzvanýmu novýmuměšťáctvu, co obsazuje alternativní čtvrti velkých měst, protože jim přijde cool tam bydlet. A starousedlíci musej pryč, protože najednou nemají na nájmy. Jsou tam však lidi, co se jim postavili. Lidi, kteří bojujou proti přestavbám domů tím, že těm hezkým lidem třeba podpálí auto. Vzniká tak hodně zajímavý napětí. S ním jsem se pokoušel v románu zachytit proměnu měst, umělohmotný krásný nový fasády, z nichž se pozvolna vytrácí pravej život… Třeba umělecký centrum Tacheles v Berlíně: bývalý obchoďák, který vybombardovali za války, přežil NDR, ale nepřežije developery.
Nejmenované město, v kterém se staví dálnice, se ve vašem románu málem propadne. Neinspiroval jste se pražským tunelem Blanka?
Neříkám, že ne. Stavební megalomanie poslední doby je trochu nemoc střední Evropy. Vemte si, kolik plochy se denně zabetonuje jen tady v Česku! V Německu to bude podobný. Ve Stuttgartu třeba teď vedou obrovský spor o stavbu předraženého nového nádraží, jsou tam pravidelné demonstrace. Němci jsou obecně mnohem angažovanější než Češi. Věřím, že kdyby se něco podobného jako Blanka stavělo v Berlíně, tak lidé budou protestovat. Tady to politikům nějak vždycky lehce projde.
Konec punku v Helsinkách je možná váš nejmelancholičtější román. Jeden z jeho hrdinů skoro nic nemá a i o to málo přijde. Nepropadáte krizi středního věku?
A kdo jí nepropadá? Možná, že smutek, melancholie je jedinej opravdovej pocit, který vám nikdo nevezme. Jedinej opravdovej pocit, který mají možná i ty hezký lidi, o kterých píšu. A když o tom tak přemýšlím – jsem vlastně rád smutnej.
MFDNES: Punková novinka Rudiše má menší tah, ale je nejvyzrálejší
Konec punku v Helsinkách není název obskurní studie pro fajnšmekry, ale nový román Jaroslava Rudiše. Je v něm vztek i rezignace, Československo i NDR, komunismus, kapitalismus i biomóda, a dohromady to docela funguje. I když se do Helsinek nedojede a pankáči mají šediny
Rudišovo psaní bylo vždycky německy střihnuté. Berlín, Sudety, poválečný odsun, nacistické vlaky… Někdo to může označovat za kalkul s módními náměty a trhem většího souseda, ale mnohem spíš jde o posedlost. Týká se i dalších motivů: měst, drsných krajů, zkrachovalců, duchů a dějin.
Pokračování recenze naleznete zde
Paměť mizí a punk se vrací, říká spisovatel Jaroslav Rudiš
S novým románem Konec punku v Helsinkách (Labyrint 2010) přichází Jaroslav Rudiš (1972). Vypráví příběh o punku na východ od železné opony. I tady se ocitáme v Sudetech jako v jeho Grandhotelu, i tady navštěvujeme současné německé město jako v Nebi pod Berlínem.
Co je vám blízké na východoevropském punku z 80. let?
Na punku mě fascinuje vztek, špinavost, přímočará energie. A to, jak se v těch písních zrcadlí nahnilá doba, kdy byly složeny.
Původní nápad byl napsat ostrý příběh z konce osmdesátých let z pohledu mladičké české punkerky z maloměsta v Sudetech, které na ni padá. A kde se člověk může buď uchlastat, nebo podřezat. Nebo se přizpůsobit. Tahle holka se nakonec vzepře, protože nemá co ztratit, uteče a vydá se za svými malými velkými sny.
…na koncert Die Toten Hosen.
Šlo o jejich první oficiální vystoupení ve východním bloku. Uskutečnilo se v Plzni, v září 1987 a byla to obrovská událost. Sjeli se tam punkeři z Československa i NDR, aby viděli, jak Die Toten Hosen a Einstürzende Neubauten esenbáci pakují s obušky v rukou do autobusů a jako nežádoucí osoby vyvážejí na hranice se západním Německem.
FOTO: Petr Horník, Právo
Podstatnou část románu vyprávíte z pohledu té mladičké holky z Jeseníku. Možná proto jsem měl z vašeho pojetí punku pocit nedospělosti.
Nancy je frustrovaná, naštvaná, ostrá holka, která může působit i trochu naivně, ale je mladinká a punk je pro ni cesta a únik z té stísněné šedivé doby na konci osmdesátých let.
Text jsem pravidelně konzultoval s Jaromírem 99. Chtěl jsem, aby z příběhu byl skutečně cítit Jeseník té doby, odkud on pochází. To místo má velmi zvláštní energii. Na jedné straně krásná a nedotčená příroda, na druhé straně ty nezhojené jizvy po dějinách, paneláky bezohledně nasázené na místě starých německých domů v centru. Je to hodně syrový, temný a neklidný kraj, kde potkáváte duchy.
EKG O LÁSCE A PUNKU: Divadlo Archa, 8.11. Poslední volné vstupenky!
Literárně hudební šou EKG bude v pondělí 8. listopadu ve znamení nového románu Jaroslava Rudiše Konec punku v Helsinkách. Společně s Igorem Malijevským knihu přivítají další hosté: německý spisovatel Martin Becker, básník, spisovatel a DJ Tobiáš Jirous, jenž vystoupí exkluzivně se svou první skupinou Juniors, gothický písničkář Jaromír 99, legendární kapela U-Bahn, Sid Vicious a další speciální hosté. Zahraje také liberecká kultovní kapela Drobný za bůra, slibující punkovou hudbu z vesmíru.
Protagonistů jsme se zeptali, proč právě Punk?
„Konec punku v Helsinkách je příběh o poslední opravdové punkové generaci osmdesátých let a o tom, co z ní dnes zbylo. A na tohle se podíváme i během večera, až Dandy, Gigollo, Tadeáš Mesany a Tob a naservírují svoji kultovní skladbu Bílý klouby,“ vysvětluje Rudiš, který pankáč nikdy nebyl, ale tentokrát to prý zkusí.
„V příštím životě budeme všichni pankáči,“ říká k tomu Malijevský.
Více zde: www.divadloarcha.cz
KONEC PUNKU V HELSINKÁCH: Out Now!
Dnes vychází nový román Konec punku v Helsinkách.
Videovizitka v režii Martina Langera a s hudbou skupiny U-Bahn zde:
Německo, má láska
Spisovatel Jaroslav Rudiš putuje dvacet let od znovusjednocení Německa po někdejším Východě

Jaro ve Stendalu – v srdci Staré marky, poblíž nějž měl stát endérácký Temelín. Léto v Berlíně, rozbouřeném moři: když přestane houpat na východě, začne naštěstí zase jinde. A podzim v Lipsku, rozeklaném a inspirativním – tam, kde žijí kovbojové z paneláku.
Po cestě se valí náklaďáky. Před námi. Proti nám. Silnice je úplně nová, černá a lesklá, bez jediného hrbolu, jako všechny ve východním Německu opravené v posledních dvaceti letech.
Jaro ve Stendalu: mistři světa
„Ty věže byly vidět snad sto kilometrů daleko,“ říká Lena. Není to její pravé jméno, to ji musím slíbit. Nechce, aby si o ní lidé mysleli, že není normální, když potkává duchy. „Na ty by měl po holokaustu věřit každej Němec,“ říká ještě, stahuje okénko a zapaluje si cigaretu. A já dodávám, že možná by na ně měl věřit každý Evropan. Lena ale neposlouchá a ukazuje z okna: „Támhle už to je.“
Jedeme podél trati. Míjíme odbočku do vesnice, sklouzneme pod opravený železniční most a pak ty trosky uvidíme. Jaderná elektrárna Stendal. Měl to být největší jaderný komplex NDR s výkonem čtyř tisíc megawattů. Endérácký Temelín, který se začal betonovat v roce 1982.
„Stát na téhle stavbě skoro vykrvácel, stálo to přes dvacet miliard marek,“ vypráví Lena. Práce se nakonec zastavily kvůli nedůvěře v sovětské technologie a protestům veřejnosti v roce 1991. My teď bloudíme mezi oplocenými ruinami. Gigantické chladicí věže, vysoké sto padesát metrů, už jsou odstřelené, ale baráky, v nichž měly zářit reaktory, stále stojí. Bagry je rozebírají jen velmi pomalu. Východoněmecký železobeton je pevný, šedý a nepoddajný. „Tak tohle si myslím o NDR,“ dívá se Lena na tu apokalyptickou scenerii a kouří. „Šílené plány, šedé stěny, spousta hesel a nakonec trosky.“
Na odlehlém místě u vesnice Niedergörne dnes vyrůstá průmyslová zóna. V plánu je postavit i velkou elektrárnu na uhlí, i když to široko daleko není a muselo by se dovážet. „Obyvatelé okolních vesnic proti tomu protestují. Proto tady vidíš podél cest u domů červené kříže. Atomu utekli, ale tohle není tak jisté,“ říká Lena. Zatím tu hučí dvě obří fabriky na zpracování dřeva. Továrny drtí torzo atomové elektrárny v moderních kleštích. Nevidíme jediného člověka, jen někoho cítíme ve velíně u vjezdu do celulózky.
Starou elektrárenskou jídelnu ale nikdo nehlídá. Je podvečer a my lezeme rozbitými skleněnými dveřmi dovnitř. Na chodbě si prohlížíme dochovanou nástěnku se sportovními výsledky klubů bývalých stavbařů. Mistři světa byli i v šipkách. V hlavním sále tančí prach, zrnka se kroutí v dlouhých pruzích zapadajícího slunce. Dlaždičky. Výdejna jídla. Umyvadla. Všechno mrtvé. Nálada jak po jaderné katastrofě. A pak jeden potrhaný technoplakát na zdi: Störfall. Porucha.
Jednou za čas si tohle mrtvé místo pronajme parta technařů na radioaktivní party. Trsá tady celá provincie. Všichni ti mladí, co se po večerech na krajích měst, jako je Stendal, sjíždějí ve vytuněných autech na benzinkách a nemají do čeho kopnout. Kouří, flirtují a čekají na něco, co do jejich životů nepřichází.
Stendal a Stendhal
Stendal je pomalým srdcem Staré marky, leží na severu spolkové země Sasko-Anhaltsko. Starobylé a hezky zrekonstruované hanzovní město plné gotických staveb z rudých cihel a hrázděných domů. Slavným rodákem je archeolog a historik umění Johann Joachim Winckelmann, jehož obdivoval francouzský spisovatel Marie-Henri Beyle tak moc, že si prý zvolil pseudonym právě po Winckelmannově městě: Stendhal.
Za časů Karla IV. patřily nekonečné roviny Staré marky k Braniborsku a zemím Koruny české a císař si také na Labi v překrásném městečku Tangermünde vystavěl své sídlo. Dnes se tu po něm jmenuje kdeco: od ulice až po řízek v hostinci.
Ve Stendalu žilo v roce 1990 padesát tisíc lidí. Dnes jich tu bydlí o patnáct tisíc méně, což je charakteristické pro spoustu podobných měst na východě Německa. Jsou opravená a příjemná na život, ale rozpouštějí se. Práce je prostě jinde.
V radniční kavárně na ospalém náměstí potkáváme Leninu babičku. Mám jí říkat Effi podle hlavní postavy z její oblíbené knihy. Není to její pravé jméno, to jsem také musel slíbit. I ona věří na duchy minulosti. Teď sedí vedle své vnučky, obě mají stejné šedomodré, tak trochu baltské oči. Lena je vysoká a kouří, Effi je malá a nekouřila nikdy. Vzpomíná na konec války a na chvíle, kdy rodiče doufali, že je kostky vysoké politiky hodí do západní zóny. Vzpomíná na léta učení ve vesnických školách. Na zájezd do Karlových Varů. Na špiclování.
„Dobře,“ odpovídá na moji trochu pitomou otázku, jak se jí v NDR žilo.
„Dobře,“ odpovídá na možná ještě pitomější otázku, jak se jí žije dvacet let po konci NDR.
A pak si už chce povídat jen o literatuře. O jejím zamilovaném románu Effi Briestová od poetického realisty Theodora Fontaneho. Nebo o slavné novele Rozdělené nebe Christy Wolfové z roku 1963. Vypráví o lásce, kterou přesekla Berlínská zeď. Přesně to se v těch časech stalo i jí a mnoha dalším německým zamilovaným párům.
A já jí pak vykládám, že nejlepší romány o pádu komunismu ve střední Evropě napsali východní Němci Thomas Brussig a Ingo Schulze. Jejich knihy Hrdinové jako my a Obyčejný storky zná, ta první jí prý přišla malinko vulgární, scénu boření Berlínské zdi penisem hlavního hrdiny by asi vypustila. Brussig hodně sarkasticky a ironicky popsal fízlování, rozklad socialismu a převrat, Schulze citlivě a s jemným humorem vylíčil postkomunistické tápání, touhy i ne úplně naplněné naděje. Ještě říkám, že Češi na něco takového v literatuře dvacet let marně čekají, ale že to je vlastně jedno, protože tihle dva Němci to všechno napsali i za nás. A pak už musíme jet.
Ostalgie, nebo westalgie?
Cestou zpátky se stavíme ve vesnici Dolle. Starý dům si tady můžete koupit za pár tisíc eur a největší událostí tady bývá každoroční sraz fanoušků vojenských motorek.
V poloprázdném hostinci U Hnědého jelena sedí pár štamgastů. Ke svatební polévce, jak se jmenuje místní specialita, variace silného vývaru s chřestem a knedlíčky, jim z rádia zrovna německy zpívá Karel Gott. Svými šlágry zapaloval touhu ve fanynkách v západním i východním Německu a podivuhodným způsobem obě rozdělené země spojoval podobně jako katalogy Quelle, jak Lena říká. „S tím rozdílem, že mí rodiče si je mohli jenom prohlížet.“
Jíme a bavíme se o tom, co je to ostalgie, termín, který se tak často v souvislosti s východem zmiňuje. Sentiment? Chuť jít zapařit na koncert rockové legendy Puhdys, na které zvou plakáty od Stralsundu po Eisenach? Opravdové volání po starých časech? Hledání identity? Z dnešního pohledu se může zdát, že NDR přestala po čtyřiceti letech existovat během okamžiku. Stát najednou prostě zmizel, rozplynul se ve spolkové republice. Ale kde se tedy narodili všichni ti, co tu na východě žili? Kde se narodila Lena? A je to důležité?
„V Magdeburku. A je mi to úplně jedno. Nesnáším jakýkoliv nacionalismus, takže ani nedokážu říct, jestli jsem východní, nebo západní Němka. Je mi to prostě fuk a ostalgie je lež, falešná představa o minulosti,“ říká napřímo.
Už žádní pankáči se psy na náměstích, ale biomatky s biokočárky a biomiminky, jejichž muži odněkud řídí tenhle nový svět. Už žádné zaplivané večerky, ale obchody s hezkým životním stylem. Byl to punk, není to punk.
Podle průzkumu, který nedávno provedla televize ARD, si devět procent východních Němců přeje, aby se NDR vrátila. Jenže v Západním Německu si jedenáct procent lidí přeje totéž: aby tu znovu stála zeď. Touží po starých klidných časech, kdy bylo rozpůlené nejen Německo, ale celá Evropa zamrzlá ve výhrůžkách studené války. Takže ostalgie, nebo westalgie?
„Dělení Německa na východ a západ je dávno přežitek. Je to jedna země. A návrat do minulosti si podle mě mohou přát leda tak staří komunisté nebo náckové. Západ stál určitě rozvoj nových spolkových zemí spoustu peněz. Ale myslím, že západní firmy na sjednocení taky dost vydělaly,“ říká Lena a platí.
Léto v Berlíně: konec punku
V Berlíně se potkávám s Martinem Beckerem. Tady si nemusím vymýšlet, jeho jméno je pravé, můžu ho zveřejnit. I když sám taky věří na duchy. Martin je totiž spisovatel a nemá s tím problém, protože o nich píše.
Pochází z malého západoněmeckého města Plettenberg v Porúří. Je mu sedmadvacet, učí se česky a miluje Hrabala, Kunderu a Otu Pavla stejně jako já rád čtu německé autory. Takže se nějak protínáme a občas společně píšeme pro německý rozhlas. Jako právě teď, uprostřed horkého léta. Kousek od rozpáleného Alexanderplatzu máme ve stínu televizní věže schůzku s dramaturgyní nad námětem naší nové hry.
A pak mě přepadne sentiment a touha vidět místa, kde jsem před skoro deseti lety žil a kde jsem napsal svoji první knížku. Východní Berlín, čtvrť Prenzlauer Berg. Jedeme tam. Všechno je tu ale dneska jinak. Už žádné rozstřílené fasády od války s odlupující se omítkou. Kdo se dotkl obnažených mokrých cihel, mohl věřit, že se dotýká i těch šílených dějin minulého století.
Všechny činžáky jsou dnes opravené, čisté a zabydlené, a přece trochu prázdné. Už žádní pankáči se psy na náměstích, ale biomatky s biokočárky a biomiminky, jejichž muži odněkud řídí tenhle nový svět. Už žádné zaplivané večerky, ale obchody s hezkým životním stylem. Byl to punk, není to punk. I když to je asi fajn místo na spokojené žití, tady možná začal Berlín umírat. Myslím ten alternativní, divoký a svobodomyslný Berlín, všechno to, co z Berlína vytvořilo v devadesátých letech symbol, značku, mýtus.
„Když se řekne Berlín, hned každému něco naskočí. Když se řekne Praha, tak taky. Ale je to něco úplně jiného,“ říká Martin. Berlín je současnost a kreativita, muzeální Praha krásná minulost, pomalost a pivo.
Martin Becker na východě města nikdy nebydlel. Tři roky žil v Moabitu, v nijak okázalé čtvrti mezi přistěhovalci, ztroskotanci a lidmi na podpoře. V ulici, kde bylo turecké bistro a dvě herny s automaty a levný supermarket, před kterým se s lahví piva objímali nezaměstnaní chlápci. „To je pro mě to opravdové město,“ říká.
Západní Berlín dnes vnímá jako „mnohem víc cool“ než ten východní. „Na začátku to všechno na východě bylo nové a divoké, přišli sem chudí umělci. Najednou čtvrť jako Prenzlauer Berg začala díky nim být zajímavá. A v jednu chvíli přišli ti, co by umělci chtěli být, ale nemají na to. Jenže zase mají peníze. A tak postupně stoupaly nájmy a ti staří museli odejít. Čtvrť se úplně proměnila a trochu vyhasla,“ shrnuje Martin, co se tady stalo. Ne všichni se s tím, čemu se říká gentrifikace, smířili a vytáhli do své soukromé války. A tak na některých opravených domech vidíte fleky od rudé barvy. Občas tu někdo podpálí nové, pěkné a drahé auto.
Berlín je naštěstí dost velký, a tak se scéna posunula o kus dál. Friedrichshain. Neukölln. Anebo starý dobrý Kreuzberg. Nakonec právě tohle zůstává na Berlíně to nejpřitažlivější: město je jako rozbouřené moře. Když někde vlnám dojde šťáva a hladina se přestane houpat, rozkmitá se jinde. A tak Berlín dvacet let po sjednocení stále zůstává místem, kam se z příliš poklidné české kotliny určitě vyplatí jednou za čas vyrazit. A pořádně se nadechnout.
Podzim v Lipsku: studený i napínavý
Svůj nedokončený pomník padlých časů jako Stendal má i půlmilionové Lipsko. Nevyrostl za socialismu, ale za nacismu, a ne každý ho tady zná. Je to starý přístav ve čtvrti Lindenau. Lodě sem nikdy nepřipluly. Kanál, který měl Lipsko spojit s Labem, už totiž nacisté dostavět nestihli, a tak dodnes končí v polích.
Saskem táhnou první vůně podzimu. V přístavu nikdo není. Voda je tmavá, v halách se honí vítr, vládne tu podivný mrazivý klid. Místo, které patří duchům. Stojím tady a do uší si pouštím staré východoněmecké punkové kapely. Třeba lipské Wutanfall. „Leipzig City / studený a špinavý,“ řvou ve skladbě Leipzig in Trümmern (Lipsko v troskách) z roku 1981. A jako by trochu zpívali i o dnešním městě.
Lipsko je totiž napínavé místo plné kontrastů. Rozpad i rozkvět. Staré a nové v těsném objetí. Výmarská republika, nacismus, socialismus, neoliberalismus. Drahý železniční tunel pod městem, místní Blanka, který inženýři stále nejsou schopni dostavět, protože narazili na podzemní vodu a bojují s plísní. Slavný lipský knižní veletrh, co jako nemilosrdná kulturní mašina chrlí každý březen do světa tuny knih a nových autorů. Elegantní centrum a luxusní butiky. Bloky temných vybydlených činžáků. Německý literární institut – prestižní vysoká pro spisovatele –, kam chodil nejen Martin Becker, ale třeba i u nás dobře známá prozaička Juli Zehová. Nová lipská škola. Vývozní umělecký šlágr celého Německa a malíři jako David Schnell nebo Neo Rauch.
Říká se, že místní výtvarníci po svém navazují na socialistický realismus, že propojují minulost a současnost. Doma jsou ve Spinnerei, bývalé velkopřádelně bavlny v rozpadající se dělnické čtvrti Plagwitz. Cihlová fabrika je dnes proměněná na komplex progresivních galerií, ateliérů a obchodů s uměním. Nic podobného v celé střední Evropě nenajdete. Možná v New Yorku.
Lena a Martin v Lipsku žijí. Ne spolu. Každý s někým jiným, ale blízko sebe, ve čtvrti Connewitz. Ze zaflikovaných ulic trochu dýchá berlínský Prenzlauer Berg před mnoha lety. Omšelé fasády, tu a tam prázdné zaslepené domy. Pankáči, pankerky a smečky jejich psů. Starousedlíci. Malé krámky. A také pár příjemných klubů, hospod a barů, kde točí Staropramen a plzeň, a aby tu těch dotyků s Čechami nebylo málo, mají zde i skvělý artový kinobar Prager Frühling (Pražské jaro). Dorazí i sem jednou gentrifikace a developeři?
„Doufám, že ne,“ říká Martin Becker. „Na to je Lipsko pro boháče moc out. A to je dobře.“ Pár opravených domů ale v Lipsku už známou ozdobu má: fleky od rudé barvy. A Lena mi na internetu ukazuje plány na proměnu starého přístavu na centrum vodních sportů. „Zatím nejsou prachy, ale jednou třeba budou. A tohle tajemné místo zmizí a haly se přebudují na lofty,“ říká.
Kovbojové z paneláku
Lena se v Lipsku chystá na doktorát z dějin umění a stará se o malou alternativní galerii v bývalém květinářství. Podle něho se také jmenuje Blumen. „Na Lipsku mě baví ta uvolněnost a svobodomyslnost. Je úplně jedno, co máš na sobě, protože tohle není Amsterodam nebo Mnichov, kde musíš být pořád šik. A díky nízkým nájmům si tady klidně hned zítra můžeš něco otevřít. Třeba galerii. Stačí mít jenom nápad,“ říká.
Martin se živí jako autor na volné noze. Pracuje hlavně pro rozhlas a právě začal psát druhou knihu, po úspěšné sbírce samotářských povídek s ironickým názvem Krásný život to bude román. A také on si pochvaluje, jak příjemně se v Lipsku žije. A také levně, určitě levněji než v současné Praze, kam rád jezdí. „Hlavně si tady nikdo na nic nehraje. Líbí se mi i tvrdost a rozbitost tohohle města, ta velká energie,“ říká Martin, lovec opravdovosti. Rozeklané Lipsko je inspirativní. Naše nová hra se jmenuje Plattenbaucowboys (Kovbojové z paneláku). Odehrává se na vylidněném a rozpadajícím se sídlišti. Takovém, jako je třeba místní čtvrť Grünau, odkud po převratu zmizela polovina lidí – skoro čtyřicet tisíc. Hlavní postavou je třicátník Alex, který tady hledá svého otce a vzpomínky. Nenajde nic. Táta zmizel a panelák, ve kterém vyrostl, zbořili, protože v něm nikdo nebydlel.
Sedíme s Martinem v Café Cantona v přízemí oprýskaného stalinského činžáku z padesátých let. Na umakartových stolech jak ze školní jídelny přistává pivo a výborná soljanka, levná východoněmecká obdoba boršče. Za okny se babím létem valí staré československé tramvaje, kterým místní tramvajáci říkají Husákova pomsta, protože jsou tak těžké, že ničí koleje.
Lena kouří na baru. Domlouvá se s majitelem, že v Cantoně 3. října oslaví narozeniny. Přesně v den, kdy se před dvaceti lety znovu sjednotilo Německo, jí bude třicet. I když se Lena ve skutečnosti nejmenuje Lena, tak tohle není žádná vylhaná duchařina. Tohle je pravda.
„Jasně že budu oslavovat,“ usmívá se. „Ale co? Narozeniny, nebo sjednocení?“
Publikováno v Lidových novinách 2.10.2010.

