O vidlích v břiše, pivu a první rusko-německé lásce na světě.
Sedí na lavičce před Helsinkami v tom krátkém záchvěvu jara. Před ním prázdná láhev piva, v puse zaparkovaná cigareta, u nohou dvě obří tašky. Postarší chlápek v teplákové soupravě, zimní bundě, ošoupaných sportovních botách, s hranatým obličejem, kdysi zlomeným nosem a krátkým, šlachovitým tělem. Neříká nic, jen polyká kouř, co v něm zapaluje podivný temný vnitřní oheň. Otáčí se za těly tramvají, které se pomalu sunou bulvárem jako nafouklé ryby, a občas přehodí nohu přes nohu.
Vidím ho skrz výlohu. Pak se zase začtu do novin, další článek o konci multikulturalismu v Německu, no jo, Němci to nikdy neměli lehký. A najednou projde kolem mého stolu. Hodí tašky na zem, sedne si na bar a poručí si pivo. Vezme láhev do ruky a na jeden zátah ji do sebe zlomí.
„Pomalu, pomalu,“ směje se barman Ole. „Je teprve deset.“
Chlápek si otře rukávem pusu a poručí si ještě jedno pivo. A barman mu ho nechce dát.
„Pivo,“ třískne do pultu. Skleničky nadskočí a všechny ty krásné snivé průsvitné německé holky, co sem chodí na snídani prohrabat se vztahy, touhami a přednáškami z uni, se otočí a Ole řekne: „Ale budeš hodnej.“
Chlap se napije a pak začne mluvit. Ne německy, rusky. Nikdo mu nerozumí, snad jen trochu já. Mluví sám k sobě. Vypráví si o tom, že ho ráno propustili z kliniky, vyšetření plic a srdce, ale všechno cajk, že se teď vrací za ženou, Němkou z Rostocku, co kdysi potkal v Moskvě, ještě dávno za komunistů a byla z toho první rusko-německá láska na světě, co ale teď asi už nějak úplně není, jak se to tak s láskami stává. Mluví o svým životě, o tom, že nemá práci. Mluví a pevně drží oběma rukama poloprázdnou první láhev. Možná mluví k ní. Možná je uvnitř něco, co by mu mohlo pomoci, nějaká cesta ven.
Ole se trochu potí, má strach, co z toho bude. A pak se ten chlápek svalí s lahví k mému stolu.
„Noviny?“ zeptá se německy.
„Noviny,“ odpovím rusky.
„Ty seš Rus?“ podiví se.
„Ne, Čech.“
„A jak to že rozumíš rusky?“
„To tenkrát ve škole.“
„A proč Němci nerozuměj rusky?“
„Asi to ve škole neměli.“
„Oni mi nechtěj rozumět.“
„Ruština je složitej jazyk.“
„Ale Němci nerozuměj ničemu. Maj auta, ale o životě věděj prd. A co tady děláš, když seš Čech?“
„Žiju tady,“ řeknu a on přikyvuje a pak si mě svou velkou tlapou přitiskne k sobě a ze dvou centimetrů zašeptá: „Já taky. Chceš něco vidět?“
A aniž stihnu cokoliv namítnout, sundá si bundu, vykasá tričko a obnaží břicho.
„Afghánistán,“ řekne. „A teď mi řekni, jestli můžu bejt šťastnej.“
V břiše má vypálených pět děr. Rovnoměrně rozesetých zleva doprava, jakoby ho někdo propíchnul vidlemi. Pár těch snivých dlouhých holek si to ztichle prohlíží a pak začnou zase řešit ty své problémy. A Ole si zapálí cigaretu.
„Samopal, rok 1985. Víš, co je zvláštní? Ty díry mě bolely ještě před tím, než jsem to dostal. Já tu smrt viděl přicházet. Cejtil jsem to. Normálně jsem se chytnul za břicho a až pak to do mě ten kluk nasypal a já skončil na zemi. Ale já to přežil. Já přežiju všechno a to právě mojí starou asi štve, že se furt hádáme, a tak mě furt posílá do nemocnice na nějaký vyšetření, aby se mě zbavila. Ale já přežiju i ji,“ řekne a popadne své dvě tašky.
„Ale ne že bych ji neměl rád. To já ji mám rád. Akorát mě někdy děsně štve. Tak mi řekni, můžu já bejt šťastnej?“ řekne ještě a zmizí v líném a pomalém dopoledni.
Leipzig, listopad 2009, leden 2010