Letní povídka
Slunce pálí, kopřivy taky a já si nejsem jistá, co mi vadí víc. Jestli ten hic, ty kopřivy, nebo to, že jsem zase podlehla, že jsem neřekla ne, že jsem se to pořád nenaučila, že mám pořád strach, že budu sama, a tak jsem s ním zase vyrazila na víkend ven. Stojím na malé mezi uprostřed polí. Otírám si zpocené čelo, nadávám, že jsem v autě nechala sluneční brýle a dívám se k lesu na blízkém vršku. Slunce si hraje se mnou a vítr si hraje s obilím.
„Tady všude šli,“ volá na mě Roman a dívá se do mapy. „Umíš si to představit? Tady všude se to valilo. Míšo, představuješ si to?“
„Jo,“ odpovím a napiju se.
Nelžu. Teď ne. Opravdu si to snažím všechno představit. Aspoň na chvíli. Nedělám to kvůli tomu, abych měla radost, nebo aby on měl radost, ale možná se v té představě ukrývá nějaké vysvobození, nějaká cesta ven. Představuju si to, ale vidím jen zvlněné obilí, střechy vesnických domků, les a přede mnou Romana: jeho silné ruce, opálená ramena, oholenou hlavu. Snažím se zapomenout na všechny pochyby. Bude to dobrý, jasně, bude. Má mě rád, ano, já ho mám taky ráda. Proto jsem tady. Přeskočím kopřivy, vnořím se do pšenice a vyplaším zajíce, který vystřelí jako z děla a za sebou v obilí nechá dlouho rozkmitanou čáru. Taky se rozkmitám. Leknu se. Vykřiknu. Roman se otočí.
„A děla, všude tady pálila děla. Umíš si to představit?“ ukazuje a Jitunka na jeho paži se protáhne. Jitunka je modrá, ale jinak modrá, než nebe nad námi. To je světlé, trochu vybledlé, unavené sluncem. Jitunka je tmavě modrá a já mám strach, že nikdy nevybledne. Jitunka – vytetované jméno jeho první ženy a vzpomínka na vojnu. Nikdy jsem ji neviděla a Roman o ní nemluví. Ale její jméno vidím každou chvíli. Nechá si na druhou ruku vytetovat jednou moje jméno? A taky nevybledne? Chci to vlastně?
„Támhle na Chlumu stály rakouský baterie. To musel být masakr. Prý pak ani nikdo nepoznal, co tady měli sedláci zasetý. Dovedeš si to představit?“
Táhneme polem k lesu tak, jako tudy táhli na smrt před mnoha a mnoha lety rakouští vojáci, kteří se kousek od Hradce Králové utkali s Prušáky v druhé největší bitvě devatenáctého století, jak mi Roman vysvětlil.
„Nám se to jde, my máme kraťasy a trička, ale oni měli těžký uniformy, těžký flinty a ještě navíc bylo hnusný počasí a taky jich spousta měla průjem. Nám do toho krásně svítí sluníčko, pohodička,“ vypráví a jeho slova bere vítr. „Ale tenkrát, to musel být masakr.“
Jdeme dál a já myslím na to, jaký víkend asi mají holky z ofisu, Klára a Zdena. Klára je někde u vody s rodinkou, Zdena lítá na motorce s tím zrychleným hygienickým markeťákem z druhého patra, co chodí do solárka a všude se holí. Vím to, jednou jsme se s ním omylem vyspala, byl jako z gumy, ale to jsem Kláře neřekla. A neřekla jsem ani, že jedeme s Romanem obcházet bojiště z roku 1866. Už vidím ty jejich pohledy a otazníky v očích, jestli mi nehrabe. Ono se to totiž všechno těžko vysvětluje.
Řekla jsem jim, že letíme na prodloužený romantický víkend do Paříže. To zní prostě lépe než bitva u Hradce Králové. Musím si vymyslet, co jim povím, až se v pondělí ráno sejdeme u kávovaru na chodbě. Budu jim muset vyprávět, co všechno jsme v Paříži s Romanem zažili, jaký byl hotel a let, kam mě vzal na večeři. Musím někde koupit lahev francouzského vína, vždycky si z výletu vozíme takovéhle dárky. Sakra, budou chtít vidět, co jsem si přivezla za hadry. Budu to muset nějak zamluvit, nebo rychle něco koupit, aspoň podprsenku a kalhotky, to se beztak vždycky hodí. Nikdo nepozná, odkud jsou, stejně se to dneska všechno šije v Číně.
Brodím se polem za Romanem, který myslí na tu krvavou řež tady všude kolem. A já myslím na Paříž. Nikdy jsem tam nebyla. Budu to muset vygůglit, Klára se Zdenou už v Paříži byly, nesmí mě nachytat. Paříž… Kavárny. Butiky. Louvre. Napoleon.
„A Napoleon, ten tady taky bojoval?“ zavolám na Romana.
„Jak Napoleon?“ podívá se na mě přísně a Jitunka na rameni se zašklebí.
„Jako tady jsem myslela.“
„Napoleon byl už přece dávno mrtvej. Bojoval u Lipska v roce 1813, to byla ta největší bitva devatenáctého století. Říkal jsem ti to přece v autě.
„A jo, vlastně…“
„Tam jsem myslel, že pojedeme třeba příště. Chtěla bys?“
„Jo, jasně, to bude fajn…“
„Pěkně to tam prochodíme…“ a Roman dál něco povídá, ale já ho v tom horku nestíhám vnímat. Slyším jenom jednotlivá slova: děla, pruské pušky, rakouské pušky, předovky, zadovky… Možná mám úpal. Možná úžeh. Možná obojí.
„A ženský?“ vypadne ze mě najednou.
„Co ženský?“ otočí se.
„Jestli tady tenkrát bojovaly nějaký ženský.“
„No, to nevím. V bitvě asi ne. Možná ošetřovatelky. Ale určitě tady musely místní ženské pomáhat pohřbívat.“
„Takže to bylo jako vždycky: chlapi se porvou, udělaj bordel a ženské to uklidí.“
„Promiň, neslyším, vítr, co si říkala?“
„Ale nic…“
„Jakej bordel?“
„Že tě mám ráda.“
„Cože?“
„Ráda, říkám.“
„No jo, byl to pěknej masakr.“
Konečně jsme se obilím prodrali k okraji listnatého lesa. Nohy mě pálí od kopřiv a Roman si prohlíží první z desítek pískovcových památníků vztyčených na místech hromadných hrobů, kterých je v tomhle lese snad víc než stromů. Ježíši Kriste, já chci domů, říkám si, ale Romanovi září oči nadšením. Vykládá o tom, jaká tragédie se tu odehrála, jak jenom v tomhle lese pomřelo pět tisíc vojáků, Rakušanů i Prusů, jak jsou tady poskládáni v hromadných hrobech.
„Bojovali proti sobě a leží tady v jámách jeden přes druhého. A teď tady stojíme my dva. No, není to absurdní? Věřila bys tomu někdy?“
Přijde mi to absurdní, protože války mě nikdy nezajímaly. Neřeknu nic. Jsem unavená. Ale mám radost, že Roman má radost, protože on je v tomhle jako každý chlap: když nedostane to, co chce, je maličko protivnej. Ale mě má rád a já ho mám taky ráda. Alespoň doufám. Teď si bude chtít všechny pomníky, kříže a hroby odškrtat v mapě a vyfotit je. A hlavně: chce v tomhle lese smrti přespat. Proto táhne ten baťoh se spacáky a karimatkami. Chce to tady všechno zažít. Někdy o něj mám opravdu strach.
Jdeme poklidným chladným tmavým lesem a Roman mě najednou chytne za ruku.
Zastavíme se.
„Zavři oči a poslouchej. Slyšíš tu bitvu?“
Neslyším nic.
„Podle některých odborníků na kvantovou fyziku nejde čas dopředu, ale točí se pořád dokola, všechno se děje naráz. To znamená, že my jsme tady a zároveň se tady kolem ve stejné chvíli odehrává ta bitva.“
Slyším jen ptáky, hmyz a vítr v korunách listnatých stromů.
„Já to slyším. Je to tady. Pět tisíc mrtvých. Představuješ si to?“
Chce mi čůrat.
Zeptám se: „To znamená, že jsme věčný a nikdy neumřeme a pořád chodíme v kruhu?“
„Jo. Taky masakr, co?“
Myslím na to, jestli Romanovi z toho horka definitivně nepřeskočilo. Úpal. Úžeh. Možná obojí.
Potkala jsem ho přes jednu kamarádku ve chvíli, kdy jsem pochopila, že mí vrstevníci k ničemu nejsou. Jasně, všichni se více méně chtějí ženit a mít děti, ale jen proto, aby se pak rozvedli. Tak to prostě je. Napadlo mě poohlédnout se po někom, kdo tuhle fázi života už má za sebou. Kdo je o životě poučený, kdo už ženatý byl, rozvedený je taky, váží si hodný holky a má minulost víceméně vyřešenou, jak se tak říká. Romanovi letos bylo osmačtyřicet a s Jitunkou, která mu modrá na rameni, má dva syny. Jednoho na gymplu, druhého na vejšce. Nejsou spolu už sedm let, ale to tetování si nechce nechat odstranit. Bojí se, že by tam měl velkou jizvu. Sakra, nemiluje ji přeci jenom ještě?
Má malou stavební firmu, velké terénní auto a jako koníčka vojenskou historii. Ze začátku mi to přišlo mile švihlé. Někdo je na podvazky, někdo na uniformy. Holky z ofisu se jezdily koupat, my jezdili na přehlídky a historická setkání. Teď mi to milé přijde míň, ale mám ho stále ráda. Nechci být sama. Mám ho ráda? Nebo nechci být sama? Vlastně nevím. Smutný, když je vám třiatřicet, a pořád nevíte.
Stmívá se.
Na pasece rozděláme oheň. Opékáme špekáčky. Noc v lese přichází pomalu a padá na nás. Klidná, tichá, všeobjímající, nečekaně křehká. Hezká chvíle. Nemyslím na to, že všude kolem jsou hroby a mrtvoly. Tulím se k Romanovi. Jsem utahaná.
„Co kdybychom se vzali?“ zeptá se najednou a pohladí mě.
Nic neříkám. Dívám se do ohně, to olizování plamenů mi přijde najednou lepší než televize a facebook a tlachání s holkama dohromady. Myslím na to, že bych jim v pondělí mohla říct, že jsme v Paříži grilovali na terase bytu našich známých. Jakých? No známých jedněch známých. To by šlo.
„Haló, na něco jsem se tě ptal.“
„No… jasně. Proč vlastně ne… Ale chci, aby sis nechal na ruku vytetovat mý jméno.“
A pak dopijeme placatku rumu a já usínám. Padám do hlubin lesa a snů. Letím prostorem. Velká a klidná. Nejsem. A najednou mě vzbudí strašlivý rachot. Otevřu oči a vidím, jak kolem létají kulky. Jak se všude valí vojáci ve starých uniformách a umírají. Jak pod nimi padají i jejich koně a děsivě přitom křičí, když z nich kousky železa vypouštějí život. Hledám Romana. Běhám po lese. Běhám po bojišti a uhýbám kulkám. Myslím na čas, co se točí v kruhu. Jsem tady. Jsem někde jinde. Motám se mezi mrtvými a raněnými. Jejich tváře mi připomínají všechny mé milence. Mám horečku. Jsou to oni, fakt že jo. Cítím na sobě jejich krev. Upadnu a zase vstanu. Hledám Romana. Křičím. Brečím. Padám. Chci být pryč. Chci být ve své garsonce na Palmovce. Nenacházím ani sebe. Až mě najednou někdo chytne za ruku.
„Co blbneš?“ třese se mnou a já poznávám Romanův hlas.
„Lítala si po lese, jako magor. Co se s tebou děje?“
Nevím. Nic. Úpal. Úžeh. Všechno. Chci pryč. Chci domů. Mám strach. Chci mu říct, že na to nemám. Že to balím. Že chci být sama. Chci se rozejít.
Přitiskne mě k sobě.
„To bude dobrý,“ šeptá. „Jen trochu horečka. To bude dobrý.“
Chci mu to všechno říct. Řeknu mu to. Teď mu to řeknu. A podívám se do tmy lesa.
(Červen 2011, vyšlo v OnaDnes, příloze MFDnes, 27.6. 2011)
© Jaroslav Rudiš 2011