„Mně se prostě dějou divný věci,“ říká Ota a podívá se na mě popelavýma očima.
„To není nic novýho, Oto. Vždycky jsi přitahoval průsery.“
„Ale proč pořád já?“
„Někdo to tady musí vyrovnávat, když jsou všichni lidi jinak tak šťastný.“
„Ty seš jako šťastnej, jo?“
„Jasně, všichni jsou.“
„Ale proč zrovna já, ty vole?“
Dívám se na Otu. V jeho očích se leskne step. Tvrdí, že to je následkem krátké vášnivé etnické bouře, kdy jeho prapraprapředek přicválal na koni z Asie, aby tady pár domorodcům useknul hlavu, uříznul uši a nakonec u Turnova splynul s jednou prapraprastředoevropankou, možná Českou, možná Němkou, to už nikdo nezjistí. Ale po pár stoletích se narodil on.
„Jak to můžeš vědět, že to bylo zrovna takhle?“ ptám se.
„Věřím na sny a tenhle výjev jsem jednou viděl. A navíc to v sobě cítím a moje nejoblíbenější jídlo je tatarskej biftek. Já nejsem ani Čech, ani Tatar. Jsem něco mezi, něco nedodělanýho, nejistýho. A proto přitahuju ty černý dny.“
Otovi je dvaačtyřicet. Pracuje jako programátor a je majitelem dvaadvacetimetrové garsonky na sídlišti, třech rybiček, křečka, morčete, papouška a nejnověji také tlusté feny. Všechna zvířata mu zbyla po holkách, po vztazích, co pokaždé nějak ruply. Jeho malý byt se pomalu mění v zoologickou. A Ota je dál sám.
„Ty holky si ty zvířata koupily, aby nebyly samy. A když jsme se rozešli, tak mi je nechaly na památku, protože už samy nebyly, většinou se ode mě totiž odstěhovaly k jinýmu chlápkovi. A moje garsonka byla jen takový jako odpočívadlo.“
„No jo no, to holky dělaj, že takhle odpočívaj,“ říkám.
„Problém byl v tom, že ten papoušek chodil po bytě v patách všech dalších holek, co jsem je měl po Jituně. A cvakal je do kotníků. Normálně až do krve. Milovali jsme se a najednou strašnej řev, já si říkám, dobrý, jsem furt dobrej, ale ta holka se chytá za kotník, řve a nahatá pak honí Antonína po pokoji a mlátí po něm ručníkem.“
„Antonína?“
„No, tak se ten papoušek jmenuje… Je děsně žárlivej. Tak jsem ho nakonec šoupnul do klece a pověsil nad vanu, v tý garsonce není moc místa.“
„Tak že bys koupil něco většího, pro ty zvířata? Možná bys tam mohl vodit děti od sousedů, jako do zoo. Co zvíře, to jeden podělanej vztah, to bys zase vyprávěl jejich rodičům jako varování.“
Ale Ota nic neříká, napije se a podívá se na mě očima, v nichž se leskne nejen step, ale také pivo.
A pak řekne: „Ale proč pořád já, ty vole?“
„Nevím.“
„Nejhorší je, že se to stupňuje. To jsem ti teď zase měl jeden svůj černej den.“
A Ota vypráví, jak šel posledně do práce. O den dřív trochu slavil, ale pohoda, žádná kocovina, jen dvanáct vodek, ale tohle zvládá. Prostě šel, vyhoupnul se tramvají na kopec, přeběhnul ulici a byl v recepci.
„Pozdravím a ta holka taky pozdraví, ale vidím, že se na mě dívá nějak divně, trochu zpomaleně a vyplašeně. No nic, asi se právě taky s někým rozešla, řeknu si, hlavně se nedojímat, každej má nějakej problém, a jdu dál,“ povídá Ota. Ve výtahu potkal dvě kolegyně. „A taky na mě zírají úplně blbě. Tak jdu na záchod, jestli je všechno v pohodě, jestli někde nemám lupy, nebo mastný fleky a tak. Ale mám jen kruhy pod očima. Tak se opláchnu a dobrý.“
Ota si z automatu vytáhnul kafe s dvojitým cukrem, to ho uklidnilo a vrátilo do rovnováhy, vešel do kanceláře, zapnul počítač a začal makat. Po půl hodině z vedlejší místnosti přišel jeho šéf. „Dívám se na něj a řeknu dobrý ráno. On neřekne nic. Jen se na mě taky dívá, jako kdybych udělal něco strašnýho, tak šílený má oči,“ vypráví Ota. Jeho šéf se nakonec nadechnul a řekl: „Pane Bárta, vy už u nás přece tři měsíce nepracujete.“
„A v tu chvíli mi to došlo: Tři měsíce jsem dělal v úplně jiným kanclu na druhým konci města. Podle mě to všechno souvisí právě s tím, jak jsem namíchanej. Evropa versus Asie, to nejde jen tak zvládnout. To musíš mít v hlavě bordel.“
„Co se nechat pokřtít? Víš, že by ses jako vnitřně přiklonil na jednu stranu a možná by byl pokoj.“
„Pokřtít, jo? Já jsem byl satanista, ty vole. Ty si nepamatuješ na tu moji kapelu, Zvracetor?“
„Tak to fakt už nevím.“
Chvíli mlčíme a díváme se někam před sebe. A pak se ptám, jak se jmenuje ta fena, co mu zbyla po poslední holce.
„Růžena. Jestli chceš, můžu ti ji někdy půjčit. Ona je děsně mazlivá.“