Rubrika: Rozhovor

Rozhovor k Národní třídě: Poučení o životě? Nedělat třicet, ale tři krát třicet kliků

Spisovatel Jaroslav Rudiš vydává v rámci akce Velký knižní čtvrtek 13. června novelu Národní třída.

Foto Milada FiserovaV rámci akce Velký knižní čtvrtek vám vychází novela Národní třída. Jejím hrdinou je osamělý rváč, říkající si Vandam. Kdo to je?

Chlapík, který vypráví příběhy všech svých životních rvaček, bitev a proher. Vandam je úplně jiný typ hrdiny, než jací se doposud v mých knihách objevovali. Žádný posmutnělý pankáč a intoš, žádné romantické holky, které se trochu potácejí světem a nevědí, zda chodit s tímhle nebo s tímhle klukem. Tohle všechno už tady bylo. Tady ta rozervaná srdce skutečně bolí. Vandam dává čtenáři lekci, jak má cvičit, abych v tomhle podle něj krutým světě přežil. Jak se má prát. Nedělat denně třicet, ale tři krát třicet kliků.

 

A děláte je?

Ano. Ale jestli v tomhle světě přežiju, to nevím.

 

Proč se vlastně Vandam tolik pere?

S Vandamem se život a lidi nijak nemazlili a tak mu třeba párkrát někdo přerazil nos A on se se světem a lidmi taky nemazlí a občas taky někomu zlomí nos. A pak sleduje, jak ten chlápek jde k zemi jako ty dva baráky v New Yorku, jak říká. Tělo má samou jizvu a má celkem správný pocit, že svět se chvěje, že je ve velké nepohodě. Říká, že mír je jenom přestávka mezi válkama, že člověk musí být pořád nachystaný, až se to zase semele. A že on to možná může zvrátit, zachránit. Vandam má ale taky dojem, že ho ale nikdo moc neposlouchá a tak musí o to silněji všechny neustále poučovat o životě, jak říká tomu, když někoho zmlátí.

 

Kde se příběh odehrává?

V téhle rozeklané době na velkém sídlišti na okraji Prahy. Mezi paneláky, které vystavěl Vandamův táta a o které se Vandam stará. A také v nedalekém temném lese, který se chystá sídliště pohltit, až tnaše civilizace skončí. A také se odehrává v sídlištní hospodě Severka, kterou Vandam proměnil na malou pevnost a kde jako servírka pracuje holka jménem Lucka. Vandam se do ní svým velmi zvláštním způsobem zamiluje. Není divu, hodí se k sobě. Lucka je podobně omlácená životem jako on, také má na zápěstí jizvy. Takže to je taky milostný příběh dvou ztroskotanců.

 

Proč se vaše knížka vlastně jmenuje Národní třída?

Protože Vandam byl 17. listopadu 1989 na Národní třídě. A jak říká, byl to on, kdo dal jednou ranou ztuhlé dějiny světa do pohybu. Jen není jisté, co tam vlastně přesně dělal. Každopádně on určitě nepatří mezi ty, které by šlo označit za vítěze listopadové revoluce.

 

Brněnské Divadlo Feste loni Národní třídu zdramatizovalo. Jak se vám inscenace líbila?

Je to velmi silné a syrové představení, ve kterém jako Vandam exceluje Petr Bláha. A byla to skvělá spolupráce. Divadlo Feste je myslím jedno z nejzajímavějších divadel u nás. Jsou odvážní, nebo se experimentovat, nebojí se aktuálních politických témat, nebojí se provokovat. Když mě režisér Jiří Honzírek oslovil, zda bych pro ně něco nenapsal, nabídnul jsem mu Národní třídu. Text jsme pak společně zdramatizovali. A já psal dál a dál. A teď je na světě tahle novela.

 

Narodni tridaKniha vychází v rámci Velkého knižního čtvrtku. Co vy si osobně myslíte o takovéto akci?

Těší mě to. Je to dobrá šance, jak upozornit na zajímavé knihy a vůbec na literaturu jako takovou. A jsem rád, že se letos mezi vybranými tituly objeví také moje knížka.

 

Jaké jsou Vaše plány a co Vás čeká v nejbližší budoucnosti?

V Berlíně právě dopisujeme s kamarádem Martinem Behnkem scénář k filmové komedii Semtex Blues. Jestli všechno půjde dobře, tak by z toho do dvou let mohl být film. Je to příběh party mužů v krizi. Mají velké problémy sami se sebou a hlavně se ženami. Nerozumí jim, nerozumí emancipaci a vůbec jim tak nějak ujel vlak. Jsou na tom tak špatně, že sbírají zbraně na ještě horší časy, jak říkají.

 

Vandam by si s nimi asi rozuměl.

To ano. Všichni by si mohli dát na Severce pivo a pak se navzájem poučovat o životě.

 

// PROMO ROZHOVOR // LABYRINT, ČERVEN 2013

 

 

Jaroslav Rudiš (*1972)

Autor románů Nebe pod Berlínem, Grandhotel, Potichu a Konec punku v Helsinkách, které vyšly také v mnoha překladech v zahraničí. S Jaromírem 99 vytvořil úspěšnou komiksovou trilogii Alois Nebel. Za své knihy získal Cenu Jiřího Ortena a čtenářskou cenu Magnesia Litera. Je spoluautorem několika českých a německých rozhlasových a divadelních her i filmových scénářů. Žije mezi Českou republikou a Německem, píše česky a německy.

www.labyrint.net

www.rudis.cz

Pankáči mi asi dají facku, říká o své novince Rudiš

07.10.2010 – Alice Horáčková – MF Dnes – Kultura – str. 08

Při psaní své nové knihy Konec punku v Helsinkách si Jaroslav Rudiš tuhle muziku pouštěl. A taky trochu přemýšlel, co se s těmi zarytými pankáči, kteří tu byli v osmdesátých letech, dnes asi stalo.

PRAHA Nový román spisovatele Jaroslava Rudiše (1972) se jmenuje Konec punku v Helsinkách. Ale nevypráví ani tak o Helsinkách jako o vzteku, lásce, útěcích, Německu a hlavně Jeseníkách, v nichž se za komunismu žilo možná ještě o něco hůř než ve zbytku Československa.


Byl jste někdy opravdový „pankáč“?

Vím, že vstupuju na tenkej led a hrdinové z knížky by mi asi dali facku. Pankáč jsem nikdy nebyl a v šestnácti sedmnácti jsem poslouchal Depeche Mode a The Cure. Ale znal jsem třeba HNF, nejlepší punkovou kapelu z Čech, v který jsou skvěle obtisklý osmdesátý léta. Poslouchali jsme ji v autobuse z Lomnice do Turnova, protože jeden můj spolužák měl pankáčskýho bráchu…

Co je pro vás vlastně punk?

Ten význam se pořád vyvíjí. V Československu i v NDR znamenal vztek a frustraci. No future. Pro mě je to určitý vzdor, jít proti proudu. Líbí se mi jeho energie a přímočarost i určitá naivita. I když nejsem pankáč, měl na moje psaní vliv: snažil jsem se vytvořit různý tóny, rytmy vyprávění.

Může být člověk pankáčem ve čtyřiceti, aniž by byl směšný?

Ale já je potkávám! Tu stárnoucí generaci, která v 80. letech v berlínském Kreuzbergu obsazovala baráky a zakládala squaty. Všechny ty pokérovaný ztrhaný holky, co táhnou dítě v kočárku. Myslím, že to pořád může být opravdový. I když čtyřicetiletý Ole z mé knížky už pankáč moc není. Ten všechno přežil a chce mít svůj klid.

Román se původně jmenoval Sex Pistols, ale nakonec je z toho Konec punku v Helsinkách. Proč?

Protože mi Pistole přišly trochu zavádějící. Mám rád Finsko a mám rád Helsinky, do kterých se v románu jede, ale nedojede. Je to vysněný místo a taky Oleho zaplivaný bar, kde by možná mohl být klid, ale není – vždycky vás bude něco pronásledovat…

A neopustil jste název Sex Pistols i proto, že to vlastně nebyli ti praví punkeři? Jen navonění Angličané, kteří o životě v totalitě neměli ani potuchy?

To jsem si právě říkal: jaký by to bylo, kdyby Sex Pistols žili v Československu nebo východním Německu osmdesátých let. Tam byla punková scéna poměrně silná a v jistý fázi úplně zadupaná represí. Je to vzpomínka na dobu, kdy mít číro znamenalo, že tě někde mohli zabásnout, udat, zmlátit. Za to, že jsi takhle jinej.

Klíčovým okamžikem románu je koncert západoněmecké kapely Die Toten Hosen v Plzni v roce 1987. Opravdu se seběhl tak divoce, jak ho popisujete?

Porvali se s esenbáky a ti je vypakovali na hranice. Byl to první oficiální koncert Die Toten Hosen ve východním bloku. Ale mě by nebavilo psát dokument – chtěl jsem najít linku mezi Československem a NDR před revolucí a teď, sledovat punkovou generaci předtím a podívat se, co se s těmi lidmi stalo teď.

Ale Michal David tam asi nevystoupil, ne?

Právě, že vystoupil. Úplně pošahaná dramaturgie měla spojit Východ a Západ proti jaderné válce a jeho koncert byl roznětkou – vlastně až tam se z východních Němců v knize stanou opravdoví pankáči, když Davida zasypou štěrkem, blátem a kelímky. A pak je seřežou policajti…

Davidovi jste vymyslel jadrnou přezdívku. Nebojíte se, že vás za to zažaluje?

Ale to je přece literatura, fikce! Myslím, že i on musel cítit, že se na tomhle koncertě ocitl nějakým podivným omylem.

Když odskočíme od punku – byly Jeseníky osmdesátých let skutečně tak beznadějné, jak je líčíte?

Vývarník Jaromír 99, se kterým jsem jesenickou pasáž konzultoval, pořád opakoval: beznaděj a bezvýchodnost. Jeseníky jsou drsnej kraj narušenej dějinami a odstrčenej od Česka hranicí hor i poválečným odsunem. Ale možná, že dekl, který byl nad Jesenickem, visel i nad celou touhle zemí. Sám jsem sice nebyl nijak perzekvovanej, ale mám někdy pocit, že se tu na osmdesátá léta vzpomíná až moc hezky. Celá ta doba byla přece až do konce docela psycho, depka, šedivost…

Sminulostí se prolíná i současnost plná bioprůmyslu. Vadí vám?

Přijde mi, že se tenhle nový zdravý životní styl stal fetišem doby. A jen čekám, kdy McDonald’s zavede biohamburger. Pro mě je bio kupovat potraviny třeba v Podkrkonoší, ale když biošunka pochází ze Španělska a jedna biotyčinka se veze přes půl Evropy, tak už to přestává být ekologický.

S tím souvisí i váš románový výpad proti „bohatým, zaparkovaným a hezkým“ lidem. Co je špatného na hezkých lidech?

Je to trochu provokace. V Česku to zatímmoc není, ale v Německu sílí vlna odporu proti takzvanýmu novýmuměšťáctvu, co obsazuje alternativní čtvrti velkých měst, protože jim přijde cool tam bydlet. A starousedlíci musej pryč, protože najednou nemají na nájmy. Jsou tam však lidi, co se jim postavili. Lidi, kteří bojujou proti přestavbám domů tím, že těm hezkým lidem třeba podpálí auto. Vzniká tak hodně zajímavý napětí. S ním jsem se pokoušel v románu zachytit proměnu měst, umělohmotný krásný nový fasády, z nichž se pozvolna vytrácí pravej život… Třeba umělecký centrum Tacheles v Berlíně: bývalý obchoďák, který vybombardovali za války, přežil NDR, ale nepřežije developery.

Nejmenované město, v kterém se staví dálnice, se ve vašem románu málem propadne. Neinspiroval jste se pražským tunelem Blanka?

Neříkám, že ne. Stavební megalomanie poslední doby je trochu nemoc střední Evropy. Vemte si, kolik plochy se denně zabetonuje jen tady v Česku! V Německu to bude podobný. Ve Stuttgartu třeba teď vedou obrovský spor o stavbu předraženého nového nádraží, jsou tam pravidelné demonstrace. Němci jsou obecně mnohem angažovanější než Češi. Věřím, že kdyby se něco podobného jako Blanka stavělo v Berlíně, tak lidé budou protestovat. Tady to politikům nějak vždycky lehce projde.

Konec punku v Helsinkách je možná váš nejmelancholičtější román. Jeden z jeho hrdinů skoro nic nemá a i o to málo přijde. Nepropadáte krizi středního věku?

A kdo jí nepropadá? Možná, že smutek, melancholie je jedinej opravdovej pocit, který vám nikdo nevezme. Jedinej opravdovej pocit, který mají možná i ty hezký lidi, o kterých píšu. A když o tom tak přemýšlím – jsem vlastně rád smutnej.

Paměť mizí a punk se vrací, říká spisovatel Jaroslav Rudiš

S novým románem Konec punku v Helsinkách (Labyrint 2010) přichází Jaroslav Rudiš (1972). Vypráví příběh o punku na východ od železné opony. I tady se ocitáme v Sudetech jako v jeho Grandhotelu, i tady navštěvujeme současné německé město jako v Nebi pod Berlínem.

Co je vám blízké na východoevropském punku z 80. let?
Na punku mě fascinuje vztek, špinavost, přímočará energie. A to, jak se v těch písních zrcadlí nahnilá doba, kdy byly složeny.

Původní nápad byl napsat ostrý příběh z konce osmdesátých let z pohledu mladičké české punkerky z maloměsta v Sudetech, které na ni padá. A kde se člověk může buď uchlastat, nebo podřezat. Nebo se přizpůsobit. Tahle holka se nakonec vzepře, protože nemá co ztratit, uteče a vydá se za svými malými velkými sny.

…na koncert Die Toten Hosen.
Šlo o jejich první oficiální vystoupení ve východním bloku. Uskutečnilo se v Plzni, v září 1987 a byla to obrovská událost. Sjeli se tam punkeři z Československa i NDR, aby viděli, jak Die Toten Hosen a Einstürzende Neubauten esenbáci pakují s obušky v rukou do autobusů a jako nežádoucí osoby vyvážejí na hranice se západním Německem.

FOTO: Petr Horník, Právo

Podstatnou část románu vyprávíte z pohledu té mladičké holky z Jeseníku. Možná proto jsem měl z vašeho pojetí punku pocit nedospělosti.
Nancy je frustrovaná, naštvaná, ostrá holka, která může působit i trochu naivně, ale je mladinká a punk je pro ni cesta a únik z té stísněné šedivé doby na konci osmdesátých let.

Text jsem pravidelně konzultoval s Jaromírem 99. Chtěl jsem, aby z příběhu byl skutečně cítit Jeseník té doby, odkud on pochází. To místo má velmi zvláštní energii. Na jedné straně krásná a nedotčená příroda, na druhé straně ty nezhojené jizvy po dějinách, paneláky bezohledně nasázené na místě starých německých domů v centru. Je to hodně syrový, temný a neklidný kraj, kde potkáváte duchy.

Celý rozhovor naleznete zde