Železniční přejezdy v Norsku

Sedíme s Maxem U Voka. Měsíc jsme se neviděli.

A já řeknu:

„Byli jsme teď pár dní na jihu Německa, krátká dovolená, stavili jsme se u známých v Baden-Baden, víš, ty lázně. Říkali jsme si s Lenou, musíme jednou v životě zajít do kasina, v Baden-Baden hrál i Dostojevskij, četl jsi Hráče, ne. A u vchodu do kasina sedí na schodech Číňan. Nevypadal moc dobře. Mlel si něco sám pro sebe, kouřil, kravatu povolenou, rukou si škubal vlasy, nekecám. Lena říká, ten chlap se chystá na té kravatě oběsit, právě tady asi prohrál firmu, nebo možná prohrál rovnou celou Čínu, chceme tam opravdu jít? Ale šli jsme.“

A Max řekne:

„Já v kasinu nikdy nebyl. Ale jednou za rok to na mě přijde a obejmu v hospodě automat. Posledně jsem vyhrál za dvě hodiny dvacku.“

„A kolik jsi tam nasázel?“

„Taky dvacku. Ale v jednu chvíli jsem tam měl plus dvanáct set. Vrchní si myslel, že jsem se zbláznil, on mi tu dvacku nechtěl dát. Že mám prý hrát dál.“

„I kasina jsou dnes trochu automaty. Všechno je tam tak nějak digitální, až na ruletu a krupiéry. To mě trochu otrávilo. Ale zase ten starý sál, to je nádhera. A pak lidi, to se od Dostojevského myslím nezměnilo. Víš, ty prázdné napjaté ksichty. Všichni vypadají trochu jako duchové. Rusové, Arabové, pár kurev, staré vdovy v důchodu se zlatými hodinkami. Chlápek, kterého komanduje jeho panička, dvakrát padla devatenáctka, sázej jen na devatenáctku, ty troubo, a on vsadí na devatenáctku a padne dvacítka, a ta bába vříská, co je její chlap za trotla. Další chlápci tam sedí sami a tiše, před sebou panáka, na stole mají maličké kartičky s nakreslenou ruletou, různé kódy, šifry a plány, hrají podle vlastních šílených systémů. Další se topí jen v chlastu a počumují.“

„Já se teď taky málem zhroutil. Našel jsem svoji starou fotku. Je mi tam dvacet devět. Vypadám dobře. Všechny ty průsery mám na té fotce ještě před sebou.“

„Každý druhý se dnes rozvede.“

„Já vím. Já jsem s tím už srovnanej, ženský mě nechávají v klidu. Furt je navíc po večerech co dělat, teď jsem objevil závory.“

„Co?“

„Závory na přejezdech. To je strašně zajímavé, jak se to v jednotlivých zemích liší, ty přejezdy, závory, signalizace. Teď mě nejvíc zajímá Norsko. To je neuvěřitelný, co najdeš na youtube záběrů norských přejezdů.“

„A jaké jsou norské přejezdy?“

„Mají jedno červené světlo.“

„Viděl jsi film O’ Horten?“

„Ten strojvůdce, který má poslední šichtu na trati Oslo – Bergen. A jeho poslední vlak mu ujede. Viděl. Proč?“

„No to je jediné, co mě napadá na téma železnice a Norsko. Chtěl jsem hodit něco do placu.“

„Jo tak. Vidíš, a já myslel, že jsi na vlaky odborník… Mimochodem, tu trať jsem si teď projel, na youtube ji máš celou z pohledu strojvedoucího.“

„A jak dlouho se jede?“

„Celej den. Krásná krajina, u moře máš podzim, nahoře v horách sníh, k tomu spousta tunelů. Ale můžeš si to projet i v noci.“

„Ale to nic nevidíš.“

„Skoro nic.“

„Hele, ty jsi fakt seděl celej den u kompu a díval se na trať Bergen – Oslo?“

„Tak byla neděle, že jo, co jsem měl dělat. Navíc mě zajímaly ty přejezdy, jak vypadají z kabiny strojvedoucího. To by tě přece mohlo taky bavit, jako vláčkaře.“

„Aha.“

„Hele, můžeme se bavit i o jiných věcech než o přejezdech v Norsku.“

„Na Slovensku jsme jednou přejeli na přejezdu chlapa. Strojvedoucí se šel podívat za poslední vagon na toho přejetého a pak chodil pět metrů sem a pět metrů zpátky, furt takhle dokola, a opakoval, já už jet dál nemůžu, já nejedu, já i kdybych chtěl jet, tak nemůžu, oni mě teď musí vystřídat, já už jet dál nemůžu, já toho chlapa viděl stát u trati už ráno, když jsem jel do Žiliny, já věděl, že tam skočí, já už dál jet nemůžu…“

„Chudák.“

„To jo. Jednou mi tady U Voka jiný fíra vyprávěl o očích těch přejetých, co ho pronásledují, co ho pořád zapichují do sedačky. Pořád ty oči sebevrahů vidí.“

„To jsme si vybrali téma, to ti řeknu.“

„Ta se můžem bavit o holkách. Co ta Klára, ta učitelka, ta tě má přece ráda, ne?“

„Hm. Nevím.“

„Jo, tak radši politika.“

„Ježíš, to už vůbec. O politice já se nebavím… Hele, já třeba nechápu, jak je možný, že český ministr vnitra neumí jinak než česky. To si v Bruselu teda pokecá. A že bakaláře na právech vystudoval za pár měsíců. “

„Asi je strašnej chytrej.“

„A ten hejtman z jižní Moravy vystudoval práva v nějakém prdelákově na Slovensku. A stejně je lidi zvolí.“

„Jeho zrovna nezvolili.“

„Ale příště ho zase zvolí… Chápeš, že když přemýšlím nad českými politiky, nad touhle polovzdělanou narcistickou populistickou nacionalistickou partou, tak raději myslím na ty železniční přejezdy v Norsku?“

„Ty ses rozjel, Maxi.“

„To alespoň dává nějaký smysl, no ne? Jede vlak, závory spadnou. Vlak přejede, závory se zvednou. V tom je systém. V tom není korupce. V tom nejsou emoce. To mě vždycky uklidní. Víš, co jsem třeba ale zjistil? Ve Švédsku třeba padají závory rychleji než v Norsku. Červená světla tam mají na přejezdu dvě, jako u nás v Česku. Ale ve Finsku to začíná být opravdu zajímavé, tam mají někdy dvě, ale jindy jen jedno jako v Norsku. Ovšem závory mají zase stejnou barvu jako ve Švédsku, jsou žlutočervené. Zatímco v Norsku jsou bíločervené jako u nás.“

„Trochu se v tom ztrácím.“

„To je v pohodě. Teď jsem dal i na přejezdy v Rakousku a ve Švýcarsku… Svět je složitej. Ale možná, kdyby se všichni zajímaly o přejezdy v Norsku, byl by svět víc v pohodě.“

„A co ta teda Klára?“

„Nic.“

„Nechceš se jí ozvat?“

„Ne.“

Pak chvíli mlčíme a hladíme půllitry.

A Max řekne:

„A co ten Číňan v kasinu, oběsil se?“

A já řeknu:

„Nevím.“

 

(2016, (c) Jaroslav Rudiš)

 

 

Povídka: Tour d’Europe

Tour de France: 1919Většinou to bylo obráceně. Většinou Hana čekala na Kristýnu.

Teď se Hana dívá skrz dveře kavárny. Kristýna sedí u stolku v černém kostýmu. Trochu studená na to, že se už nějaký ten pátek potí při Tour d’Europe. Jen ony dvě vědí, co tohle přesně znamená.

Hana vejde a když si jí Kristýna všimne, uhladí si sukni a nadšeně zavolá: „Ahoj Špekovko.“ A Hana odpoví: „Ahoj Antikrist.“

Usmějí se na sebe a vzájemně se přeměří od vlasů až k lodičkám. Znají se už tak dlouho. Spolužačky z gymnázia z post-tesilové doby, kdy Evropu dělila berlínská zeď a spojovaly písničky švédské skupiny Europe. Chvíli spaly se stejným klukem. Haně tvrdil, že je hokejista. Kristýně říkal, že je fotbalista. Nakonec se ukázalo, že dělá orientační běh. Akorát trochu dezorientovaný. Dezorientovaná – to je to slovo. Tak se Hana cítí posledních pár měsíců.

Společný pokoj na kolejích. Stejná fakulta. Společná skripta. Římské právo. Občanské právo. Chemická cvičení. Společní přátelé. Kolik je to let? Patnáct? Každopádně hodně na to, aby každá byla na jiném místě zeměkoule.

Všechno jako včera. Všechno jako dnes. Všechno jako zítra.

Objednali si sedmičku.

Kdysi na kolejích měli ze zelených lahví od vína poskládanou celou jednu stěnu. Hana myslí chvíli na to, jestli skutečně mohly někdy pít víno s názvem Ostravský kahan. Mohly. Jednou v noci ale Kristýna všechny lahve jednu po druhé vyházela oknem na dvůr kolejí. Když Hana vešla dovnitř, stála Kristýna s poslední láhví v okně. Brečela. Stáhla ji zpátky do pokoje. Pak brečely obě.

Zapálily si cigaretu. Stejně jako tenkrát. Stejně jako tolikrát, když to některé z nich nevyšlo.

„Jsem myslela, že si přestala,“ řekla Hana.

„Zase jsem začala.“

„Kdy?“

„Dneska ráno.“

„Špatnej den?“

„Špatnej chlap. Vlastně… spíš žádnej chlap. Teda žádnej pořádnej chlap, abych byla přesná.“

Hana přikývla. Nic se po půl roce nezměnilo.

„Co to máš?“ ukázala Hana na papír ležící na stole. „Ty jdeš na nákup?“

„Seznam povinné četby.“

„Cože? Maturita? Dáváš si repete?“

„To mi napsal ten novej. Co napsal – sestavil přesně podle abecedy.“

„Ten doktor? Z Finska?“

„Ne. Ten matematik. Z Irska. Prý by byl rád, abych si tohle obstarala, abychom si jako víc porozuměli. Základy fyziky, matiky, geometrie…“

„Takže teď budeš ležet jako v číslech?“

„Na čísla bych měla chuť, ale mám strach, že na jiný, než on…“

Kristýna se naklonila, aby ji nikdo neslyšel.

„Podle mě ještě nikdy nešukal. Vytáhla jsem na něj tohle,“ Kristýna si vyhrnula kousek sukně a ukázala podvazek. „A víš co on? Prý jestli bych mu nemohla z kuchyně podat tabulky. Tak jsem odešla.“

„Toho by sis měla vážit. Takových chlapů moc není, co neskončí hned ženský na špek.“

„Ale to jsem přece chtěla – aby mi skočil na špek! Stejně to není nic pro mě. Dyť víš, že já nikdy moc nečetla. A ještě něco o matematice! Navíc, teď jsem někde četla, že lidi, který moc čtou, si tím čtením něco nahrazujou, něco, co jim chybí v normálním životě, třeba štěstí. Že prostě lidi, co moc čtou, nejsou šťastný. Ty čteš hodně, ne?“

Hana přikývla a na vteřinu ji napadlo, jestli Kristýna nemá náhodou pravdu.

„Počkej, vy jste se fakt kvůli jednomu nepovedenýmu sexu rozešli?“

„Ne. Rozešla jsem se s ním přesně hodinu před naším prvním sexem.“

 

Hana si to nikdy neřekla nahlas, ale Kristýnu obdivovala kvůli jedné vlastnosti: byla rychlá. Ne snad ve stovce na stadionu, i když to kdysi možná taky, ale hlavně ve svých vášních. V lásce. To Hana příliš neuměla. Byla vždy pomalá – ve vášních stejně jako ve snech.

Hana zkusila být rychlá jen jednou. On se jmenoval Werner May a potkali se v Národní galerii. Podívali se na sebe a skončilo to desetiminutovým objetím na toaletě. V Národní galerii. Dva měsíce si tam dávali pravidelné schůzky. Jednou je ale chytla ochranka a vyvedl je sám ředitel. Ještě dnes si Hana s lehkým odporem vzpomene na jeho náušnice a šedivý ohon na hlavě. Od té doby už nikdy rychlá nebyla. A taky už nechodí do Národní galerie.

Ale Werner May z jejího života hned tak nezmizel. Tvrdil, že je skutečně vzdáleným příbuzným slavného spisovatele, který nikdy neopustil Drážďany a přitom popsal celý svět.

A jednoho dne spolu odjeli do estonského Pärnu. Hledal stopy své babičky, kterou dějiny, láska k německému důstojníkovi a strach ze Stalina odnesly na konci poslední války z Pobaltí až do Lübecku. Rodný dům v Pärnu nenašli. Na jeho místě vyrostl sovětský zábavní park. A tak se milovali za červnové bílé noci v rozpadajícím se Domě hrůzy. Na celý týden se stal jejich novou Národní galerií.

Po návratu se v Praze Werner May skamarádil s jejím starším bratrem, kterému podle zručnosti v balení tlustých jointů přezdívali Špek. A přesto že ona nebyla nikdy tlustá, nikdo jí neřekl jinak než Špekovka. Nakonec Hanu pozval na trek do Alp. Znělo to skvěle. Alespoň ze začátku.

 

Za oknem kavárny se přehoupla dvaadvacítka, unášející ospalce do panelákových postelí. Tohle jediné se tady Haně líbilo – tramvaje se skřípotem olizující prosklené stěny kavárny. Nalila víno. Trochu ukáplo na stůl. Zapálila si další cigaretu.

„Četla si někdy mayovky?“ zeptala se Kristýny.

„Chceš mi dát jako taky nějakej seznam literatury?“

„Četla nebo nečetla?“

„Nečetla.“

„Tobě se nikdy nelíbil Vinnetou? Když ti třeba bylo deset? Ani trochu?“

„Ten starej hipík? Nikdy. Proč se ptáš?“

„Nic, jen mě to tak napadlo… A jak to vlastně šlape na Tour d’Europe?“

„Až na tu irskou etapu dobře. Mám za sebou Skandinávii. A rýsuje se Portugalsko. A ještě jedno Slovensko. A tak jsem si zase pustila Elány a Tublatanku. Já mám u toho ráda muziku.“

 

Označení Tour d’Europe vymyslela Kristýna pár měsíců před vstupem České republiky do Evropské unie. Tenkrát toho byly plné noviny a ona byla plná frustrací ze vztahů, které nikdy netrvaly více než pár dní. Přemýšlela, kde je chyba. Jenže pokaždé narážela jen na prázdnotu, vztek a sebe samu. A tak se rozhodla vytlouci klíny klínem. Vydala se na cestu. Na Tour d’Europe.

Má pro to všechny předpoklady: je krásná, rychlá, hravá plus nedočkavá.

Kristýna se po řeckém tatínkovi jmenovala Artidisová. Jenže, když ji v porodnici vyplňovali rodný list, sestřička napsala Antikristová a přišlo se na to až po patnácti letech, kdy měla dostat občanku. Jméno jí opravili, ale Antikristová žila dál – jako přezdívka. Jako životní pocit. Na rozdíl od Hany byla na svou přezdívku hrdá. S oblibou s ní šermovala.

Kristýna lítala z postele do postele. Dobrovolně a chtivě. O všem si psala něco jako deník, který Haně jednou ukázala. Obyčejný červený školní sešit. V kolonce předmět stálo: Zeměpis. Jednou to prý vydá jako knížku, protože přesně takovou by si prý sama určitě koupila. „A přečetla bych ji až do konce,“ prohlásila.

Hana se od Kristýny dozvěděla, proč se poloze žena nahoře v Norsku říká bílý medvěd. Proč se 69 v Itálii řekne 666. Proč Britům zachraňuje erekci plakát s oblíbeným fotbalovým týmem na stěně u postele. Kde Belgičanky ukrývají belgickou pralinku. A čemu Švýcaři říkají Matterhorn, Slováci Velká Fatra, Poláci Zázrak z Czestochowé a Skotky Lochnesská příšera.

„Jsem v tom nevinně. Jsem oběť vlastního jména. Teda spíš přezdívky,“ komentovala to jednou. Hana ji malinko záviděla, ale nikdy to nepřiznala. Objímal ji sice jenom Werner May, ale díky němu o celou jednu koňskou délku vítězila nad Kristýnou. Ta se sice rozhodla objet celou Evropu, ale jeden národ neměl v hodinách jejího Zeměpisu místo – Němci. Ani východní, ani západní, ani severní, ani jižní. Vůbec žádní.

„Němec má u mě utrum,“ řekla jí jednou Kristýna. „Prostě přes to nejede vlak. Ani S-Bahn, ani U-Bahn.“

Jak tomu tak bývá, mohl za to zážitek z dospívání a první trochu zvoraná láska ve Warnemünde. Hned napoprvé totiž Kristýna narazila na kluka, který byl rychlejší než ona. Líbil se jí, ale první sex si přece jen představovala jinak – ne za toaletami na pláži plné opilců odněkud z DDR, vyřvávajících do tmy hity Puhdys. Mario do ní vnikal zezadu. Prudce. Tupě. Opile. I Kristýna byla opilá, ale ne tolik, aby tohle necítila. To nejlepší přišlo na konec. Tedy – to nejhorší. Na svých zádech ucítila jeho večeři.

„Promiň,“ řekl Mario. „Sorry. To bylo jen lečo.“

Kristýna utíkala pryč, on za ní ještě něco volal, ale ona nechtěla vůbec nic slyšet. Celou noc strávila ve sprše. I dnes má ale občas pocit, že jeho lečo na sobě někdy cítí. Lečo s vajíčkem a tlustou německou klobásou nakrájenou na tenké plátky.

Ale Evropa naštěstí není jenom Německo. Evropa je nekonečná. A Kristýna to ví ze všech nejlépe.

 

Hana si nalila víno a kývla na číšnici, ať přinese další sedmičku. Rozzářená dvaadvacítka se se skřípotem hrnula na most. Haně se zdálo, že místo řidiče sedí v kabině velký pes. Už dlouho si říkala, že by měla omezit pití. A dlouho si říkala, že by to chtělo si někoho najít. A někoho v té její hlavě zabít. Někoho, kdo se jmenuje Werner May.

 

Je to přesně rok, co se s ním rozešla a pořád ji v koutcích hlavy straší. Snažila se ho vyprat několika zmatenými rychlovkami s ženatým kolegou z kanceláře. Ale nic.

Werner May. Chtěla o něm Kristýně říct, ale ta ji předběhla. Jako vždycky.

„Jsem si vždycky myslela, že až mi bude třicet, budu sedět někde s chlapem, se třemi dětmi na klíně, v létě pojedu do Chorvatska, v zimě do Krkonoš a že to bude nudnej, ale spokojenej, krásnej, českej, klidnej život. Že budu odpovědná. Protože odpovědnost je nudná spokojenost. A podívej se na mě: Žádnej chlap, se kterým bych vydržela víc než týden. Žádný děti. Žádný Chorvatsko.“

„Ale taky žádná nuda. Byla jsi ve Španělsku, ne? S Markem. A na Islandu, ne? S tím, jak si říkal Jack…“

„Jo, Jack the Ripper. Byl hodně divnej. On každej Islanďan je divnej. A tohle byl navíc islandskej Japonec. Jeden ze dvou, co tam žijou. Furt si nás chtěl natáčet na video. A furt chtěl, abych doma uklízela ve školní uniformě. Tak jsem si řekla prrr… pomalu chlapečku, tohle by mohlo špatně skončit. Oni Japonci dneska totiž páchaj sebevraždy v přímém přenosu.“

„Ale ten Maďar si tě chtěl vzít, ne? A ten Brit taky. A Polák taky.“

„To jo. Všichni kluci si tě v jistým okamžiku chtěj vzít… Ale kde jsou teď? Já se tě ptám: Kde teďka jsou? U svých bývalých ženských. Nebo u nějakých jiných ženských. Kde jsou ti správní úžasní odpovědní chlápci, který jsou nezodpovědný jen v posteli? Kde jsou ti chlapi, co nás dvě chtěj?“

„Možná někde sedí a ptají se, kde jsou nějaké dvě úžasné odpovědné sexy holky, co chtějí je.“

„To určitě – někde možná sedí, ale koukají v televizi na fotbal a žerou čipsy. Nesnáším chlapy, co žerou čipsy. Už jsi někdy ráno na prsou cítila česnekový čipsy? Není nic horšího. Leda snad lečo.“

 

Werner May čipsy nejedl. Ani lečo. Žil zdravě. Za to dost nezdravě testoval holky. Když to s nějakou vypadalo vážně, pozval ji na trek do hor – Alpy, Tatry nebo třeba Pirin v Bulharsku. A právě tam vzal Hanu. Pozval ji, aby ukázala, co v ní je. Týden se hnali skalnatou samotou jako vichřice. Haně z toho zkameněly nohy. Ale všechno vydržela. Posledním testovacím číslem mělo být slaňování. Která tohle zvládla, byla jeho. Problém byl, že to nezvládla ani jedna. A nezvládla to ani Hana.

 

Objednali si kávu. A cigarety.

„Jak tě to vůbec napadlo, říkat tomu Tour d’Europe?“ zeptala se Hana Kristýny.

„Protože neumím jezdit na kole.“

„To snad umí každej, ne?“

„Každej možná jo, ale já ne. Nikdy jsem se to nenaučila. Mám problémy s rovnováhou. Řekla jsem si, že to musím zkusit nějak jinak. S kolem spát nemůžeš.“

Hana a Kristýna mají problém s českými muži.

„Devadesát procent českých chlapů jsou psychopati. A těch deset procent jsou jen o něco menší psychopati. Všichni z nás chtěj mít svým způsobem vlastní matky,“ tvrdí Kristýna. „A ani jeden z nich si při čůrání nesedá.“

„Myslíš, že si to ti chlapi myslí i o nás?“

„Co, že jsme jejich matky?“

„Že jsme psychopatky.“

„Mně je to jedno, já bych mu to i řekla. Psychopatka zní docela sexy, ne? Určitě víc, než hipísačka. Já jsem upřímná. Ale českej chlap si narozdíl od Brita nebo Dána pořád na něco hraje. Kdyby aspoň dokázal říct: Dobrý den, jmenuju se Pavel Kretén a chci se s vámi vyspat. Ne, on řekne – je mi třicet tři let a chtěl bych založit rodinu. Umíte vařit? A přitom myslí jen na to, jak si se mnou zašukat. Nesnáším neupřímnost. A vaření taky.“

„Možná jsme nespravedlivé.“

„Já jsem náhodou moc spravedlivá. Všem dávám šanci. Ale jen jednu. Nejhorší je, že mi většinou stačí první dvě věty. Většinou to jsou i poslední dvě věty, který chci slyšet. Ale to neznamená, že bych si teď nestřihla jeden pěkný le petit mort.“

„Malou smrt?“

„Orgasmus. Le petit mort. Tys žila ve Francii a nevíš, co to je?“

„Jestli to nebude tím, že jsem ve Francii orgasmus neměla.“

„A jak dlouho jsi tam prosím tě byla?“

„Dva semestry.“

„A to ti přijde normální?“

Hana se trochu zastyděla. Teď ji to také nepřišlo normální. Ve Francii strávila dokonce tři semestry. Chodila do školy, nechala se polknout atmosférou Lyonu a na sex zapomněla.

„Když nad tím tak přemýšlím, tak to bych stejně spíš potřebovala le grand mort,“ řekla Kristýna. „Nebo radši rovnou nějakej pořádnej masakr.“

 

Werner May. Když Hana nakonec přišla na to, že si ji v Bulharsku testoval, chtěla mu vrazit facku. Jenže pak jen vstala a prostě odešla. Něco za ní volal, ale už ho nechtěla slyšet. Stejně jako si dlouho nechtěla přiznat, že byl první s kým zažila svou osobní malou velkou smrt. Le petit mort. Že všechno předtím byly jen malé hry na orgasmus.

 

„Myslím, že ho pořád miluju,“ řekla Hana a dolila si víno.

„Koho?“

„Wernera. Wernera Maye.“

Kristýna vyprskla víno.

„Cože?“

„No. Furt ho miluju. Já mu zavolám.“

„Si blbá nebo co?“

„Ne. Zamilovaná. Musím mu to říct.“

Hana vytáhla mobil a naťukala PIN. Špatně. Po druhé zrovna tak a potřetí jakbysmet. Vztekle hodila telefon do kabelky a rozbrečela se.

Kristýna ji objala.

„Je to vůl. A v posteli za nic nestál.“

Hana se zarazila.

„V posteli? Jak to můžeš vědět?“

Kristýna se taky zarazila. Chtěla něco říct, ale neřekla nic.

„Ptám se, jak to můžeš vědět?“

„No… vyspala jsem se s ním…“

„Cože? Vždyť já jsem tvoje nejlepší kamarádka!“

„To bylo až když se s tebou rozešel…“

„Ale vždyť Werner je Němec. A tys říkala…“

Kristýna ale jen pokrčila rameny.

„Omlouvám se ti.“

„To myslíš, že stačí?!“

„Moc mě to mrzí. Ale byl to poloviční Estonec.“

„Já ho ale milovala!“

„Já vím.“

„A to je jako všechno, co mi řekneš?“

„Víš co bylo úplně nejhorší? Našla jsem u něho stejný sešit, jako mám já. Akorát místo Zeměpis tam měl napsaný Občanská výchova.“

Chvíli bylo ticho. Boky kavárny olízla další tramvaj. Další dvaadvacítka.

„A bylo tam něco o mě?“ zeptala se Hana.

„Bylo. Že si moc rychlá. A nezodpovědná.“

„A taky tě chtěl vytáhnout na trek?“

„Taky, ale já rovnou řekla, že nejedu. Copak jsem nějakej hipík, abych spala někde ve stanu?“

 

Když vyšly z kavárny, město dávno zalehla noc. Chytly se za ruce a přešly křižovatku. Stály na mostě, pod kterým právě proplouvala loď plná turistů. Japonci.

„Le petit mort!“ křičela Kristýna. „Le petit mort!“ a zula si lodičky. „Masakr!“

Vylezla na zábradlí.

„Le grand mort!“ zařvala Hana a kolem projela dvaadvacítka. V kabině seděl místo tramvajáka velký pes. Vytáhla z kabelky zablokovaný mobil. Napadlo ji, že už nechce být dezorientovaná. Že je načase najít nový směr. Zkusit jinou rychlost.

„Všechno odblokovat!“

Hodila mobil do řeky.

„Fuck off Europe!“ Kristýna hodila do řeky červené lodičky. A seznam literatury. A nakonec sešit s nápisem Zeměpis. Zdálo se jí, že všechno teprve začíná.

Skupina japonských turistů je začala fotografovat.

„Fakt u vás koukáte na sebevraždy v přímém přenosu?“ volala na ně Hana. „Úchyláci!“

„Špekovka a Antikrist!“ křičela Kristýna.

Haně se zdálo, že nikdy nebyla tak uvolněná. Rozhodla se, že přestane číst, protože si už nechce nic nahrazovat. Chce žít naplno.

„Fuck off Werner May!“ zakřičela do objektivů těch malých přístrojů.

„Fuck off zeměpis. Fuck off občanská výchova. Fuck off česnekový čipsy. Fuck off lečo!“ přidala se Kristýna.

Obě stály na zábradlí mostu. Držely za ruce a houpaly se sem a tam.

Kristýna Hanu objala.

Řeka pod nimi tiše plynula.

Japonským turistům se zdálo, že se líbají.

(c) Jaroslav Rudiš, 2007-2013

 

Alois Nebel: Silvestr v Bílém Potoce

Povídka

Alois Nebel. Obrázek Jaromír 99Tak tyhle okamžiky miluju. Ty chvíle, kdy to končí, kdy víme, že už všechno bylo, a kdy se čeká jen na to, až v kamnech vyhasne oheň. Kdy víme, že nejsme o nic chytřejší než loni, ale snad ani o nic hloupější, kdy prostě jenom jsme. Každý v tomhle okamžiku doufá, že to, co přijde, až v kamnech ráno zatopíme, bude o chlup lepší, než to, co končí. Že odněkud spadne štěstí, peníze a zase štěstí, nebo že alespoň nepřijde nějaký průšvih. Miluju ten čas, kdy je dobré zapálit si startku, tu jedinou holku, co vás nezradí, třikrát z ní dlouze natáhnout, rozkašlat se a zamyslet a připravit si v hlavě nějaké přání, nějaké předsevzetí, prostě zaklínadlo nejen na Nový, ale na celý příští rok.

Dneska je silvestr. Za okny padá sníh, v kamnech to fajruje a vlaků naší stanicí za celý den projelo jen pár.

Jmenuju se Nebel. Alois Nebel. Slovo der Nebel znamená mlha. Když ho ale přečtete odzadu, dostanete slovo Leben. A das Leben znamená život. Já si to jméno nevybral a ani na tuhle osudovou smyčku, která mi od narození visí kolem krku, jsem nepřišel, to jeden dražní inspektor. Měl ale recht. Myslím, že právě o tom to všechno kolem nás i v nás je. Celý náš život se totiž ukrývá v mlze, ze které na nás občas něco vybafne. I to se mi stává. V mlze se rodíme, do mlhy odcházíme, mlhu máme často v hlavě. Jmenuju se Alois Nebel a bydlím v Jeseníkách, v tom horském kraji na konci světa, kde zima nikdy úplně neskončí a kde dobrou noc nedávají lišky, ale vlkodlaci. A který je nejkrásnější na podzim a v mlze.

Žiju v malém městečku, které se jmenuje Bílý Potok. Dříve to byl Weissbach, protože dřív tu žilo víc Němců než Čechů. Něco o tom vím, jsem totiž přesně mezi tím, napůl Čech a napůl Němec. Která polovina je ale která, na to se mně neptejte, to prostě nevím. To vám spíš vyjmenuju, jak po naší trati jezdily vlaky v roce 1918 a 1938, v roce 1945 a v roce 1968. A taky vám vyjmenuju své sousedy, které k nám zavál osud a vítr dějin, který odvál do dálky všechny Němce. Vyjmenuju vám všechny ty Řeky, rumunské Slováky, Valachy a pár Čechů poslaných sem k nám po válce za trest.

Jmenuju se Nebel a dělám to, co chtěl určitě alespoň jednou za život zkusit každý z vás. Řídím tenhle svět. Prostě vlaky. Jsem u dráhy a pracuju jako výpravčí a nikdy jsem nedělal nic jiného, protože když se člověk narodí pod vlivem dráhy, tak mu nic jiného nezbyde. A to se mi stalo. Na téhle stanici sloužil už můj děda a já na ni skončil. Ale já si nestěžuju. No řekněte, nezatoužili jste někdy potom, vypravit vlak plácačkou, přehodit si pákou návěstidlo na volno nebo alespoň výhybku na jinou kolej? I to je někdy v životě za potřebí.

Tak tyhle okamžiky miluju. Dneska je silvestr, něco se bortí a něco dalšího ještě nezačalo růst. Mám rád tu chvíli, kdy končí jeden rok a z dálky se jako pomalý nákladní vlak sune ten další a člověk o něm ještě nic neví.

Nákladní vlaky u nás bývají dlouhé. Vepředu táhne jedna bardotka, na konci tlačí druhá. A mezitím vagony. Hodně vagonů. Bardotka je dieselová lokomotiva. Říká se jí tak kvůli mocným plechům vepředu, které vypadají jako prsa té slavné herečky, která dost možná vlakem nikdy nejela, ale to nevadí. Já jí to odpouštím. Je krásná stejně jako ta mašina a občas se v nádražce pohádáme, která toho tam má víc, myslím ženské krásy, jestli herečka, nebo mašina. U nás jezdí hodně bardotek. Ale taky brejlovce, hurvínci a rakve. Každá mašina má své jméno a každý strojvedoucí vám odpřisáhne, že má i duši, protože ji občas musí na kolenou prosit, aby na sedlo na Ramzové vůbec dojela.

Tak tyhle okamžiky miluju. Zapaluju si startku, táhnu ji do plic, a myslím na to, že i když s novým rokem přichází pokaždé nějaké tajemství, něco asi zůstane. Třeba komunisti a prezident Husák, který bude zítra v poledne mluvit jako každý rok v televizi a zase mu nikdo nebude rozumět, protože on mluví napůl česky a slovensky a navíc mají všichni kocovinu. Mlha v údolích taky zůstane. Pivo. Svobodná Evropa, kterou si tajně pouštím, abych věděl, co se děje ve světě. Wachek tu taky asi bude, náš výhybkář a kšeftař, který vám sežene všechno na světě. Ameriky. Záclony. Toaletní papír, když ho nikde nemají, jako zrovna teď a on ho vždycky někde vyčaruje. Všechno polský, ale levný. A taky kazety Z polských ložnic 3. I ty vám sežene, když na vás padne smutek. Jen musíte mít video. Jestli ho nemáte, můžete si tu kazetu pustit ledatak z okna. Wachek říká, že s tou kazetou nikdo není sám.

My jsme totiž jinak všichni sami, stačí se podívat v noci do nádražky, kdo tam sedí. Já, Wachek, občas jeho fotr, farář, hajný, dva jezeďáci. A kdo ženskou někdy měl, tak od něj utekla a dost možná si zachránila život. Tenhle kraj lidi polyká a živý odsud nikdo nevyvázne. Já jsem ženatý nikdy nebyl. Já jsem rád sám. Ne, nestěžuju si. A navíc tak sám zase nejsem. Mám vlaky, jízdní řády, byt a kocoura.

Tahám další startku a myslím na to, co přijde. Člověk jistojistě ví, že bude zase o rok starší a možná o dvě kila tlustší, bude ho víc bolet v kříži a možná mu zase stoupne krevní tlak a drážní doktorka v Jeseníku, které starého loni přejela drezína, mu bude vyčítat pivo, tlačenku a knedlo zelo vepřo, ten slavný český triatlon, bez kterého by z nás ale nebylo to, co jsme. Jako bych ji už neslyšel!

„Pane Nebel, vy v žilách nemáte krev, ale sádlo. Vy jste mašina na infarkt,“ řekne mi na kontrole.

„Já ale infarkt ještě v životě neměl,“ usměju se. A doktorka se taky trochu usměje, ale pak hned zvážní.

„Musíte se víc hýbat.“

„Ale já se hýbu. Běhám po nástupišti sem a tam. Jako Zátopek.“

A ona se ještě jednou usměje, pak zvážní a zase se usměje, pak pustí světla na malém semaforu a zkouší mé oči: červená, žlutá, oranžová, zelená.

Barvoslepý ale já nejsem a asi nikdy nebudu. Opakuju ty barvy, dívám se na ní a vím, že i ona moc dobře ví, že stárnout a tloustnout je normální, že to jsou v téhle době taky jistoty stejně jako pivo a kocovina a všechny ty věci, které jsem už vyjmenoval. Ještě mě napadá režijka, uniforma, jízdní řády, a Rusáci, co tu jsou s námi už dvacet let a budou tu asi napořád.

Každou chvíli jim k nám pošlou nákladní vlak s raketami, masovými konzervami, vodkou a benzínem, se kterým taky všichni kšeftují a nejvíc Wachek. A když pak Rusákům někdo uteče, v kraji se pořádají manévry. Toho kluka vždycky chytí a někde v lese zastřelí, pokud se jim už před tím ze strachu neoběsí na opasku jako ten, kterého jsem předloni v zimě našel za stodolou. Visel tam a byl zmrzlý na kost. A když někdo uteče, všichni vojáci dostanou trest. Třeba musí rukama vykládat uhlí z vagónu na našem nádraží, jako posledně. Jejich velitel tomu říká uhelné prázdniny.

Já vím, já vím… Tohle zrovna moc lidí nemiluje. To neustálé české kecání, nesoustředěné historkaření a těkání, kterým zaháníme hrůzy světa a opravdové pravdy o nás samých, to naše naříkání, pozorování a nekonečné sebelitování, kde nás píchá, co nám kdo sebral, co nám kdo nedal a co nám kdo ve světě nepřeje. Taky to nesnáším. Ale hlavně si myslím, že lidi dneska nemilují slovo stárnutí, protože stárnout dnes není krásné a moderní a tahle doba je moderní. Nebo se tak alespoň tváří.

Aby vám to bylo jasné: já se stárnutí nebojím. Jen mě tuhle v televizi trochu rozčílilo, že lidi a nejvíc Pražáci dneska milují jen mladé a nové věci, co se prodávají v Kotvě, a mně se zdá, že jednou se tam budou prodávat i nové umělé životy. Než se honit za mládím, to radši infarkt, hned, tady, na Silvestra na té naší malé stanici Bílý Potok, co má tři dopravní a jednu manipulační kolej, jednu nádražku, skladiště a stará návěstidla, která nám tu šajní do mlhy ještě po Němcích. A mlhu krájí dobře, ne že ne.

Lidi pořád doufají, že to, co přijde, bude krásnější, ale kdyby to i třeba bylo, oni si stejně budou stěžovat. Z dráhy to dobře znám. Každý den se u nás někdo takový zastaví. Naše vlaky jsou moc dlouhé, nebo moc krátké, je v nich moc vedro, nebo moc zima. Jsou špinavé a ještě navíc děsně drahé. A vůbec, trabant je trabant, jdi si ho koupit. Tak jdi, říkám pokaždé. Možná to je všechno tím, že lidi si dneska stěžují z pohodlnosti a lenosti, místo aby dělali něco pořádného. V televizi říkali, že lidi už dneska nemají žádné koníčky, že mají často jen tu televizi. A že jich přitom je! Výhybkář Wachek je třeba amatérský malíř, pájkou vám do překližky vypálí jelena nebo vaši slečnu. Naučil se to na vojně u pohraničníků na Šumavě, kde jednou chytil jednoho zbloudilého východního Němce, který chtěl utéct na západ za svojí holkou, a dostal za to od velitele hodinky, která má pořád.

A výčepní Šokin zase sbírá recepty na guláše z celého světa. Zkouší je pak vařit, aby nakonec stejně vždycky uvařil ten svůj, kde se spolu hodiny a hodiny pomalu mazlí jenom cibule, hovězí kližka, pepř a sůl a my si přidáváme tak dlouho, dokud ten jeho guláš nesníme a pak ho na kolenou prosíme, aby zítra hned založil na další, protože tohle je jeho vítězný guláš.

A já? Já sbírám staré jízdní řády. Já vím, co chcete říct: Všechno v nich je pořád stejně. Ale to je právě ta krása jistoty, že vlaky jezdí už sto roků stejně rychle nebo pomalu, záleží na úhlu pohledu. Ale vlaky se alespoň v té mlze našeho století neztratily. Na rozdíl od lidí, co se v té mlze ztratili úplně, až do sebe začali narážet a dělat bordel. A já to v té mlze všechno občas vidím. Nikomu o tom ale nevyprávím. Když jsem to zkoušel, hned si mysleli, že jsem to přehnal se startkami, jako by to s nimi přehnat šlo.

Na záchodě mám takovou knihovničku, sto jízdních řádů, sto příběhů, jak je tam naskládali můj táta a děda. Když tam tak sedím a čtu si, tak někdy cítím, jak se kolem valí vlaky a v nich dějiny a lidi, vidím je v mlze přijíždět a zase odjíždět, můžu s nimi v té mlze mluvit, ale raději se držím zpátky. A když toho je moc, začnu si zase číst v jízdním řádu a ty představy těmi čísly vždycky zaženu, protože v jízdních řádech je pořád všechno stejně jako v bibli. Vlaky u nás jezdí pořád stejně rychle, nebo stejně pomalu, záleží na vašem vnímání času. Kdo zná jízdní řády, je poučený o životě, protože ví, že koleje vás dneska dovedou do Lisabonu i do Osvětimi.

Tak tyhle okamžiky miluju. Sníh za okny, oheň v kamnech, na stole kafe. Ale nádražácký kafe! S dvojitým rumem. Kafe, které ve vás jen tak nevystydne. Já vím, co chcete říct: Ve službě by se pít nemělo. Já to taky dodržuju, ale dneska je přece silvestr. A na konci roku mají naši inspektoři své starosti, myslím rodinu, shánění dárků a tak.

A ti inspektoři jsou hodní kluci. Taky to nemají lehký. Někdy mi přijde, že na jednoho drážního inspektora připadne další inspektor, který kontroluje jeho. Jednou se mi tady v kanceláři jeden sesypal, chvilku před Vánocemi. Kluk z Ostravy, mladý, sotva se holil, ale ostrý jako břitva a důležitý jako přednosta na hlavním nádraží v Praze. Karel Sladký se jmenuje.

Všechno zkontroloval a nic. Pořád se děsně trápil, rudnul a potil a nikde žádná chyba, až mi ho najednou začalo být líto. A tak jsem špatně odhlásil vlak z Lipové, ale on si toho ani nevšimnul. A tak jsem se přiznal. A on se mi pak sesypal. Že si to povolání nevybral. Že si nevybral ani svou ženu. Ani Ostravu, kde bydlí kousek od stanice Vítkovice a vlaky se železem ho nenechají spát.

„Mě taky budí vlaky,“ říkám.

„Ale já si to nevybral! Vy možná jo, ale já ne!“ křičel Karel Sladký. „Já chtěl být tanečník! Baleťák! Jako Harapes.“

„To furt můžete, ne?“

„Ale kdy? A kde? A s kým?“

A pak se Karel Sladký rozpovídal, že už na dopravní průmyslovce v České Třebové ho zajímal balet víc než vlaky, že si po večerech rád zatančil Labutí jezero. Mluvil o piruetách a krásných baletkách z televize a o tom, jak se styděl to někomu říct. Zůstal mi v kanceláři sedět jeden den a druhý a třetí a najednou bylo po Vánocích.

A pak ho začala hledat manželka a nakonec i z ředitelství, hlavní inspektor všech inspektorů, ale on tu pořád seděl a vyprávěl a pil kafe, aby mi pak řekl, jestli vím, co německy znamená Nebel a co Leben, což já sice vím, ale nikdy jsem si toho Nebel a Leben ve svém příjmení nevšimnul. Byl to Karel Sladký, kdo mi utáhnul kolem krku tuhle moji osudovou smyčku, na které se jednou oběsím, smyčku ze života, vlaků a z mlhy.

A pak usnul a zase se probudil dal si další grog a zase se kochal naší temnou horskou krajinou, co zmrzla do krásy, vlkodlačí krajinou, která se za okny rozsvěcela a zhasínala, až jsme ho museli s Wachkem šoupnout do nočního motoráku směr Šumperk, nebo by nám tady seděl furt.

Všechno to dopadlo dobře. Karel Sladký se nakonec našel. Rozvedl se a po práci založil baletní skupinu Modrá armáda a slaví s ní úspěchy po celém světě od Aše až po Čiernou nad Tisou, zkrátka po všech tratích ČSD. A z vděčnosti k nám rok co rok na silvestra jezdí do nádražky udělat slavnostní představení.

Je to kulturní událost roku, na které nikdo nechybí. Baleťáci totiž s sebou přivezou nejen dobrou náladu, ale taky kluky, kteří předstírají, že jsou Bohdalová a Vondráčková a Karel Gott a možná hrají a zpívají i o chlup líp než oni. Přivezou i holky, které tančí na stolech ve slušivých nádražáckých uniformách. Vrcholné číslo je pak Labutí jezero inspektora Karla Sladkého, ze kterého jsou auf hlavně ženské. Je to prý ještě lepší než balet televize NDR v Ein Kessel Buntes.

Sladký pluje tiše sálem, kličkuje mezi rozbitými sklenicemi a vajgly a je krásný. Proměňuje ve velkou kouzelnou smutnou labuť a tančí prostředkem naší nádražky, všichni z té krásy tuhnou a zapomínají na zimu a starosti, které jim bloudí hlavou. Všichni se bojí se napít a dokonce i polknout a podrbat, protože tohle je skutečná krása, kterou si člověk v Kotvě nekoupí.

Ztuhne i Wachek, co pro sprosté slovo nikdy nejde daleko. Ztuhne i jeho fotr, co provozuje autokemp, kam nikdo nejezdí, protože kdo by taky u nás co hledal. Dříve to byl pionýrský tábor a předtím tábor pro Němce při odsunu a předtím pobočka německého koncentráku a předtím skautský tábor a on byl vždycky u toho. Ztuhne i Šokin, co jinak točí atomovou rychlostí jedno pivo za druhým. Ztuhnu i já. Pokaždé, když ho vidím, cítím, jak mi někdo utahuje tu smyčku ze života a mlhy kolem krku a musím si dát panáka, abych to rozdýchal, protože Karel Sladký tančí před námi náš tanec smrti. Ale nejvíce ztuhnou ženské, všechny ty průvodčí a pokladní z celé naší tratě, které říkáme slezský Semmering kvůli těm kopcům, zatáčkám, mostům a tunelům.

Ztuhnou tedy jen na povrchu. Uvnitř to vře, jak jsou dojaté, a my jim musíme podávat kapesníky, protože na konci čísla Sladký jako labuť umírá. A všichni si uvědomí, že s ním umírá i starý rok a že ten další taky nepůjde jen tak vyhrát. A tak nakonec brečíme úplně všichni, když labuťák Karel Sladký padá k zemi mezi vajgly. Bulíme a víme, že náš život je taky tanec mezi střepy.

A všichni se tak nakonec dojmou a obejmou. Pár nádražáků se před hospodou porve s lesáky o to, kdo má hezčí uniformy, ale i oni se pak zase obejmou a objednají další panáky.

Tak tyhle okamžiky miluju. Poslední vlak odjel, za chvíli máme půlnoc a startky mě pěkně tlačí na plicích. Ale ještě jednu si zapálím.

V nádražce to začíná hučet, Karel Sladký a jeho tanečníci z Modré armády už jsou na svých místech. Smyčka je nachystaná. Tak já už taky pomalu půjdu. Oslava konce může začít. Jen ještě vymyslet to zaklínadlo.

Stanice ČSD Bílý Potok, Jeseníky, 31.12. 1988

Silvestrovský příběh Aloise Nebela: Labutí jezero

Tak tyhle okamžiky miluju. Ty chvíle, kdy to končí, kdy víme, že už všechno bylo, a kdy se čeká jen na to, až v kamnech vyhasne oheň. Kdy víme, že nejsme o nic chytřejší než loni, ale snad ani o nic hloupější, kdy prostě jenom jsme. Každý v tomhle okamžiku doufá, že to, co přijde, až v kamnech ráno zatopíme, bude o chlup lepší, než to, co končí. Že odněkud spadne štěstí, peníze a zase štěstí, nebo že alespoň nepřijde nějaký průšvih.

Miluju ten čas, kdy je dobré zapálit si startku, tu jedinou holku, co vás nezradí, třikrát z ní dlouze natáhnout, rozkašlat se a zamyslet a připravit si v hlavě nějaké přání, nějaké předsevzetí, prostě zaklínadlo nejen na Nový, ale na celý příští rok.

Dneska je silvestr. Za okny padá sníh, v kamnech to fajruje a vlaků naší stanicí za celý den projelo jen pár.

Jmenuju se Nebel. Alois Nebel. Slovo der Nebel znamená mlha. Když ho ale přečtete odzadu, dostanete slovo Leben. A das Leben znamená život. Já si to jméno nevybral a ani na tuhle osudovou smyčku, která mi od narození visí kolem krku, jsem nepřišel, to jeden dražní inspektor. Měl ale recht. Myslím, že právě o tom to všechno kolem nás i v nás je. Celý náš život se totiž ukrývá v mlze, ze které na nás občas něco vybafne. I to se mi stává. V mlze se rodíme, do mlhy odcházíme, mlhu máme často v hlavě.

Jmenuju se Alois Nebel a bydlím v Jeseníkách, v tom horském kraji na konci světa, kde zima nikdy úplně neskončí a kde dobrou noc nedávají lišky, ale vlkodlaci. A který je nejkrásnější na podzim a v mlze.

Žiju v malém městečku, které se jmenuje Bílý Potok. Dříve to byl Weissbach, protože dřív tu žilo víc Němců než Čechů. Něco o tom vím, jsem totiž přesně mezi tím, napůl Čech a napůl Němec. Která polovina je ale která, na to se mně neptejte, to prostě nevím. To vám spíš vyjmenuju, jak po naší trati jezdily vlaky v roce 1918 a 1938, v roce 1945 a v roce 1968. A taky vám vyjmenuju své sousedy, které k nám zavál osud a vítr dějin, který odvál do dálky všechny Němce. Vyjmenuju vám všechny ty Řeky, rumunské Slováky, Valachy a pár Čechů poslaných sem k nám po válce za trest.

Jmenuju se Nebel a dělám to, co chtěl určitě alespoň jednou za život zkusit každý z vás. Řídím tenhle svět. Prostě vlaky. Jsem u dráhy a pracuju jako výpravčí a nikdy jsem nedělal nic jiného, protože když se člověk narodí pod vlivem dráhy, tak mu nic jiného nezbyde. A to se mi stalo. Na téhle stanici sloužil už můj děda a já na ni skončil. Ale já si nestěžuju. No řekněte, nezatoužili jste někdy potom, vypravit vlak plácačkou, přehodit si pákou návěstidlo na volno nebo alespoň výhybku na jinou kolej? I to je někdy v životě za potřebí.

Tak tyhle okamžiky miluju. Dneska je silvestr, něco se bortí a něco dalšího ještě nezačalo růst. Mám rád tu chvíli, kdy končí jeden rok a z dálky se jako pomalý nákladní vlak sune ten další a člověk o něm ještě nic neví.

Nákladní vlaky u nás bývají dlouhé. Vepředu táhne jedna bardotka, na konci tlačí druhá. A mezitím vagony. Hodně vagonů. Bardotka je dieselová lokomotiva. Říká se jí tak kvůli mocným plechům vepředu, které vypadají jako prsa té slavné herečky, která dost možná vlakem nikdy nejela, ale to nevadí. Já jí to odpouštím. Je krásná stejně jako ta mašina a občas se v nádražce pohádáme, která toho tam má víc, myslím ženské krásy, jestli herečka, nebo mašina. U nás jezdí hodně bardotek. Ale taky brejlovce, hurvínci a rakve. Každá mašina má své jméno a každý strojvedoucí vám odpřisáhne, že má i duši, protože ji občas musí na kolenou prosit, aby na sedlo na Ramzové vůbec dojela.

Tak tyhle okamžiky miluju. Zapaluju si startku, táhnu ji do plic, a myslím na to, že i když s novým rokem přichází pokaždé nějaké tajemství, něco asi zůstane. Třeba komunisti a prezident Husák, který bude zítra v poledne mluvit jako každý rok v televizi a zase mu nikdo nebude rozumět, protože on mluví napůl česky a slovensky a navíc mají všichni kocovinu. Mlha v údolích taky zůstane. Pivo. Svobodná Evropa, kterou si tajně pouštím, abych věděl, co se děje ve světě. Wachek tu taky asi bude, náš výhybkář a kšeftař, který vám sežene všechno na světě. Ameriky. Záclony. Toaletní papír, když ho nikde nemají, jako zrovna teď a on ho vždycky někde vyčaruje. Všechno polský, ale levný. A taky kazety Z polských ložnic 3. I ty vám sežene, když na vás padne smutek. Jen musíte mít video. Jestli ho nemáte, můžete si tu kazetu pustit ledatak z okna. Wachek říká, že s tou kazetou nikdo není sám.

My jsme totiž jinak všichni sami, stačí se podívat v noci do nádražky, kdo tam sedí. Já, Wachek, občas jeho fotr, farář, hajný, dva jezeďáci. A kdo ženskou někdy měl, tak od něj utekla a dost možná si zachránila život. Tenhle kraj lidi polyká a živý odsud nikdo nevyvázne. Já jsem ženatý nikdy nebyl. Já jsem rád sám. Ne, nestěžuju si. A navíc tak sám zase nejsem. Mám vlaky, jízdní řády, byt a kocoura.

Tahám další startku a myslím na to, co přijde. Člověk jistojistě ví, že bude zase o rok starší a možná o dvě kila tlustší, bude ho víc bolet v kříži a možná mu zase stoupne krevní tlak a drážní doktorka v Jeseníku, které starého loni přejela drezína, mu bude vyčítat pivo, tlačenku a knedlo zelo vepřo, ten slavný český triatlon, bez kterého by z nás ale nebylo to, co jsme. Jako bych ji už neslyšel!

„Pane Nebel, vy v žilách nemáte krev, ale sádlo. Vy jste mašina na infarkt,“ řekne mi na kontrole.

„Já ale infarkt ještě v životě neměl,“ usměju se. A doktorka se taky trochu usměje, ale pak hned zvážní.

„Musíte se víc hýbat.“

„Ale já se hýbu. Chodím po nástupišti sem a tam.“

A ona se ještě jednou usměje, pak zvážní a zase se usměje, pak pustí světla na malém semaforu a zkouší mé oči: červená, žlutá, oranžová, zelená.

Barvoslepý ale já nejsem a asi nikdy nebudu. Opakuju ty barvy, dívám se na ní a vím, že i ona moc dobře ví, že stárnout a tloustnout je normální, že to jsou v téhle době taky jistoty stejně jako pivo a kocovina a všechny ty věci, které jsem už vyjmenoval. Ještě mě napadá režijka, uniforma, jízdní řády, a Rusáci, co tu jsou s námi už dvacet let a budou tu asi napořád.

Každou chvíli jim k nám pošlou nákladní vlak s raketami, masovými konzervami, vodkou a benzínem, se kterým taky všichni kšeftují a nejvíc Wachek. A když pak Rusákům někdo uteče, v kraji se pořádají manévry. Toho kluka vždycky chytí a někde v lese zastřelí, pokud se jim už před tím ze strachu neoběsí na opasku jako ten, kterého jsem předloni v zimě našel za stodolou. Visel tam a byl zmrzlý na kost. A když někdo uteče, všichni vojáci dostanou trest. Třeba musí rukama vykládat uhlí z vagónu na našem nádraží, jako posledně. Jejich velitel tomu říká uhelné prázdniny.

Já vím, já vím… Tohle zrovna moc lidí nemiluje. To neustálé české kecání, nesoustředěné historkaření a těkání, kterým zaháníme hrůzy světa a opravdové pravdy o nás samých, to naše naříkání, pozorování a nekonečné sebelitování, kde nás píchá, co nám kdo sebral, co nám kdo nedal a co nám kdo ve světě nepřeje. Taky to nesnáším. Ale hlavně si myslím, že lidi dneska nemilují slovo stárnutí, protože stárnout dnes není krásné a moderní a tahle doba je moderní. Nebo se tak alespoň tváří.

Aby vám to bylo jasné: já se stárnutí nebojím. Jen mě tuhle v televizi trochu rozčílilo, že lidi a nejvíc Pražáci dneska milují jen mladé a nové věci, co se prodávají v Kotvě, a mně se zdá, že jednou se tam budou prodávat i nové umělé životy. Než se honit za mládím, to radši infarkt, hned, tady, na Silvestra na té naší malé stanici Bílý Potok, co má tři dopravní a jednu manipulační kolej, jednu nádražku, skladiště a stará návěstidla, která nám tu šajní do mlhy ještě po Němcích. A mlhu krájí dobře, ne že ne.

Lidi pořád doufají, že to, co přijde, bude krásnější, ale kdyby to i třeba bylo, oni si stejně budou stěžovat. Z dráhy to dobře znám. Každý den se u nás někdo takový zastaví. Naše vlaky jsou moc dlouhé, nebo moc krátké, je v nich moc vedro, nebo moc zima. Jsou špinavé a ještě navíc děsně drahé. A vůbec, trabant je trabant, jdu si ho koupit. Tak jdi, říkám pokaždé. Možná to je všechno tím, že lidi si dneska stěžují z pohodlnosti a lenosti, místo aby dělali něco pořádného. V televizi říkali, že lidi už dneska nemají žádné koníčky, že mají často jen tu televizi. A že jich přitom je! Výhybkář Wachek je třeba amatérský malíř, pájkou vám do překližky vypálí jelena nebo vaši slečnu. Naučil se to na vojně u pohraničníků na Šumavě, kde jednou chytil jednoho zbloudilého východního Němce, který chtěl utéct na západ za svojí holkou, a dostal za to od velitele hodinky, která má pořád.

A výčepní Šokin zase sbírá recepty na guláše z celého světa. Zkouší je pak vařit, aby nakonec stejně vždycky uvařil ten svůj, kde se spolu hodiny a hodiny pomalu mazlí jenom cibule, hovězí kližka, pepř a sůl a my si přidáváme tak dlouho, dokud ten jeho guláš nesníme a pak ho na kolenou prosíme, aby zítra hned založil na další, protože tohle je jeho vítězný guláš.

A já? Já sbírám staré jízdní řády. Já vím, co chcete říct: Všechno v nich je pořád stejně. Ale to je právě ta krása jistoty, že vlaky jezdí už sto roků stejně rychle nebo pomalu, záleží na úhlu pohledu. Ale vlaky se alespoň v té mlze našeho století neztratily. Na rozdíl od lidí, co se v té mlze ztratili úplně, až do sebe začali narážet a dělat bordel. A já to v té mlze všechno občas vidím. Nikomu o tom ale nevyprávím. Když jsem to zkoušel, hned si mysleli, že jsem to přehnal se startkami, jako by to s nimi přehnat šlo.

Na záchodě mám takovou knihovničku, sto jízdních řádů, sto příběhů, jak je tam naskládali můj táta a děda. Když tam tak sedím a čtu si, tak někdy cítím, jak se kolem valí vlaky a v nich dějiny a lidi, vidím je v mlze přijíždět a zase odjíždět, můžu s nimi v té mlze mluvit, ale raději se držím zpátky. A když toho je moc, začnu si zase číst v jízdním řádu a ty představy těmi čísly vždycky zaženu, protože v jízdních řádech je pořád všechno stejně jako v bibli. Vlaky u nás jezdí pořád stejně rychle, nebo stejně pomalu, záleží na vašem vnímání času. Kdo zná jízdní řády, je poučený o životě, protože ví, že koleje vás dneska dovedou do Lisabonu i do Osvětimi.

Tak tyhle okamžiky miluju. Sníh za okny, oheň v kamnech, na stole kafe. Ale nádražácký kafe! S dvojitým rumem. Kafe, které ve vás jen tak nevystydne. Já vím, co chcete říct: Ve službě by se pít nemělo. Já to taky dodržuju, ale dneska je přece silvestr. A na konci roku mají naši inspektoři své starosti, myslím rodinu, shánění dárků a tak.

A ti inspektoři jsou hodní kluci. Taky to nemají lehký. Někdy mi přijde, že na jednoho drážního inspektora připadne další inspektor, který kontroluje jeho. Jednou se mi tady v kanceláři jeden sesypal, chvilku před Vánocemi. Kluk z Ostravy, mladý, sotva se holil, ale ostrý jako břitva a důležitý jako přednosta na hlavním nádraží v Praze. Karel Sladký se jmenuje.

Všechno zkontroloval a nic. Pořád se děsně trápil, rudnul a potil a nikde žádná chyba, až mi ho najednou začalo být líto. A tak jsem špatně odhlásil vlak z Lipové, ale on si toho ani nevšimnul. A tak jsem se přiznal. A on se mi pak sesypal. Že si to povolání nevybral. Že si nevybral ani svou ženu. Ani Ostravu, kde bydlí kousek od stanice Vítkovice a vlaky se železem ho nenechají spát.

„Mě taky budí vlaky,“ říkám.

„Ale já si to nevybral! Vy možná jo, ale já ne!“ křičel Karel Sladký. „Já chtěl být tanečník! Baleťák! Jako Harapes.“

„To furt můžete, ne?“

„Ale kdy? A kde? A s kým?“

A pak se Karel Sladký rozpovídal, že už na dopravní průmyslovce v České Třebové ho zajímal balet víc než vlaky, že si po večerech rád zatančil Labutí jezero. Mluvil o piruetách a krásných baletkách z televize a o tom, jak se styděl to někomu říct. Zůstal mi v kanceláři sedět jeden den a druhý a třetí a najednou bylo po Vánocích.

A pak ho začala hledat manželka a nakonec i z ředitelství, hlavní inspektor všech inspektorů, ale on tu pořád seděl a vyprávěl a pil kafe, aby mi pak řekl, jestli vím, co německy znamená Nebel a co Leben, což já sice vím, ale nikdy jsem si toho Nebel a Leben ve svém příjmení nevšimnul. Byl to Karel Sladký, kdo mi utáhnul kolem krku tuhle moji osudovou smyčku, na které se jednou oběsím, smyčku ze života, vlaků a z mlhy.

A pak usnul a zase se probudil dal si další grog a zase se kochal naší temnou horskou krajinou, co zmrzla do krásy, vlkodlačí krajinou, která se za okny rozsvěcela a zhasínala, až jsme ho museli s Wachkem šoupnout do nočního motoráku směr Šumperk, nebo by nám tady seděl furt.

Všechno to dopadlo dobře. Karel Sladký se nakonec našel. Rozvedl se a po práci založil baletní skupinu Modrá armáda a slaví s ní úspěchy po celém světě od Aše až po Čiernou nad Tisou, zkrátka po všech tratích ČSD. A z vděčnosti k nám rok co rok na silvestra jezdí do nádražky udělat slavnostní představení.

Je to kulturní událost roku, na které nikdo nechybí. Baleťáci totiž s sebou přivezou nejen dobrou náladu, ale taky kluky, kteří předstírají, že jsou Bohdalová a Vondráčková a Karel Gott a možná hrají a zpívají i o chlup líp než oni. Přivezou i holky, které tančí na stolech ve slušivých nádražáckých uniformách. Vrcholné číslo je pak Labutí jezero inspektora Karla Sladkého, ze kterého jsou auf hlavně ženské. Je to prý ještě lepší než balet televize NDR v Ein Kessel Buntes.

Sladký pluje tiše sálem, kličkuje mezi rozbitými sklenicemi a vajgly a je krásný. Proměňuje ve velkou kouzelnou smutnou labuť a tančí prostředkem naší nádražky, všichni z té krásy tuhnou a zapomínají na zimu a starosti, které jim bloudí hlavou. Všichni se bojí se napít a dokonce i polknout a podrbat, protože tohle je skutečná krása, kterou si člověk v Kotvě nekoupí.

Ztuhne i Wachek, co pro sprosté slovo nikdy nejde daleko. Ztuhne i jeho fotr, co provozuje autokemp, kam nikdo nejezdí, protože kdo by taky u nás co hledal. Dříve to byl pionýrský tábor a předtím tábor pro Němce při odsunu a předtím pobočka německého koncentráku a předtím skautský tábor a on byl vždycky u toho. Ztuhne i Šokin, co jinak točí atomovou rychlostí jedno pivo za druhým. Ztuhnu i já. Pokaždé, když ho vidím, cítím, jak mi někdo utahuje tu smyčku ze života a mlhy kolem krku a musím si dát panáka, abych to rozdýchal, protože Karel Sladký tančí před námi náš tanec smrti. Ale nejvíce ztuhnou ženské, všechny ty průvodčí a pokladní z celé naší tratě, které říkáme slezský Semmering kvůli těm kopcům, zatáčkám, mostům a tunelům.

Ztuhnou tedy jen na povrchu. Uvnitř to vře, jak jsou dojaté, a my jim musíme podávat kapesníky, protože na konci čísla Sladký jako labuť umírá. A všichni si uvědomí, že s ním umírá i starý rok a že ten další taky nepůjde jen tak vyhrát. A tak nakonec brečíme úplně všichni, když labuťák Karel Sladký padá k zemi mezi vajgly. Bulíme a víme, že náš život je taky tanec mezi střepy.

A všichni se tak nakonec dojmou a obejmou. Pár nádražáků se před hospodou porve s lesáky o to, kdo má hezčí uniformy, ale i oni se pak zase obejmou a objednají další panáky.

Tak tyhle okamžiky miluju. Poslední vlak odjel, za chvíli máme půlnoc a startky mě pěkně tlačí na plicích. Ale ještě jednu si zapálím.

V nádražce to začíná hučet, Karel Sladký a jeho tanečníci z Modré armády už jsou na svých místech. Smyčka je nachystaná. Tak já už taky pomalu půjdu. Oslava konce může začít. Jen ještě vymyslet to zaklínadlo.

Stanice ČSD Bílý Potok, Jeseníky, 31.12. 1988

© Jaroslav Rudiš, 2011

Vánoční povídka: Divnej rok v Las Vegas

„Divnej rok,“ řekne Michala a ubalí si cigaretu. „Ale to já mám furt. Můj život jsou jenom trhliny. Táta se rozešel s mámou, když mi byly tři. Viděla jsem ho až v šestnácti, když jsem za ním zdrhla do Prahy, protože jsem pochopila, že to asi všechno nebyla jeho vina, jak mi máma hrnula do hlavy, protože s ní to taky není zrovna lehký. No to by s ní nějakej chlápek vydržel, ne?“

Venku tuhne Brno a v rádiu běží seznamka těch, kdo už navždycky zůstanou sami. Pijeme grog, ale i tak klepeme kosu.

„Jenže od táty jsem zdrhla zpátky do Brna, protože to s ním to taky není lehký. Zdrhala jsem i ze všech škol a zakládala kapely, který se hned rozpadaly. Psala jsem texty, ale jenom do půlky, tu druhou jsem nikdy nedokázala vymyslet. Tak mě napadlo, že budu ty první půlky slepovat, ale moc to nešlo, kapra s velbloudem taky neslepíš, že jo.“

„Ty si psala o kaprech a velbloudech?“ zívnu trochu.

„Tě unavuju co?“

„Ale ne.“

„Někdy mám prostě pocit, že i já jsem taková roztržená na půl. Někdy neviditelně, jindy ale dost viditelně. To se na sebe ráno ani nedokážu podívat do zrcadla. “

„A nemáš jenom kocovinu?“

„To s tím mým roztržením taky souvisí. Nemůžu usnout a tak zlomím sedmičku. A ráno se nemůžu probrat. Musím si dát dvě kafe a cestou do hostelu vypít v šalině ještě redbula. Srdce mi pak ale tak drnčí, že to musím utlumit neurolem. Jenže pak jsem zase utlumená až moc a musím se zase rozjet. Celej život se jen rozjíždím a zastavuju jako rozbitá šalina.“

„Makáš v hostelu, jo?“

„No jo. Když turisti říkají, že chtějí něco autentickýho, pošlu je sem, do Las Vegas.“

Michala je hubená, dlouhá a černovlasá, na sobě má černou koženou bundu a okopané kozačky a i teď v noci brýle proti slunci. Jakoby sem spadla z turné nějaké německé elektropunkové kapely.

Když vypráví o svých trhlinách, tak se trochu směje, jako by je tím smíchem chtěla zacelit. Je jí třiadvacet, neviděl jsem ji rok a před tím nikdy. Zakopli jsme o sebe náhodou v té vánoční bitvě stánkařů na Svoboďáku. A skončili v odřeném baru kousek od nádraží.

„Tohle je jediný opravdový místo v Brně.“

„A jmenuje se Las Vegas.“

„Možná právě proto. Heren tu máme víc než tam. Tohle místo je ale pravda o tomhle městě, ty vole. Žádný Fuchs. Las Vegas.“

A pak vykládá, že Las Vegas je vlastně původně stánek z výstaviště. Stěny jsou tak tenké, že tu je vždycky o deset stupňů víc než venku. V létě čtyřicet, v zimě nula. V létě se do piva dává led, v zimě se pije jenom grog.

„Všechny hospody si na něco hrajou, ale tady už všechno dohrálo. Las Vegas, Brno.“

Poprvé jsme se potkali loni na Flédě. Kapela za moc nestála, takže jsme celou dobu kecali vedle v kebabárně a pak táhli s nějakou partou dál. Z hecu nebo z blbosti jsem jí na ruku napsal text nějaké písničky. Nic víc. Nic míň. Pak jsme se rok nepotkali. I to je v Brně možné. A v Las Vegas určitě taky.

Za výčepem trůní buldočí dlouhovlasá holka nacpaná v elasťácích. Kouří jednu za druhou a někoho na dálku soustředěně drtí esemeskami. Dva chlápci se snaží podojit automaty, na polici vedle rumu a vodky bliká Santa a o bar se opírá vyhublý nácíček. Na sobě jen nátělník, i když těch pár lidí, co v Las Vegas čekají na to, co už bylo, si nesundalo ani bundy.

„Ten tvůj nápis na ruce, to byla taky pěkná trhlina.“

„Co jsem ti tam vlastně napsal?“

„Nevím, ale bylo to německy.“

„Aha.“

„Já německy neumím, ale můj kluk uměl. Ráno si to přečet a to byla první trhlina našeho vztahu.“

„Tak to mi je líto, sakra.“

„Ne, já jsem ráda, aspoň se to urychlilo, že  jo. Další trhlina byla bydlet v tom baráku. Záchod na dvoře, voda na chodbě a elektrika nabodnutá z vedení. Byl to jeho nápad bydlet s pankáčema, že nebudem muset platit a budem svobodný.“

Matně si vzpomínám, že o tom loni taky mluvila.

„A poslední trhlina byla ta navoněná borka, ke které se chodil ohřívat na Veveří. Jednou jsem ho tajně sledovala a pak čekala dole v kavárně. Byla jsem tak na nervy, že jsem se úplně zbourala. A pak vyšli ven a já vyšla taky a stáli jsme proti sobě na chodníku…“

„A co?“

„Nic. Chtěla jsem mu jednu vrazit, ale prostě nic. Jen jsme tam tak stáli jako trubky a pak šli každý jiným směrem. Tak takhle vypadal náš finální rozjezd.“

Z rádia hraje Půlnoční. Nácíček tančí s barmankou, chlápci od automatů zpívají s Neckářem. Aleluja. Ale pak dojde rum do grogu a Las Vegas zavírá.

Jdeme zamrzajícím městem. Všechny ty rovné a přísné domy jsou najednou křivé, nebo jsme křiví my. Na Moravském náměstí hoří svíčky.

„Divnej rok,“ řekne Michala a ubalí si cigaretu. Zapalovač jí ale nějak zamrznul. Zvedne ze země jednu ze svíček, připálí si a položí ji vedle fotky s prezidentem. Je celá pokapaná voskem.

„Tohle je taky pěkná trhlina,“ sundá si své černé brýle a přejede očima tu žlutou neklidnou hladinu. Oči má trochu napuchlé.

„Poslední dobou furt bulím.“

Pak zvedne fotku, podívá se na ní a strčí si ji do kapsy.

„Vánoční dárek na horší časy,“ řekne. „Jsem si vzpomněla, co jsi mi na tu ruku napsal. Lében hajst lében, tak nějak. Co to znamená?“

„Jo Laibach… Něco jako život je život. Bavili jsme se o nich asi.“

„Ale proč jsi mi tam napsal zrovna tohle?“

„Nevím… Fakt nevím.“

Díváme se na rozhoupané moře hořících svíček. Na všechny ty fotky, vzkazy a prosby.

„Divnej rok,“ řeknu.

(Brno, 23. 12. 2011. Věnováno V.H.)

© Jaroslav Rudiš, 2011

 

Ženské dávno nejsou, co bývaly aneb Příběhy století z finské sauny

Léto ve Finsku. Sedím v sauně, piju pivo, tak jako všichni kolem mě. Potím se a poslouchám nahořklé finské příběhy posledních sta let, které tu z těl kapají společně s potem.

Třeba tenhle: „Můj tatínek byl poslední v rodině, kdo se narodil v sauně, protože to bylo na statku to nejčistší místo. V sobotu si vždycky koupil na trhu půl kila malých syrových ryb. Doma si sednul ke stolu, poslouchal rozhlas a ty ryby jednu za druhou snědl. S hlavičkou a syrové, tak, jak byly. Tohle už se ve Finsku dneska moc nedělá.“

„Vždycky když máš pocit, že seš pohodě, tak se něco podělá. Dostal jsem od života přes hubu, rozved se, zvednul se, už jsem myslel, že je všechno v pohodě, že si teď konečně odpočinu, ale v tu chvíli jsem dostal od života do huby podruhý a zase se rozvádím.“

„Mně komáři nevaděj. U nás se to dělá tak, že vezmeš batole, strčíš ho na noc ven, aby ho pořádně poštípali. Člověk si pak na to štípání zvykne. Máma to takhle udělala se mnou, já to takhle udělal se svým synem. Starý laponský zvyk.“

„Nejvíc lidí se ve Finsku uchlastá zrovna dneska, kdy je nejdelší den v roce. Nejčastější smrt? Z jezera vytáhnou mrtvolu chlapa, má rozepnutý poklopec. Policajti hnedka vědí. Slavil léto a byl tak namletej, že při čůrání spadnul do vody a kalhoty si už zapnout nestačil.“

„No jo, ženské ve Finsku už dávno nejsou, co bývaly. Otázka ale je, co jsme dneska my, chlapi ve Finsku.“

„Dlouho jsem přemýšlel o tom, proč my Fini jsme takoví samotáři, proč tak málo mluvíme, proč se rozkecáme vždycky jenom v sauně. Jsme původně lovci. A když lovíš, musíš být zticha. Nesneseš, aby ti do toho někdo kecal.“

„Můj strýc se nikdy neoženil. Když se ho někdo zeptal na ženské, tak vždycky řekl: Žádná ženská ti to neudělá jako losos. Nevím, ale podle mě kecal.“

„Děda bojoval s Rusama v zimní válce. Byl snajpr. Vždycky číhal na tu chvíli, kdy se Rusové v té strašné zimě stáhli k ohni a hřáli si ruce. Oheň jim ozařoval tváře. A na tu chvíli děda čekal. Prásk, prásk, prásk. Později k němu začali chodit na návštěvu jako duchové. On moc pil.“

„Vy Češi jste pro nás Finy asi něco takového jako jsou Italové pro vás. Trochu moc temperamentní, ukřičení a užvanění. Takoví fotbalisti.“

„Táta jezdil celý život s traktorem a měl jenom samé zetory. Ty mrchy strašně rychle rezivěly. Ale on si jiný traktor nikdy nekoupil, nějak se do nich zamiloval. Má jich teď na statku deset a nejezdí už ani jeden. Ale do šrotu je nechce dát.“

„Klasická finská vražda? Dva dobří kamarádi sedí v kuchyni, popíjejí, je jim fajn. Pak se pohádají kvůli kravině a jeden z nich vytáhne kudlu.“

Ještě chvíli se v sauně povídá, v hlavách to hučí a v žilách taky a pak někoho napadne polít rozpálená kamna pivem. Venku je pořád světlo. Nebo už zase.

PS: Více o saunách a finských mužích potících se v nich najdete ve skvělém dokumentárním filmu Miesten vuoro (Pára života, autoři Joonas Berghäll and Mika Hotakainen, 2010). Finsko ho vyslalo do souboje o Oscara. Nakonec ho sice nezískal, ale to je fuk. Konečně opravdový a dojemný film pro chlápky o jejich smutcích. O Finech, ale nejen pro ně.

© Jaroslav Rudiš, 2011


Michael Jackson vs Jaroslav Rudiš: Noc, kdy umřel Majkl. Die Nacht, als Michael starb. The Night that Michael Died. Noć kada je umro Majkl. Short story

Noc, kdy umřel Majkl

„Tak na něj,“ říká pokérovaný barman s černě řízlou patkou, co kdysi mačkal basu v punkové kapele Lost in Leipzig a Rita byla dvakrát na jejím koncertě, protože se jí líbil, ale nikdy mu to nestihla říct. Zaparkoval před ní panáka s jägermeistrem.

„Na koho?“ zeptala se.

„Michael Jackson umřel.“

„A umřel jen tady v Lipsku, nebo i jinde?“ típla Rita cigaretu.

„I jinde.“

Je dlouho po půlnoci, v Café Cantona posedává jen pár lidí, intoši, pár malířů, dvě studentky umění v červených a oranžových punčocháčích, v rohu tři osamělí rockeři s šednoucími hřívami a vzpomínkami. Fakt? Fakt to má za sebou? Tenhle chlápek z jiného, neexistujícího světa, co chtěl být nesmrtelný, to normálně, obyčejně, tak nějak lidsky zabalil?

„Bouchla mu hercna, nebo co,“ přikyvuje barman, nalévá všem další panáky, vše na účet Cantony, když je ten popový smutek. Usmívá se na Ritu, pořád neví, jestli s ní něco měl, a ona se na něj dívá o chvíli dýl. A barman v kompu loví desku Thriller.

A lidi se začali malinko hádat, čepýřit a nakonec i dojímat. Byl umělej. Sám seš umělej. Byl máklej. Všichni jsou. Všechno si nechal vybělit a vyměnit, jen srdce nestihnul. Srdce nevyměníš. Byl soundtrack mýho dětství. Loutka. Legenda. Discosračka. Náhodou, Thriller je skvělá deska. A pak Moonwalk, Měsíční chůze, to byla taneční pecka, na to se lepily šťávy. Něco s ním skončilo.

„Napodoboval jsem ho na diskošce,“ přiznal se Ritě punkující barman. „A říkal sem si Majkl.“

„To jako fakt?“

„No. Trapný, co?“

„Ani ne. Já jsem s ním zase chtěla chodit,“ usmála se na něj.

Chvíli je mezi nimi ticho, barman se dívá na Ritu a Rita na něj, a pak někdo z party rockerů řekne, že on ho taky poslouchal a napodoboval, prý, aby poznal zbraně nepřítele na hudební frontě. A barman ztiší muziku a řekne „Tak moment!“ a pak se ptá, jestli tady je ještě někdo, kdo Jacksona napodoboval, a ruku pomalu zvednou všichni. Někdo se trochu stydí, někdo ne.

Barman rozhodl, že je na čase moonwalk provětrat. Ohulil Thriller, vyskočil na bar a pár holek s ním a začali to zkoušet, hýbat nohama, někam jít, a přesto zůstávat na místě, předstírat pohyb, jak to někdy přichází v životě. Jak to je v životě. Nakonec na baru tančí všichni, co v Cantoně jsou. Všichni zapíjejí chlápka, co chtěl být bohem, a dávají mu sbohem. Trsají rockeři i Ulrike a Andreas a nejvíc asi Rita, vlasy jí vlájí, víří kolem hlavy a padají dolů na prsa napnutá pod těsným šedým tričkem. Dívá se na barmana, na jeho tetování na předloktí, chce se ho dotknout. Pohladí jeho kérku, barman si toho všimne, ale pak se podívá jinam. Ke dveřím. A pak to uvidí i Rita. Michael Jackson vplouvá do dveří Cantony, ve stříbrném obleku září jako kometa. Zpívá s nimi, ale s každým měsíčním krokem ubývá, zhasíná, rozpadá se, až nakonec zmizí.

Bulvár před Cantonou je tichý a prázdný, popraskaná kůže asfaltu se leskne od deště. Rita jde uprostřed po tramvajových kolejích. Zpívá si Billie Jean is not my lover, balancuje s cigaretou v ruce, myslí na barmanovu kérku Lost in Leipzig, kterou ještě trochu cítí v prstech, a pomalu klade na kolejnici své dlouhé nohy v rozdrbaných džínách a černých teniskách, těsně za sebou, jako by kráčela po kladině. Ten nejkrásnější moonwalk. Opravdový. Tady. I jinde. Nikdo to nevidí.

Die Nacht, als Michael starb

„Auf ihn“, sagt der tätowierte Barmann mit dem schwarz gefärbten Seitenscheitel. In grauer Vorzeit hat er die Saiten auf der Bassgitarre in der Punkband Lost in Leipzig gedrückt, die Rita zweimal live gesehen hat, weil sie von ihm angetan war. Sie hat aber nie die Zeit gefunden, es ihm zu sagen. Er stellt einen Jägermeister vor sie.

„Auf wen?“, fragt sie.

„Auf Michael Jackson. Er ist tot.“

„Ist er nur hier in Leipzig tot – oder auch wo anders?“, Rita drückt ihre Zigarette aus.

„Auch wo anders.“

Es ist lange nach Mitternacht, im Café Cantona sitzen nur noch ein paar Leute herum, einige Maler, zwei Kunststudentinnen in bunten Strumpfhosen, in einer Ecke dann drei einsame Rocker mit graumelierter Mähne und ähnlich gefärbten Erinnerungen. Ist das wahr? Hat er es wirklich hinter sich? Dieser komische Typ aus einer anderen, unwirklichen Welt, der es auf die Unsterblichkeit abgesehen hatte, hat der sich einfach ausgeloggt? Wie jeder normal Sterbliche?

„Sein Herz hat’s nicht mehr gemacht, oder so“, sagt der Barmann, nickt und schenkt allen Jägermeister ein; wenn die Popmusik Trauer trägt, geht alles aufs Haus. Er lächelt Rita an. Er weiß immer noch nicht, ob er mal was mit ihr hatte. Sie erwidert seinen Blick etwas länger. Der Barmann sucht im Computer nach Thriller.

Die Leute im Café geraten in eine Diskussion, regen sich auf, zum Schluss werden sie sogar traurig. Bei dem war doch nichts mehr echt. Bist selber nicht echt. Meschugge war der. Das ist doch jeder. Er hat sich alles weiß machen und auswechseln lassen, nur mit dem Herz ging’s halt nicht. Das Herz kriegst du auch nicht ausgetauscht. Er war der Soundtrack meiner Jugend. Eine Marionette. Eine Legende. Ein Discoscheiß. Von wegen, Thriller war ne tolle Scheibe. Und außerdem: der Moonwalk, das war doch ne richtige Wucht, mit dem konnte man supergut Frauen aufreißen. Mit Michaels Tod geht was zu Ende.

„Ich hab ihn in der Disco nachgemacht“, sagt der punkige Barmann zu Rita. „Und mich Maikl genannt.“

„Ist das wahr?“

„Ja. Peinlich, was?“

„Finde ich nicht. Ich wollte mit ihm zusammen sein.“ Rita lächelt ihn an.

Für eine Weile legt sich Stille zwischen sie, der Barmann sieht Rita an und Rita ihn, und dann sagt einer der Rocker, auch er habe Michael gehört und nachgemacht. Um die Waffen des Feindes von der anderen Musikfront kennenzulernen, sozusagen. Der Barmann zieht den Lautstärkeregler herunter, sagt „Na, dann lass uns mal sehen“, und fragt in die Runde, wer alles noch den Jackson nachgemacht hat. Langsam heben alle die Hand. Einige schämen sich etwas, einige nicht.

Der Barmann beschließt, den Moonwalk zu entstauben. Er dreht Thriller ganz laut auf und springt auf den Tresen, ein paar Frauen gleich mit, und dann versuchen sie alle gemeinsam, Bewegung vorzutäuschen. Die Beine so zu bewegen, als würde man marschieren und trotzdem auf der Stelle bleiben, wie es manchmal auch im Leben passiert. Zum Schluss tanzen alle Cantona-Besucher auf dem Tresen.

Und alle trinken auf Michael, der Gott sein wollte, und nehmen Abschied von ihm. Die Rocker tanzen, Ulrike und Andreas auch, am meisten wohl aber Rita, ihre Haare wehen, sie wirbeln über ihrem Kopf und fallen ihr auf die Brust, über die sich das enge graue T-Shirt spannt. Sie sieht den Barmann an, die Tätowierung an seinem Unterarm, und möchte sie gerne anfassen. Als sie sein Tattoo streichelt, spürt er es, sein Blick wird aber in eine andere Richtung gezogen. Zur Tür. Da sieht es Rita auch. Michael Jackson rauscht ins Cantona herein, in seinem Silberanzug strahlt er wie ein Komet. Er singt mit ihnen, aber mit jedem Moonwalk-Schritt wird er blasser, sein Leuchten erlischt, und er wird ganz durchsichtig, schließlich verschwindet er ganz.

Auf dem Boulevard vorm Cantona ist es still und menschenleer, die aufgerissene Asphalthaut glänzt nach dem Regen. Rita balanciert in der Mitte über die Schienen. Sie hält eine Zigarette in der Hand, singt Billie Jean ist not my lover und denkt an die Tätowierung Lost in Leipzig am Unterarm des Barmanns, die sie noch matt in den Fingerkuppen spürt. Vorsichtig stellt sie ihre langen Beine in den schwarzen Turnschuhen auf die Schiene, dicht hintereinander, als schreite sie über einen Schwebebalken. Der beste Moonwalk aller Zeiten. Echt. Hier. Und überall sonst. Von keinem gesehen.

 Aus dem Tschechischen von Eva Profousová

The Night that Michael Died

‘To him,’ says the tattooed barman with the black choppy quiff who used to play bass in the band Lost in Leipzig. Rita went to two of their concerts, because she liked him, but never managed to tell him. He parks a shot glass of jägermeister in front of her.

‘Who?’ she asks.

‘Michael Jackson’s dead’

‘Is he just dead here in Liepzig, or in other places too?’ Rita taps the ash off the end of her cigarette.

‘Other places, too.’

It’s long after midnight, there are only a couple of people in Café Cantona, a couple of intellectual types, a couple of artists, two art students in red and orange tights, three lone rockers with greying manes and memories. Really? He’s really gone? The boy from another, non-existant world, who wanted to be immortal, he’s done for in a normal, ordinary, human way?

‘Heart attack or something,’ nods the barman, and pours everyone another shot, on the house, in light of the state of pop mourning. He smiles at Rita, he still doesn’t know if there was anything going on between them, and she looks at him for a moment longer. The barman fishes around for Thriller in the CD player. People start to argue a little, get restless and eventually moved, too. He was artificial. You yourself are artificial. He was crazy. Everybody is. He had everything bleached and replaced, apart from his heart. You can’t replace your heart. He was the soundtrack to my childhood. A puppet. A legend. Discoshit. By the way, Thriller is an amazing album. Then the Moonwalk, that really got the juices flowing. Something has died with him.

‘I used to copy him at the club,’ the barman admits to Rita ‘And I used to call myself Michael’

‘Really?’

‘Yeah. A bit embarrassing, eh?’

‘Not really. I wanted to go out with him,’ she smiles at him.

A moment of silence. The barman looks at Rita and Rita looks at him, then one of the rockers says that he also used to listen to Michael and copy him, so he could know his musical enemy, he says. The barman turns down the music and says ‘Your attention, please!’ and asks if there’s anyone here who copied Michael Jackson, and everyone slowly raises their hand. Some are embarrassed, others aren’t.

The barman decides it’s time to dust down the moonwalk. Thriller blasts out, he jumps up on the bar and a couple of girls join him and begin to try it, to move their feet, to go somewhere, pretend to be moving yet all the while remaining on the spot, just like you need to in life sometimes. Just like it is in life. Eventually everyone ends up on the bar. Everyone drinks to the boy who wanted to be god and bids him farewell. The rockers, Ulrike and Andreas dance with abandon, Rita most of all, her hair flies, twirls around her head and falls down on her chest, which is squeezed into a tight grey t-shirt. She looks at the barman, at the tattoo on his forearm, and has an urge to touch it. She strokes his tattoo, the barman notices, but he is looking away. Towards the door. Then Rita sees it too. Michael Jackson floats through the door of Cantona, shining like a comet in silver clothes. He sings along with them, but with every step of the moonwalk he fades, goes out, disintegrates, until eventually he disappears.

The street outside Cantona is quiet and empty, the cracked asphalt skin glistens from the rain. Rita walks down the middle of the street along the tram tracks. She sings Billie Jean is not my lover, balances with a cigarette in her hand, thinks about the barman’s Lost in Leipzig tattoo, which she can still slightly feel in her fingers, and slowly moves her long legs in tatty jeans and black trainers as if she were stepping on a balancing beam. The most beautiful moonwalk. A real moonwalk. Here. And elsewhere. Nobody sees.

Translation: Anna Lordan

Noć kada je umro Majkl

„ Puštamo njega,“ rekao je tetovirani  barmen sa crnim pramenom preko čela, koji je nekada cepao bas u pank grupi Lost in Leipzig. Rita je dva puta bila na njihovom koncertu zato što joj se dopadao, ali nikada nije stigla  da mu to kaže. Parkirao je ispred nje kriglu sa jegerom.

„Koga?“ pitala je.

„Majkl Džekson je umro.“

„ Jel umro samo ovde u Lajpcigu, ili i drugde?“ ugasila je Rita cigaretu.

„I drugde.“

Prošlo je dosta od ponoći, u Cafe Cantona sedi samo par ljudi, intelektualci, par slikara, dve studentkinje umetnosti u crvenim i narandžastim čarapama, a u ćošku tri usamljena rokera sa prosedim grivama i uspomenama. Stvarno? Stvarno ga nema? Taj momak iz drugog, nepostojećeg sveta, koji je hteo da bude besmrtan,  skončao je nekako normalno, obično, tako ljudski?

„Pukla mu čuka, ili tako nešto,“ klima glavom barmen, toči svima krigle, sve na račun Cantone dok se sluša taj tužni pop. Smeje se Riti, i dalje ne zna da li je nešto imao sa njom, a ona u njega gleda nekoliko trenutaka duže. Barmen u kompu traži ploču Thriller.

Ljudi su počeli malo da se svađaju, roguše, pa čak i uzbuđuju. Bio je izveštačen. Sam si izveštačen. Bio je ćaknut. Svi su ćaknuti. Sve je na sebi pobeleo i promenio, samo nije srce. Srce ne možeš da promeniš. Bio je soundtrack mog detinjstva. Lutka. Legenda. Disko sranje. Slučajno, Thriller je dobra ploča. A onda Moonwalk, Mesečev hod, to je bio plesni hit, svi su na to puštali bale. Nešto je sa njim nestalo.

„ Imitirao sam ga u diskoteci,“ priznao je Riti pankerski barmen. „Zvao sam sebe Majkl.“

„ Zaista?“

„ Da. Odvratno, zar ne?“

„Nije. Ja sam želela da mi bude dečko,“ nasmešila mu se.

Na trenutak je među njima vlada tišina, barmen posmatra Ritu a Rita njega, a onda neko iz društva rokera kaže da ga je i on slušao i imitirao, navodno, kako bi spoznao oružje neprijatelja na muzičkom frontu. I barmen utiša muziku i kaže „Samo trenutak!“, pa onda pita da li je ovde još neko imitirao Džeksona, i ruke polako podigoše svi. Neko se malo stidi, neko ne.

Barmen je odlučio da je trenutak da se zaigra moonwolk. Raspalio je Thriller, skočio je na bar  sa par devojaka i počeli su to da probaju, da pokreću noge, negde da se kreću a zapravo da stoje u mestu, baš kako se to dešava u životu. Tako je to u životu. Na kraju na baru igraju svi koji su u Cantoni. Svi piju u čast momka koji je želeo da bude bog i opraštaju se od njega. Trzaju se rokeri, i Ulrike, i Andreas, a najviše valjda Rita, kosa joj leprša, kovitla se oko glave i pada dole na utegnute grudi ispod tesne sive majice. Gleda barmena, njegovu tetovažu na podlaktici, želi da ga dodirne. Pomazi njegov tet, barmen to primeti, ali onda pogleda na drugu stranu. Ka vratima. A onda to vidi i Rita. Majkl Džekson uplovljava kroz vrata Cantone, u srebrnom odelu sija kao kometa. Peva sa njima, ali sa svakim mesečevim korakom nestaje, gasi se, raspada se i na kraju nestaje.

Bulevar ispred Cantone je tih i prazan, poprskana koža asfalta se presijava od kiše. Rita ide po sredini između tramvajskih šina. Peva Billie Jean is not my lover, balansira sa cigaretom u ruci, misli na barmenov tet Lost in Leipzig, koji još pomalo oseća u grudima i polako postavlja na šine svoje duge noge u pocepanim farmerkama i crnim patikama, jednu ispred druge, kao da korača po gredi. To je najlepši moonwalk. Stvarni. Ovde. I drugde. Niko to ne vidi.

Sa češkog prevela Aleksandra Korda Petrović

© Jaroslav Rudiš, 2009 – 2011

Krajinou po bitvě

Letní povídka

Slunce pálí, kopřivy taky a já si nejsem jistá, co mi vadí víc. Jestli ten hic, ty kopřivy, nebo to, že jsem zase podlehla, že jsem neřekla ne, že jsem se to pořád nenaučila, že mám pořád strach, že budu sama, a tak jsem s ním zase vyrazila na víkend ven. Stojím na malé mezi uprostřed polí. Otírám si zpocené čelo, nadávám, že jsem v autě nechala sluneční brýle a dívám se k lesu na blízkém vršku. Slunce si hraje se mnou a vítr si hraje s obilím.

„Tady všude šli,“ volá na mě Roman a dívá se do mapy. „Umíš si to představit? Tady všude se to valilo. Míšo, představuješ si to?“

„Jo,“ odpovím a napiju se.

Nelžu. Teď ne. Opravdu si to snažím všechno představit. Aspoň na chvíli. Nedělám to kvůli tomu, abych měla radost, nebo aby on měl radost, ale možná se v té představě ukrývá nějaké vysvobození, nějaká cesta ven. Představuju si to, ale vidím jen zvlněné obilí, střechy vesnických domků, les a přede mnou Romana: jeho silné ruce, opálená ramena, oholenou hlavu. Snažím se zapomenout na všechny pochyby. Bude to dobrý, jasně, bude. Má mě rád, ano, já ho mám taky ráda. Proto jsem tady. Přeskočím kopřivy, vnořím se do pšenice a vyplaším zajíce, který vystřelí jako z děla a za sebou v obilí nechá dlouho rozkmitanou čáru. Taky se rozkmitám. Leknu se. Vykřiknu. Roman se otočí.

„A děla, všude tady pálila děla. Umíš si to představit?“ ukazuje a Jitunka na jeho paži se protáhne. Jitunka je modrá, ale jinak modrá, než nebe nad námi. To je světlé, trochu vybledlé, unavené sluncem. Jitunka je tmavě modrá a já mám strach, že nikdy nevybledne. Jitunka – vytetované jméno jeho první ženy a vzpomínka na vojnu. Nikdy jsem ji neviděla a Roman o ní nemluví. Ale její jméno vidím každou chvíli. Nechá si na druhou ruku vytetovat jednou moje jméno? A taky nevybledne? Chci to vlastně?

„Támhle na Chlumu stály rakouský baterie. To musel být masakr. Prý pak ani nikdo nepoznal, co tady měli sedláci zasetý. Dovedeš si to představit?“

Táhneme polem k lesu tak, jako tudy táhli na smrt před mnoha a mnoha lety rakouští vojáci, kteří se kousek od Hradce Králové utkali s Prušáky v druhé největší bitvě devatenáctého století, jak mi Roman vysvětlil.

„Nám se to jde, my máme kraťasy a trička, ale oni měli těžký uniformy, těžký flinty a ještě navíc bylo hnusný počasí a taky jich spousta měla průjem. Nám do toho krásně svítí sluníčko, pohodička,“ vypráví a jeho slova bere vítr. „Ale tenkrát, to musel být masakr.“

Jdeme dál a já myslím na to, jaký víkend asi mají holky z ofisu, Klára a Zdena. Klára je někde u vody s rodinkou, Zdena lítá na motorce s tím zrychleným hygienickým markeťákem z druhého patra, co chodí do solárka a všude se holí. Vím to, jednou jsme se s ním omylem vyspala, byl jako z gumy, ale to jsem Kláře neřekla. A neřekla jsem ani, že jedeme s Romanem obcházet bojiště z roku 1866. Už vidím ty jejich pohledy a otazníky v očích, jestli mi nehrabe. Ono se to totiž všechno těžko vysvětluje.

Řekla jsem jim, že letíme na prodloužený romantický víkend do Paříže. To zní prostě lépe než bitva u Hradce Králové. Musím si vymyslet, co jim povím, až se v pondělí ráno sejdeme u kávovaru na chodbě. Budu jim muset vyprávět, co všechno jsme v Paříži s Romanem zažili, jaký byl hotel a let, kam mě vzal na večeři. Musím někde koupit lahev francouzského vína, vždycky si z výletu vozíme takovéhle dárky. Sakra, budou chtít vidět, co jsem si přivezla za hadry. Budu to muset nějak zamluvit, nebo rychle něco koupit, aspoň podprsenku a kalhotky, to se beztak vždycky hodí. Nikdo nepozná, odkud jsou, stejně se to dneska všechno šije v Číně.

Brodím se polem za Romanem, který myslí na tu krvavou řež tady všude kolem. A já myslím na Paříž. Nikdy jsem tam nebyla. Budu to muset vygůglit, Klára se Zdenou už v Paříži byly, nesmí mě nachytat. Paříž… Kavárny. Butiky. Louvre. Napoleon.

„A Napoleon, ten tady taky bojoval?“ zavolám na Romana.

„Jak Napoleon?“ podívá se na mě přísně a Jitunka na rameni se zašklebí.

„Jako tady jsem myslela.“

„Napoleon byl už přece dávno mrtvej. Bojoval u Lipska v roce 1813, to byla ta největší bitva devatenáctého století. Říkal jsem ti to přece v autě.

„A jo, vlastně…“

„Tam jsem myslel, že pojedeme třeba příště. Chtěla bys?“

„Jo, jasně, to bude fajn…“

„Pěkně to tam prochodíme…“ a Roman dál něco povídá, ale já ho v tom horku nestíhám vnímat. Slyším jenom jednotlivá slova: děla, pruské pušky, rakouské pušky, předovky, zadovky… Možná mám úpal. Možná úžeh. Možná obojí.

„A ženský?“ vypadne ze mě najednou.

„Co ženský?“ otočí se.

„Jestli tady tenkrát bojovaly nějaký ženský.“

„No, to nevím. V bitvě asi ne. Možná ošetřovatelky. Ale určitě tady musely místní ženské pomáhat pohřbívat.“

„Takže to bylo jako vždycky: chlapi se porvou, udělaj bordel a ženské to uklidí.“

„Promiň, neslyším, vítr, co si říkala?“

„Ale nic…“

„Jakej bordel?“

„Že tě mám ráda.“

„Cože?“

„Ráda, říkám.“

„No jo, byl to pěknej masakr.“

Konečně jsme se obilím prodrali k okraji listnatého lesa. Nohy mě pálí od kopřiv a Roman si prohlíží první z desítek pískovcových památníků vztyčených na místech hromadných hrobů, kterých je v tomhle lese snad víc než stromů. Ježíši Kriste, já chci domů, říkám si, ale Romanovi září oči nadšením. Vykládá o tom, jaká tragédie se tu odehrála, jak jenom v tomhle lese pomřelo pět tisíc vojáků, Rakušanů i Prusů, jak jsou tady poskládáni v hromadných hrobech.

„Bojovali proti sobě a leží tady v jámách jeden přes druhého. A teď tady stojíme my dva. No, není to absurdní? Věřila bys tomu někdy?“

Přijde mi to absurdní, protože války mě nikdy nezajímaly. Neřeknu nic. Jsem unavená. Ale mám radost, že Roman má radost, protože on je v tomhle jako každý chlap: když nedostane to, co chce, je maličko protivnej. Ale mě má rád a já ho mám taky ráda. Alespoň doufám. Teď si bude chtít všechny pomníky, kříže a hroby odškrtat v mapě a vyfotit je. A hlavně: chce v tomhle lese smrti přespat. Proto táhne ten baťoh se spacáky a karimatkami. Chce to tady všechno zažít. Někdy o něj mám opravdu strach.

Jdeme poklidným chladným tmavým lesem a Roman mě najednou chytne za ruku.

Zastavíme se.

„Zavři oči a poslouchej. Slyšíš tu bitvu?“

Neslyším nic.

„Podle některých odborníků na kvantovou fyziku nejde čas dopředu, ale točí se pořád dokola, všechno se děje naráz. To znamená, že my jsme tady a zároveň se tady kolem ve stejné chvíli odehrává ta bitva.“

Slyším jen ptáky, hmyz a vítr v korunách listnatých stromů.

„Já to slyším. Je to tady. Pět tisíc mrtvých. Představuješ si to?“

Chce mi čůrat.

Zeptám se: „To znamená, že jsme věčný a nikdy neumřeme a pořád chodíme v kruhu?“

„Jo. Taky masakr, co?“

Myslím na to, jestli Romanovi z toho horka definitivně nepřeskočilo. Úpal. Úžeh. Možná obojí.

Potkala jsem ho přes jednu kamarádku ve chvíli, kdy jsem pochopila, že mí vrstevníci k ničemu nejsou. Jasně, všichni se více méně chtějí ženit a mít děti, ale jen proto, aby se pak rozvedli. Tak to prostě je. Napadlo mě poohlédnout se po někom, kdo tuhle fázi života už má za sebou. Kdo je o životě poučený, kdo už ženatý byl, rozvedený je taky, váží si hodný holky a má minulost víceméně vyřešenou, jak se tak říká. Romanovi letos bylo osmačtyřicet a s Jitunkou, která mu modrá na rameni, má dva syny. Jednoho na gymplu, druhého na vejšce. Nejsou spolu už sedm let, ale to tetování si nechce nechat odstranit. Bojí se, že by tam měl velkou jizvu. Sakra, nemiluje ji přeci jenom ještě?

Má malou stavební firmu, velké terénní auto a jako koníčka vojenskou historii. Ze začátku mi to přišlo mile švihlé. Někdo je na podvazky, někdo na uniformy. Holky z ofisu se jezdily koupat, my jezdili na přehlídky a historická setkání. Teď mi to milé přijde míň, ale mám ho stále ráda. Nechci být sama. Mám ho ráda? Nebo nechci být sama? Vlastně nevím. Smutný, když je vám třiatřicet, a pořád nevíte.

Stmívá se.

Na pasece rozděláme oheň. Opékáme špekáčky. Noc v lese přichází pomalu a padá na nás. Klidná, tichá, všeobjímající, nečekaně křehká. Hezká chvíle. Nemyslím na to, že všude kolem jsou hroby a mrtvoly. Tulím se k Romanovi. Jsem utahaná.

„Co kdybychom se vzali?“ zeptá se najednou a pohladí mě.

Nic neříkám. Dívám se do ohně, to olizování plamenů mi přijde najednou lepší než televize a facebook a tlachání s holkama dohromady. Myslím na to, že bych jim v pondělí mohla říct, že jsme v Paříži grilovali na terase bytu našich známých. Jakých? No známých jedněch známých. To by šlo.

„Haló, na něco jsem se tě ptal.“

„No… jasně. Proč vlastně ne… Ale chci, aby sis nechal na ruku vytetovat mý jméno.“

A pak dopijeme placatku rumu a já usínám. Padám do hlubin lesa a snů. Letím prostorem. Velká a klidná. Nejsem. A najednou mě vzbudí strašlivý rachot. Otevřu oči a vidím, jak kolem létají kulky. Jak se všude valí vojáci ve starých uniformách a umírají. Jak pod nimi padají i jejich koně a děsivě přitom křičí, když z nich kousky železa vypouštějí život. Hledám Romana. Běhám po lese. Běhám po bojišti a uhýbám kulkám. Myslím na čas, co se točí v kruhu. Jsem tady. Jsem někde jinde. Motám se mezi mrtvými a raněnými. Jejich tváře mi připomínají všechny mé milence. Mám horečku. Jsou to oni, fakt že jo. Cítím na sobě jejich krev. Upadnu a zase vstanu. Hledám Romana. Křičím. Brečím. Padám. Chci být pryč. Chci být ve své garsonce na Palmovce. Nenacházím ani sebe. Až mě najednou někdo chytne za ruku.

„Co blbneš?“ třese se mnou a já poznávám Romanův hlas.

„Lítala si po lese, jako magor. Co se s tebou děje?“

Nevím. Nic. Úpal. Úžeh. Všechno. Chci pryč. Chci domů. Mám strach. Chci mu říct, že na to nemám. Že to balím. Že chci být sama. Chci se rozejít.

Přitiskne mě k sobě.

„To bude dobrý,“ šeptá. „Jen trochu horečka. To bude dobrý.“

Chci mu to všechno říct. Řeknu mu to. Teď mu to řeknu. A podívám se do tmy lesa.

(Červen 2011, vyšlo v OnaDnes, příloze MFDnes, 27.6. 2011)

© Jaroslav Rudiš 2011

Nová povídka z Helsinek: Vidět smrt přicházet

O vidlích v břiše, pivu a první rusko-německé lásce na světě.

Sedí na lavičce před Helsinkami v tom krátkém záchvěvu jara. Před ním prázdná láhev piva, v puse zaparkovaná cigareta, u nohou dvě obří tašky. Postarší chlápek v teplákové soupravě, zimní bundě, ošoupaných sportovních botách, s hranatým obličejem, kdysi zlomeným nosem a krátkým, šlachovitým tělem. Neříká nic, jen polyká kouř, co v něm zapaluje podivný temný vnitřní oheň. Otáčí se za těly tramvají, které se pomalu sunou bulvárem jako nafouklé ryby, a občas přehodí nohu přes nohu.
Vidím ho skrz výlohu. Pak se zase začtu do novin, další článek o konci multikulturalismu v Německu, no jo, Němci to nikdy neměli lehký. A najednou projde kolem mého stolu. Hodí tašky na zem, sedne si na bar a poručí si pivo. Vezme láhev do ruky a na jeden zátah ji do sebe zlomí.
„Pomalu, pomalu,“ směje se barman Ole. „Je teprve deset.“
Chlápek si otře rukávem pusu a poručí si ještě jedno pivo. A barman mu ho nechce dát.
„Pivo,“ třískne do pultu. Skleničky nadskočí a všechny ty krásné snivé průsvitné německé holky, co sem chodí na snídani prohrabat se vztahy, touhami a přednáškami z uni, se otočí a Ole řekne: „Ale budeš hodnej.“
Chlap se napije a pak začne mluvit. Ne německy, rusky. Nikdo mu nerozumí, snad jen trochu já. Mluví sám k sobě. Vypráví si o tom, že ho ráno propustili z kliniky, vyšetření plic a srdce, ale všechno cajk, že se teď vrací za ženou, Němkou z Rostocku, co kdysi potkal v Moskvě, ještě dávno za komunistů a byla z toho první rusko-německá láska na světě, co ale teď asi už nějak úplně není, jak se to tak s láskami stává. Mluví o svým životě, o tom, že nemá práci. Mluví a pevně drží oběma rukama poloprázdnou první láhev. Možná mluví k ní. Možná je uvnitř něco, co by mu mohlo pomoci, nějaká cesta ven.
Ole se trochu potí, má strach, co z toho bude. A pak se ten chlápek svalí s lahví k mému stolu.
„Noviny?“ zeptá se německy.
„Noviny,“ odpovím rusky.
„Ty seš Rus?“ podiví se.
„Ne, Čech.“
„A jak to že rozumíš rusky?“
„To tenkrát ve škole.“
„A proč Němci nerozuměj rusky?“
„Asi to ve škole neměli.“
„Oni mi nechtěj rozumět.“
„Ruština je složitej jazyk.“
„Ale Němci nerozuměj ničemu. Maj auta, ale o životě věděj prd. A co tady děláš, když seš Čech?“
„Žiju tady,“ řeknu a on přikyvuje a pak si mě svou velkou tlapou přitiskne k sobě a ze dvou centimetrů zašeptá: „Já taky. Chceš něco vidět?“
A aniž stihnu cokoliv namítnout, sundá si bundu, vykasá tričko a obnaží břicho.
„Afghánistán,“ řekne. „A teď mi řekni, jestli můžu bejt šťastnej.“
V břiše má vypálených pět děr. Rovnoměrně rozesetých zleva doprava, jakoby ho někdo propíchnul vidlemi. Pár těch snivých dlouhých holek si to ztichle prohlíží a pak začnou zase řešit ty své problémy. A Ole si zapálí cigaretu.
„Samopal, rok 1985. Víš, co je zvláštní? Ty díry mě bolely ještě před tím, než jsem to dostal. Já tu smrt viděl přicházet. Cejtil jsem to. Normálně jsem se chytnul za břicho a až pak to do mě ten kluk nasypal a já skončil na zemi. Ale já to přežil. Já přežiju všechno a to právě mojí starou asi štve, že se furt hádáme, a tak mě furt posílá do nemocnice na nějaký vyšetření, aby se mě zbavila. Ale já přežiju i ji,“ řekne a popadne své dvě tašky.
„Ale ne že bych ji neměl rád. To já ji mám rád. Akorát mě někdy děsně štve. Tak mi řekni, můžu já bejt šťastnej?“ řekne ještě a zmizí v líném a pomalém dopoledni.

Leipzig, listopad 2009, leden 2010

Černej den

„Mně se prostě dějou divný věci,“ říká Ota a podívá se na mě popelavýma očima.
„To není nic novýho, Oto. Vždycky jsi přitahoval průsery.“
„Ale proč pořád já?“
„Někdo to tady musí vyrovnávat, když jsou všichni lidi jinak tak šťastný.“
„Ty seš jako šťastnej, jo?“
„Jasně, všichni jsou.“
„Ale proč zrovna já, ty vole?“
Dívám se na Otu. V jeho očích se leskne step. Tvrdí, že to je následkem krátké vášnivé etnické bouře, kdy jeho prapraprapředek přicválal na koni z Asie, aby tady pár domorodcům useknul hlavu, uříznul uši a nakonec u Turnova splynul s jednou prapraprastředoevropankou, možná Českou, možná Němkou, to už nikdo nezjistí. Ale po pár stoletích se narodil on.
„Jak to můžeš vědět, že to bylo zrovna takhle?“ ptám se.
„Věřím na sny a tenhle výjev jsem jednou viděl. A navíc to v sobě cítím a moje nejoblíbenější jídlo je tatarskej biftek. Já nejsem ani Čech, ani Tatar. Jsem něco mezi, něco nedodělanýho, nejistýho. A proto přitahuju ty černý dny.“
Otovi je dvaačtyřicet. Pracuje jako programátor a je majitelem dvaadvacetimetrové garsonky na sídlišti, třech rybiček, křečka, morčete, papouška a nejnověji také tlusté feny. Všechna zvířata mu zbyla po holkách, po vztazích, co pokaždé nějak ruply. Jeho malý byt se pomalu mění v zoologickou. A Ota je dál sám.
„Ty holky si ty zvířata koupily, aby nebyly samy. A když jsme se rozešli, tak mi je nechaly na památku, protože už samy nebyly, většinou se ode mě totiž odstěhovaly k jinýmu chlápkovi. A moje garsonka byla jen takový jako odpočívadlo.“
„No jo no, to holky dělaj, že takhle odpočívaj,“ říkám.
„Problém byl v tom, že ten papoušek chodil po bytě v patách všech dalších holek, co jsem je měl po Jituně. A cvakal je do kotníků. Normálně až do krve. Milovali jsme se a najednou strašnej řev, já si říkám, dobrý, jsem furt dobrej, ale ta holka se chytá za kotník, řve a nahatá pak honí Antonína po pokoji a mlátí po něm ručníkem.“
„Antonína?“
„No, tak se ten papoušek jmenuje… Je děsně žárlivej. Tak jsem ho nakonec šoupnul do klece a pověsil nad vanu, v tý garsonce není moc místa.“
„Tak že bys koupil něco většího, pro ty zvířata? Možná bys tam mohl vodit děti od sousedů, jako do zoo. Co zvíře, to jeden podělanej vztah, to bys zase vyprávěl jejich rodičům jako varování.“
Ale Ota nic neříká, napije se a podívá se na mě očima, v nichž se leskne nejen step, ale také pivo.
A pak řekne: „Ale proč pořád já, ty vole?“
„Nevím.“
„Nejhorší je, že se to stupňuje. To jsem ti teď zase měl jeden svůj černej den.“
A Ota vypráví, jak šel posledně do práce. O den dřív trochu slavil, ale pohoda, žádná kocovina, jen dvanáct vodek, ale tohle zvládá. Prostě šel, vyhoupnul se tramvají na kopec, přeběhnul ulici a byl v recepci.
„Pozdravím a ta holka taky pozdraví, ale vidím, že se na mě dívá nějak divně, trochu zpomaleně a vyplašeně. No nic, asi se právě taky s někým rozešla, řeknu si, hlavně se nedojímat, každej má nějakej problém, a jdu dál,“ povídá Ota. Ve výtahu potkal dvě kolegyně. „A taky na mě zírají úplně blbě. Tak jdu na záchod, jestli je všechno v pohodě, jestli někde nemám lupy, nebo mastný fleky a tak. Ale mám jen kruhy pod očima. Tak se opláchnu a dobrý.“
Ota si z automatu vytáhnul kafe s dvojitým cukrem, to ho uklidnilo a vrátilo do rovnováhy, vešel do kanceláře, zapnul počítač a začal makat. Po půl hodině z vedlejší místnosti přišel jeho šéf. „Dívám se na něj a řeknu dobrý ráno. On neřekne nic. Jen se na mě taky dívá, jako kdybych udělal něco strašnýho, tak šílený má oči,“ vypráví Ota. Jeho šéf se nakonec nadechnul a řekl: „Pane Bárta, vy už u nás přece tři měsíce nepracujete.“
„A v tu chvíli mi to došlo: Tři měsíce jsem dělal v úplně jiným kanclu na druhým konci města. Podle mě to všechno souvisí právě s tím, jak jsem namíchanej. Evropa versus Asie, to nejde jen tak zvládnout. To musíš mít v hlavě bordel.“
„Co se nechat pokřtít? Víš, že by ses jako vnitřně přiklonil na jednu stranu a možná by byl pokoj.“
„Pokřtít, jo? Já jsem byl satanista, ty vole. Ty si nepamatuješ na tu moji kapelu, Zvracetor?“
„Tak to fakt už nevím.“
Chvíli mlčíme a díváme se někam před sebe. A pak se ptám, jak se jmenuje ta fena, co mu zbyla po poslední holce.
„Růžena. Jestli chceš, můžu ti ji někdy půjčit. Ona je děsně mazlivá.“