Většinou to bylo obráceně. Většinou Hana čekala na Kristýnu.
Teď se Hana dívá skrz dveře kavárny. Kristýna sedí u stolku v černém kostýmu. Trochu studená na to, že se už nějaký ten pátek potí při Tour d’Europe. Jen ony dvě vědí, co tohle přesně znamená.
Hana vejde a když si jí Kristýna všimne, uhladí si sukni a nadšeně zavolá: „Ahoj Špekovko.“ A Hana odpoví: „Ahoj Antikrist.“
Usmějí se na sebe a vzájemně se přeměří od vlasů až k lodičkám. Znají se už tak dlouho. Spolužačky z gymnázia z post-tesilové doby, kdy Evropu dělila berlínská zeď a spojovaly písničky švédské skupiny Europe. Chvíli spaly se stejným klukem. Haně tvrdil, že je hokejista. Kristýně říkal, že je fotbalista. Nakonec se ukázalo, že dělá orientační běh. Akorát trochu dezorientovaný. Dezorientovaná – to je to slovo. Tak se Hana cítí posledních pár měsíců.
Společný pokoj na kolejích. Stejná fakulta. Společná skripta. Římské právo. Občanské právo. Chemická cvičení. Společní přátelé. Kolik je to let? Patnáct? Každopádně hodně na to, aby každá byla na jiném místě zeměkoule.
Všechno jako včera. Všechno jako dnes. Všechno jako zítra.
Objednali si sedmičku.
Kdysi na kolejích měli ze zelených lahví od vína poskládanou celou jednu stěnu. Hana myslí chvíli na to, jestli skutečně mohly někdy pít víno s názvem Ostravský kahan. Mohly. Jednou v noci ale Kristýna všechny lahve jednu po druhé vyházela oknem na dvůr kolejí. Když Hana vešla dovnitř, stála Kristýna s poslední láhví v okně. Brečela. Stáhla ji zpátky do pokoje. Pak brečely obě.
Zapálily si cigaretu. Stejně jako tenkrát. Stejně jako tolikrát, když to některé z nich nevyšlo.
„Jsem myslela, že si přestala,“ řekla Hana.
„Zase jsem začala.“
„Kdy?“
„Dneska ráno.“
„Špatnej den?“
„Špatnej chlap. Vlastně… spíš žádnej chlap. Teda žádnej pořádnej chlap, abych byla přesná.“
Hana přikývla. Nic se po půl roce nezměnilo.
„Co to máš?“ ukázala Hana na papír ležící na stole. „Ty jdeš na nákup?“
„Seznam povinné četby.“
„Cože? Maturita? Dáváš si repete?“
„To mi napsal ten novej. Co napsal – sestavil přesně podle abecedy.“
„Ten doktor? Z Finska?“
„Ne. Ten matematik. Z Irska. Prý by byl rád, abych si tohle obstarala, abychom si jako víc porozuměli. Základy fyziky, matiky, geometrie…“
„Takže teď budeš ležet jako v číslech?“
„Na čísla bych měla chuť, ale mám strach, že na jiný, než on…“
Kristýna se naklonila, aby ji nikdo neslyšel.
„Podle mě ještě nikdy nešukal. Vytáhla jsem na něj tohle,“ Kristýna si vyhrnula kousek sukně a ukázala podvazek. „A víš co on? Prý jestli bych mu nemohla z kuchyně podat tabulky. Tak jsem odešla.“
„Toho by sis měla vážit. Takových chlapů moc není, co neskončí hned ženský na špek.“
„Ale to jsem přece chtěla – aby mi skočil na špek! Stejně to není nic pro mě. Dyť víš, že já nikdy moc nečetla. A ještě něco o matematice! Navíc, teď jsem někde četla, že lidi, který moc čtou, si tím čtením něco nahrazujou, něco, co jim chybí v normálním životě, třeba štěstí. Že prostě lidi, co moc čtou, nejsou šťastný. Ty čteš hodně, ne?“
Hana přikývla a na vteřinu ji napadlo, jestli Kristýna nemá náhodou pravdu.
„Počkej, vy jste se fakt kvůli jednomu nepovedenýmu sexu rozešli?“
„Ne. Rozešla jsem se s ním přesně hodinu před naším prvním sexem.“
Hana si to nikdy neřekla nahlas, ale Kristýnu obdivovala kvůli jedné vlastnosti: byla rychlá. Ne snad ve stovce na stadionu, i když to kdysi možná taky, ale hlavně ve svých vášních. V lásce. To Hana příliš neuměla. Byla vždy pomalá – ve vášních stejně jako ve snech.
Hana zkusila být rychlá jen jednou. On se jmenoval Werner May a potkali se v Národní galerii. Podívali se na sebe a skončilo to desetiminutovým objetím na toaletě. V Národní galerii. Dva měsíce si tam dávali pravidelné schůzky. Jednou je ale chytla ochranka a vyvedl je sám ředitel. Ještě dnes si Hana s lehkým odporem vzpomene na jeho náušnice a šedivý ohon na hlavě. Od té doby už nikdy rychlá nebyla. A taky už nechodí do Národní galerie.
Ale Werner May z jejího života hned tak nezmizel. Tvrdil, že je skutečně vzdáleným příbuzným slavného spisovatele, který nikdy neopustil Drážďany a přitom popsal celý svět.
A jednoho dne spolu odjeli do estonského Pärnu. Hledal stopy své babičky, kterou dějiny, láska k německému důstojníkovi a strach ze Stalina odnesly na konci poslední války z Pobaltí až do Lübecku. Rodný dům v Pärnu nenašli. Na jeho místě vyrostl sovětský zábavní park. A tak se milovali za červnové bílé noci v rozpadajícím se Domě hrůzy. Na celý týden se stal jejich novou Národní galerií.
Po návratu se v Praze Werner May skamarádil s jejím starším bratrem, kterému podle zručnosti v balení tlustých jointů přezdívali Špek. A přesto že ona nebyla nikdy tlustá, nikdo jí neřekl jinak než Špekovka. Nakonec Hanu pozval na trek do Alp. Znělo to skvěle. Alespoň ze začátku.
Za oknem kavárny se přehoupla dvaadvacítka, unášející ospalce do panelákových postelí. Tohle jediné se tady Haně líbilo – tramvaje se skřípotem olizující prosklené stěny kavárny. Nalila víno. Trochu ukáplo na stůl. Zapálila si další cigaretu.
„Četla si někdy mayovky?“ zeptala se Kristýny.
„Chceš mi dát jako taky nějakej seznam literatury?“
„Četla nebo nečetla?“
„Nečetla.“
„Tobě se nikdy nelíbil Vinnetou? Když ti třeba bylo deset? Ani trochu?“
„Ten starej hipík? Nikdy. Proč se ptáš?“
„Nic, jen mě to tak napadlo… A jak to vlastně šlape na Tour d’Europe?“
„Až na tu irskou etapu dobře. Mám za sebou Skandinávii. A rýsuje se Portugalsko. A ještě jedno Slovensko. A tak jsem si zase pustila Elány a Tublatanku. Já mám u toho ráda muziku.“
Označení Tour d’Europe vymyslela Kristýna pár měsíců před vstupem České republiky do Evropské unie. Tenkrát toho byly plné noviny a ona byla plná frustrací ze vztahů, které nikdy netrvaly více než pár dní. Přemýšlela, kde je chyba. Jenže pokaždé narážela jen na prázdnotu, vztek a sebe samu. A tak se rozhodla vytlouci klíny klínem. Vydala se na cestu. Na Tour d’Europe.
Má pro to všechny předpoklady: je krásná, rychlá, hravá plus nedočkavá.
Kristýna se po řeckém tatínkovi jmenovala Artidisová. Jenže, když ji v porodnici vyplňovali rodný list, sestřička napsala Antikristová a přišlo se na to až po patnácti letech, kdy měla dostat občanku. Jméno jí opravili, ale Antikristová žila dál – jako přezdívka. Jako životní pocit. Na rozdíl od Hany byla na svou přezdívku hrdá. S oblibou s ní šermovala.
Kristýna lítala z postele do postele. Dobrovolně a chtivě. O všem si psala něco jako deník, který Haně jednou ukázala. Obyčejný červený školní sešit. V kolonce předmět stálo: Zeměpis. Jednou to prý vydá jako knížku, protože přesně takovou by si prý sama určitě koupila. „A přečetla bych ji až do konce,“ prohlásila.
Hana se od Kristýny dozvěděla, proč se poloze žena nahoře v Norsku říká bílý medvěd. Proč se 69 v Itálii řekne 666. Proč Britům zachraňuje erekci plakát s oblíbeným fotbalovým týmem na stěně u postele. Kde Belgičanky ukrývají belgickou pralinku. A čemu Švýcaři říkají Matterhorn, Slováci Velká Fatra, Poláci Zázrak z Czestochowé a Skotky Lochnesská příšera.
„Jsem v tom nevinně. Jsem oběť vlastního jména. Teda spíš přezdívky,“ komentovala to jednou. Hana ji malinko záviděla, ale nikdy to nepřiznala. Objímal ji sice jenom Werner May, ale díky němu o celou jednu koňskou délku vítězila nad Kristýnou. Ta se sice rozhodla objet celou Evropu, ale jeden národ neměl v hodinách jejího Zeměpisu místo – Němci. Ani východní, ani západní, ani severní, ani jižní. Vůbec žádní.
„Němec má u mě utrum,“ řekla jí jednou Kristýna. „Prostě přes to nejede vlak. Ani S-Bahn, ani U-Bahn.“
Jak tomu tak bývá, mohl za to zážitek z dospívání a první trochu zvoraná láska ve Warnemünde. Hned napoprvé totiž Kristýna narazila na kluka, který byl rychlejší než ona. Líbil se jí, ale první sex si přece jen představovala jinak – ne za toaletami na pláži plné opilců odněkud z DDR, vyřvávajících do tmy hity Puhdys. Mario do ní vnikal zezadu. Prudce. Tupě. Opile. I Kristýna byla opilá, ale ne tolik, aby tohle necítila. To nejlepší přišlo na konec. Tedy – to nejhorší. Na svých zádech ucítila jeho večeři.
„Promiň,“ řekl Mario. „Sorry. To bylo jen lečo.“
Kristýna utíkala pryč, on za ní ještě něco volal, ale ona nechtěla vůbec nic slyšet. Celou noc strávila ve sprše. I dnes má ale občas pocit, že jeho lečo na sobě někdy cítí. Lečo s vajíčkem a tlustou německou klobásou nakrájenou na tenké plátky.
Ale Evropa naštěstí není jenom Německo. Evropa je nekonečná. A Kristýna to ví ze všech nejlépe.
Hana si nalila víno a kývla na číšnici, ať přinese další sedmičku. Rozzářená dvaadvacítka se se skřípotem hrnula na most. Haně se zdálo, že místo řidiče sedí v kabině velký pes. Už dlouho si říkala, že by měla omezit pití. A dlouho si říkala, že by to chtělo si někoho najít. A někoho v té její hlavě zabít. Někoho, kdo se jmenuje Werner May.
Je to přesně rok, co se s ním rozešla a pořád ji v koutcích hlavy straší. Snažila se ho vyprat několika zmatenými rychlovkami s ženatým kolegou z kanceláře. Ale nic.
Werner May. Chtěla o něm Kristýně říct, ale ta ji předběhla. Jako vždycky.
„Jsem si vždycky myslela, že až mi bude třicet, budu sedět někde s chlapem, se třemi dětmi na klíně, v létě pojedu do Chorvatska, v zimě do Krkonoš a že to bude nudnej, ale spokojenej, krásnej, českej, klidnej život. Že budu odpovědná. Protože odpovědnost je nudná spokojenost. A podívej se na mě: Žádnej chlap, se kterým bych vydržela víc než týden. Žádný děti. Žádný Chorvatsko.“
„Ale taky žádná nuda. Byla jsi ve Španělsku, ne? S Markem. A na Islandu, ne? S tím, jak si říkal Jack…“
„Jo, Jack the Ripper. Byl hodně divnej. On každej Islanďan je divnej. A tohle byl navíc islandskej Japonec. Jeden ze dvou, co tam žijou. Furt si nás chtěl natáčet na video. A furt chtěl, abych doma uklízela ve školní uniformě. Tak jsem si řekla prrr… pomalu chlapečku, tohle by mohlo špatně skončit. Oni Japonci dneska totiž páchaj sebevraždy v přímém přenosu.“
„Ale ten Maďar si tě chtěl vzít, ne? A ten Brit taky. A Polák taky.“
„To jo. Všichni kluci si tě v jistým okamžiku chtěj vzít… Ale kde jsou teď? Já se tě ptám: Kde teďka jsou? U svých bývalých ženských. Nebo u nějakých jiných ženských. Kde jsou ti správní úžasní odpovědní chlápci, který jsou nezodpovědný jen v posteli? Kde jsou ti chlapi, co nás dvě chtěj?“
„Možná někde sedí a ptají se, kde jsou nějaké dvě úžasné odpovědné sexy holky, co chtějí je.“
„To určitě – někde možná sedí, ale koukají v televizi na fotbal a žerou čipsy. Nesnáším chlapy, co žerou čipsy. Už jsi někdy ráno na prsou cítila česnekový čipsy? Není nic horšího. Leda snad lečo.“
Werner May čipsy nejedl. Ani lečo. Žil zdravě. Za to dost nezdravě testoval holky. Když to s nějakou vypadalo vážně, pozval ji na trek do hor – Alpy, Tatry nebo třeba Pirin v Bulharsku. A právě tam vzal Hanu. Pozval ji, aby ukázala, co v ní je. Týden se hnali skalnatou samotou jako vichřice. Haně z toho zkameněly nohy. Ale všechno vydržela. Posledním testovacím číslem mělo být slaňování. Která tohle zvládla, byla jeho. Problém byl, že to nezvládla ani jedna. A nezvládla to ani Hana.
Objednali si kávu. A cigarety.
„Jak tě to vůbec napadlo, říkat tomu Tour d’Europe?“ zeptala se Hana Kristýny.
„Protože neumím jezdit na kole.“
„To snad umí každej, ne?“
„Každej možná jo, ale já ne. Nikdy jsem se to nenaučila. Mám problémy s rovnováhou. Řekla jsem si, že to musím zkusit nějak jinak. S kolem spát nemůžeš.“
Hana a Kristýna mají problém s českými muži.
„Devadesát procent českých chlapů jsou psychopati. A těch deset procent jsou jen o něco menší psychopati. Všichni z nás chtěj mít svým způsobem vlastní matky,“ tvrdí Kristýna. „A ani jeden z nich si při čůrání nesedá.“
„Myslíš, že si to ti chlapi myslí i o nás?“
„Co, že jsme jejich matky?“
„Že jsme psychopatky.“
„Mně je to jedno, já bych mu to i řekla. Psychopatka zní docela sexy, ne? Určitě víc, než hipísačka. Já jsem upřímná. Ale českej chlap si narozdíl od Brita nebo Dána pořád na něco hraje. Kdyby aspoň dokázal říct: Dobrý den, jmenuju se Pavel Kretén a chci se s vámi vyspat. Ne, on řekne – je mi třicet tři let a chtěl bych založit rodinu. Umíte vařit? A přitom myslí jen na to, jak si se mnou zašukat. Nesnáším neupřímnost. A vaření taky.“
„Možná jsme nespravedlivé.“
„Já jsem náhodou moc spravedlivá. Všem dávám šanci. Ale jen jednu. Nejhorší je, že mi většinou stačí první dvě věty. Většinou to jsou i poslední dvě věty, který chci slyšet. Ale to neznamená, že bych si teď nestřihla jeden pěkný le petit mort.“
„Malou smrt?“
„Orgasmus. Le petit mort. Tys žila ve Francii a nevíš, co to je?“
„Jestli to nebude tím, že jsem ve Francii orgasmus neměla.“
„A jak dlouho jsi tam prosím tě byla?“
„Dva semestry.“
„A to ti přijde normální?“
Hana se trochu zastyděla. Teď ji to také nepřišlo normální. Ve Francii strávila dokonce tři semestry. Chodila do školy, nechala se polknout atmosférou Lyonu a na sex zapomněla.
„Když nad tím tak přemýšlím, tak to bych stejně spíš potřebovala le grand mort,“ řekla Kristýna. „Nebo radši rovnou nějakej pořádnej masakr.“
Werner May. Když Hana nakonec přišla na to, že si ji v Bulharsku testoval, chtěla mu vrazit facku. Jenže pak jen vstala a prostě odešla. Něco za ní volal, ale už ho nechtěla slyšet. Stejně jako si dlouho nechtěla přiznat, že byl první s kým zažila svou osobní malou velkou smrt. Le petit mort. Že všechno předtím byly jen malé hry na orgasmus.
„Myslím, že ho pořád miluju,“ řekla Hana a dolila si víno.
„Koho?“
„Wernera. Wernera Maye.“
Kristýna vyprskla víno.
„Cože?“
„No. Furt ho miluju. Já mu zavolám.“
„Si blbá nebo co?“
„Ne. Zamilovaná. Musím mu to říct.“
Hana vytáhla mobil a naťukala PIN. Špatně. Po druhé zrovna tak a potřetí jakbysmet. Vztekle hodila telefon do kabelky a rozbrečela se.
Kristýna ji objala.
„Je to vůl. A v posteli za nic nestál.“
Hana se zarazila.
„V posteli? Jak to můžeš vědět?“
Kristýna se taky zarazila. Chtěla něco říct, ale neřekla nic.
„Ptám se, jak to můžeš vědět?“
„No… vyspala jsem se s ním…“
„Cože? Vždyť já jsem tvoje nejlepší kamarádka!“
„To bylo až když se s tebou rozešel…“
„Ale vždyť Werner je Němec. A tys říkala…“
Kristýna ale jen pokrčila rameny.
„Omlouvám se ti.“
„To myslíš, že stačí?!“
„Moc mě to mrzí. Ale byl to poloviční Estonec.“
„Já ho ale milovala!“
„Já vím.“
„A to je jako všechno, co mi řekneš?“
„Víš co bylo úplně nejhorší? Našla jsem u něho stejný sešit, jako mám já. Akorát místo Zeměpis tam měl napsaný Občanská výchova.“
Chvíli bylo ticho. Boky kavárny olízla další tramvaj. Další dvaadvacítka.
„A bylo tam něco o mě?“ zeptala se Hana.
„Bylo. Že si moc rychlá. A nezodpovědná.“
„A taky tě chtěl vytáhnout na trek?“
„Taky, ale já rovnou řekla, že nejedu. Copak jsem nějakej hipík, abych spala někde ve stanu?“
Když vyšly z kavárny, město dávno zalehla noc. Chytly se za ruce a přešly křižovatku. Stály na mostě, pod kterým právě proplouvala loď plná turistů. Japonci.
„Le petit mort!“ křičela Kristýna. „Le petit mort!“ a zula si lodičky. „Masakr!“
Vylezla na zábradlí.
„Le grand mort!“ zařvala Hana a kolem projela dvaadvacítka. V kabině seděl místo tramvajáka velký pes. Vytáhla z kabelky zablokovaný mobil. Napadlo ji, že už nechce být dezorientovaná. Že je načase najít nový směr. Zkusit jinou rychlost.
„Všechno odblokovat!“
Hodila mobil do řeky.
„Fuck off Europe!“ Kristýna hodila do řeky červené lodičky. A seznam literatury. A nakonec sešit s nápisem Zeměpis. Zdálo se jí, že všechno teprve začíná.
Skupina japonských turistů je začala fotografovat.
„Fakt u vás koukáte na sebevraždy v přímém přenosu?“ volala na ně Hana. „Úchyláci!“
„Špekovka a Antikrist!“ křičela Kristýna.
Haně se zdálo, že nikdy nebyla tak uvolněná. Rozhodla se, že přestane číst, protože si už nechce nic nahrazovat. Chce žít naplno.
„Fuck off Werner May!“ zakřičela do objektivů těch malých přístrojů.
„Fuck off zeměpis. Fuck off občanská výchova. Fuck off česnekový čipsy. Fuck off lečo!“ přidala se Kristýna.
Obě stály na zábradlí mostu. Držely za ruce a houpaly se sem a tam.
Kristýna Hanu objala.
Řeka pod nimi tiše plynula.
Japonským turistům se zdálo, že se líbají.
(c) Jaroslav Rudiš, 2007-2013
Sedíme s Maxem U Voka. Měsíc jsme se neviděli.
