Geisterfahrt ins Sudetenland: Alois Nebel ist auf Deutsch erschienen

Ende der achtziger Jahre. Alois Nebel arbeitet als Fahrdienstleiter an einem kleinen Bahnhof in Bílý Potok, einem abgelegenen Ort an der tschechoslowakischpolnischen Grenze, dem früheren Sudetenland. Er ist ein Einzelgänger, der das Sammeln alter Fahrpläne der Gesellschaft von Menschen vorzieht. Doch manchmal legt sich der Nebel über die Bahnstation, und dann sieht er Züge mit Geistern und Schatten aus der dunklen Vergangenheit Mitteleuropas: dem Zweiten Weltkrieg, der Vertreibung der Deutschen, der sowjetischen Besatzung. Alois Nebel wird diese Alpträume nicht los und endet schließlich in einem Sanatorium. Dort lernt er „den Stummen“ kennen, der bei dem Versuch, die Grenze zu überqueren, verhaftet wurde. Niemand weiß, warum er nach Bílý Potok gekommen ist oder was er dort sucht, aber er ist es, der Alois Nebel dabei hilft, den Kampf gegen seine Dämonen aufzunehmen …

Pressestimmen:

  • »Ein fulminanter Comicroman. Mit dem Epos vom Eisenbahner Alois Nebel haben Jaroslav Rudiš und Jaromír 99 den Tschechen einen lange verdrängten Teil ihrer jüngeren Geschichte wieder nahegebracht« (Dirk Schümer, FAZ)
  • „Seit Alois Nebel […] wird Rudis in unserem Nachbarland zu den 25 einflussreichsten Persönlichkeiten gezählt. […] Geschult an literarischen Vorbildern wie Jaroslav Hasek hat Rudis der tschechischen Literatur einen modernen Schwejk geschenkt. Einen warmherzigen Proleten, dem das Leben mehr Weisheit geschenkt hat, als sie die neue studierte Elite je erreichen wird. Vielleicht macht das den einzigartigen Erfolg dieses Comics aus, vielleicht erreicht er deshalb die Herzen von Alt und Jung gleichermaßen. Und das, obwohl Rudis sich in ihm mit einem bis heute heiklen Thema beschäftigt – der gemeinsamen deutsch-tschechischen Geschichte.“ (Mirko Schwanitz, WDR 3)
  • »Das Buch verführt einen in eine wilde Welt, voller schräger Gestalten und vielen schönen kleinen Geschichten.« (rubikon.ch)
  • »Bahnwärter Alois Nebel erlebt die dunkle Vergangenheit nach, die Judentransporte und Vertreibungen. Die Graphic Novel erscheint nun auf Deutsch und wurde aufwendig verfilmt.« (Stefan Heinlein, BR 2)
  • »Eine humorvolle Comic-Reise in die deutsch-tschechische Beklommenheit.« (Michael Heitmann, dpa)
  • »“Alois Nebel“ schafft eine düstere, gleichzeitig aber auch lebendige, liebenswürdige Atmosphäre […] man sieht sich sich ans Ende der Welt versetzt, gleichzeitig aber auch an einen Ort, an dem viele Menschen vorbeikommen und der für Geschichten gut ist.« (kultur-ostbayern.de)
  • »Einfach, erschütternd und grandios zugleich.« (Kultur Punkt)
  • »Eine komplexe Story von Realität und Wahnsinn.« (Katrin Henneberg, Leipziger Volkszeitung)

Jaroslav Rudiš, geboren 1972, ist Schriftsteller, Drehbuch- und Hörspielautor sowie Dramatiker und schreibt auf Tschechisch und Deutsch. Für seinen Debütroman „Nebe pod Berlínem“ („Der Himmel unter Berlin“) wurde ihm der renommierte Jiří-Orten-Preis verliehen. Auf Deutsch erschienen außerdem die Romane „Grandhotel“ und „Die Stille in Prag“ im Luchterhand Literaturverlag. Er lebt und arbeitet in Tschechien und Deutschland.

Jaromír 99, geboren 1963, ist Comiczeichner, Maler sowie Sänger und Texter der tschechischen Kultband Priessnitz. Er arbeitet als Musiker für verschiedene Bands, zeichnet Storyboards für Filme und veröffentlichte mehrere Graphic Novels und Comics. Er lebt und arbeitet in Prag.

www.aloisnebel.de

Alois Nebel na Slovensku

Vizuálny unikát, kombinujúci postupy hraného a animovaného filmu, snímka Alois Nebel režiséra Tomáša Luňáka sa po uvedení na prestížnych svetových festivaloch a českej distribúcii konečne dostáva 16. februára 2012 aj do slovenských kín. V sobotu (4.2.) sa v Prahe konal nominačný večer výročných cien Českej filmovej a televíznej akadémie Český lev – film Alois Nebel nazbieral spolu 8 nominácií v kategóriách: najlepší film, najlepšia réžia, kamera, výtvarné riešenie, zvuk, strih, hudba a Karel Roden za najlepší mužský herecký výkon vo vedľajšej úlohe. Film okrem iného dostal aj cenu za najlepší filmový plagát (Robert V. Novák).

Film Alois Nebel vyrástol z literárnej a obrazovej komiksovej predlohy autorov Jaroslava Rudiša a Jaromíra 99. Režisér Tomáš Luňák sa pre jeho spracovanie rozhodol použiť metódu rotoskopie, čo je technológia prevádzajúca hrané zábery do kreslenej podoby. V českej kinematografii ide o vôbec prvé použitie takéhoto postupu. Film Alois Nebel však neprináša len výtvarný zážitok. Vizualita tu účelovo dotvára atmosféru intímnej ľudskej drámy odohrávajúcej sa v uzlových momentoch „veľkej“ histórie. Hlavnú postavu Aloisa Nebla svojím neopakovateľným herectvom oživil Miroslav Krobot.

Film bol v roku 2011 za Českú republiku – Českou filmovou a televíznou akadémiou nominovaný na Oscara v kategóriách  najlepší cudzojazyčný film a animovaný film.

Oficiálna stránka filmu: http://www.aloisnebel.cz/?lang=cz

V priestoroch bratislavského kina Lumière (Špitálska ul.) bude pri tejto príležitosti premiéry filmu v kinách nainštalovaná unikátna výstava prezentujúca výtvarné návrhy a obrazové podklady pre film Alois Nebel. Potrvá od 15. februára do konca mesiaca.

Silvestrovský příběh Aloise Nebela: Labutí jezero

Tak tyhle okamžiky miluju. Ty chvíle, kdy to končí, kdy víme, že už všechno bylo, a kdy se čeká jen na to, až v kamnech vyhasne oheň. Kdy víme, že nejsme o nic chytřejší než loni, ale snad ani o nic hloupější, kdy prostě jenom jsme. Každý v tomhle okamžiku doufá, že to, co přijde, až v kamnech ráno zatopíme, bude o chlup lepší, než to, co končí. Že odněkud spadne štěstí, peníze a zase štěstí, nebo že alespoň nepřijde nějaký průšvih.

Miluju ten čas, kdy je dobré zapálit si startku, tu jedinou holku, co vás nezradí, třikrát z ní dlouze natáhnout, rozkašlat se a zamyslet a připravit si v hlavě nějaké přání, nějaké předsevzetí, prostě zaklínadlo nejen na Nový, ale na celý příští rok.

Dneska je silvestr. Za okny padá sníh, v kamnech to fajruje a vlaků naší stanicí za celý den projelo jen pár.

Jmenuju se Nebel. Alois Nebel. Slovo der Nebel znamená mlha. Když ho ale přečtete odzadu, dostanete slovo Leben. A das Leben znamená život. Já si to jméno nevybral a ani na tuhle osudovou smyčku, která mi od narození visí kolem krku, jsem nepřišel, to jeden dražní inspektor. Měl ale recht. Myslím, že právě o tom to všechno kolem nás i v nás je. Celý náš život se totiž ukrývá v mlze, ze které na nás občas něco vybafne. I to se mi stává. V mlze se rodíme, do mlhy odcházíme, mlhu máme často v hlavě.

Jmenuju se Alois Nebel a bydlím v Jeseníkách, v tom horském kraji na konci světa, kde zima nikdy úplně neskončí a kde dobrou noc nedávají lišky, ale vlkodlaci. A který je nejkrásnější na podzim a v mlze.

Žiju v malém městečku, které se jmenuje Bílý Potok. Dříve to byl Weissbach, protože dřív tu žilo víc Němců než Čechů. Něco o tom vím, jsem totiž přesně mezi tím, napůl Čech a napůl Němec. Která polovina je ale která, na to se mně neptejte, to prostě nevím. To vám spíš vyjmenuju, jak po naší trati jezdily vlaky v roce 1918 a 1938, v roce 1945 a v roce 1968. A taky vám vyjmenuju své sousedy, které k nám zavál osud a vítr dějin, který odvál do dálky všechny Němce. Vyjmenuju vám všechny ty Řeky, rumunské Slováky, Valachy a pár Čechů poslaných sem k nám po válce za trest.

Jmenuju se Nebel a dělám to, co chtěl určitě alespoň jednou za život zkusit každý z vás. Řídím tenhle svět. Prostě vlaky. Jsem u dráhy a pracuju jako výpravčí a nikdy jsem nedělal nic jiného, protože když se člověk narodí pod vlivem dráhy, tak mu nic jiného nezbyde. A to se mi stalo. Na téhle stanici sloužil už můj děda a já na ni skončil. Ale já si nestěžuju. No řekněte, nezatoužili jste někdy potom, vypravit vlak plácačkou, přehodit si pákou návěstidlo na volno nebo alespoň výhybku na jinou kolej? I to je někdy v životě za potřebí.

Tak tyhle okamžiky miluju. Dneska je silvestr, něco se bortí a něco dalšího ještě nezačalo růst. Mám rád tu chvíli, kdy končí jeden rok a z dálky se jako pomalý nákladní vlak sune ten další a člověk o něm ještě nic neví.

Nákladní vlaky u nás bývají dlouhé. Vepředu táhne jedna bardotka, na konci tlačí druhá. A mezitím vagony. Hodně vagonů. Bardotka je dieselová lokomotiva. Říká se jí tak kvůli mocným plechům vepředu, které vypadají jako prsa té slavné herečky, která dost možná vlakem nikdy nejela, ale to nevadí. Já jí to odpouštím. Je krásná stejně jako ta mašina a občas se v nádražce pohádáme, která toho tam má víc, myslím ženské krásy, jestli herečka, nebo mašina. U nás jezdí hodně bardotek. Ale taky brejlovce, hurvínci a rakve. Každá mašina má své jméno a každý strojvedoucí vám odpřisáhne, že má i duši, protože ji občas musí na kolenou prosit, aby na sedlo na Ramzové vůbec dojela.

Tak tyhle okamžiky miluju. Zapaluju si startku, táhnu ji do plic, a myslím na to, že i když s novým rokem přichází pokaždé nějaké tajemství, něco asi zůstane. Třeba komunisti a prezident Husák, který bude zítra v poledne mluvit jako každý rok v televizi a zase mu nikdo nebude rozumět, protože on mluví napůl česky a slovensky a navíc mají všichni kocovinu. Mlha v údolích taky zůstane. Pivo. Svobodná Evropa, kterou si tajně pouštím, abych věděl, co se děje ve světě. Wachek tu taky asi bude, náš výhybkář a kšeftař, který vám sežene všechno na světě. Ameriky. Záclony. Toaletní papír, když ho nikde nemají, jako zrovna teď a on ho vždycky někde vyčaruje. Všechno polský, ale levný. A taky kazety Z polských ložnic 3. I ty vám sežene, když na vás padne smutek. Jen musíte mít video. Jestli ho nemáte, můžete si tu kazetu pustit ledatak z okna. Wachek říká, že s tou kazetou nikdo není sám.

My jsme totiž jinak všichni sami, stačí se podívat v noci do nádražky, kdo tam sedí. Já, Wachek, občas jeho fotr, farář, hajný, dva jezeďáci. A kdo ženskou někdy měl, tak od něj utekla a dost možná si zachránila život. Tenhle kraj lidi polyká a živý odsud nikdo nevyvázne. Já jsem ženatý nikdy nebyl. Já jsem rád sám. Ne, nestěžuju si. A navíc tak sám zase nejsem. Mám vlaky, jízdní řády, byt a kocoura.

Tahám další startku a myslím na to, co přijde. Člověk jistojistě ví, že bude zase o rok starší a možná o dvě kila tlustší, bude ho víc bolet v kříži a možná mu zase stoupne krevní tlak a drážní doktorka v Jeseníku, které starého loni přejela drezína, mu bude vyčítat pivo, tlačenku a knedlo zelo vepřo, ten slavný český triatlon, bez kterého by z nás ale nebylo to, co jsme. Jako bych ji už neslyšel!

„Pane Nebel, vy v žilách nemáte krev, ale sádlo. Vy jste mašina na infarkt,“ řekne mi na kontrole.

„Já ale infarkt ještě v životě neměl,“ usměju se. A doktorka se taky trochu usměje, ale pak hned zvážní.

„Musíte se víc hýbat.“

„Ale já se hýbu. Chodím po nástupišti sem a tam.“

A ona se ještě jednou usměje, pak zvážní a zase se usměje, pak pustí světla na malém semaforu a zkouší mé oči: červená, žlutá, oranžová, zelená.

Barvoslepý ale já nejsem a asi nikdy nebudu. Opakuju ty barvy, dívám se na ní a vím, že i ona moc dobře ví, že stárnout a tloustnout je normální, že to jsou v téhle době taky jistoty stejně jako pivo a kocovina a všechny ty věci, které jsem už vyjmenoval. Ještě mě napadá režijka, uniforma, jízdní řády, a Rusáci, co tu jsou s námi už dvacet let a budou tu asi napořád.

Každou chvíli jim k nám pošlou nákladní vlak s raketami, masovými konzervami, vodkou a benzínem, se kterým taky všichni kšeftují a nejvíc Wachek. A když pak Rusákům někdo uteče, v kraji se pořádají manévry. Toho kluka vždycky chytí a někde v lese zastřelí, pokud se jim už před tím ze strachu neoběsí na opasku jako ten, kterého jsem předloni v zimě našel za stodolou. Visel tam a byl zmrzlý na kost. A když někdo uteče, všichni vojáci dostanou trest. Třeba musí rukama vykládat uhlí z vagónu na našem nádraží, jako posledně. Jejich velitel tomu říká uhelné prázdniny.

Já vím, já vím… Tohle zrovna moc lidí nemiluje. To neustálé české kecání, nesoustředěné historkaření a těkání, kterým zaháníme hrůzy světa a opravdové pravdy o nás samých, to naše naříkání, pozorování a nekonečné sebelitování, kde nás píchá, co nám kdo sebral, co nám kdo nedal a co nám kdo ve světě nepřeje. Taky to nesnáším. Ale hlavně si myslím, že lidi dneska nemilují slovo stárnutí, protože stárnout dnes není krásné a moderní a tahle doba je moderní. Nebo se tak alespoň tváří.

Aby vám to bylo jasné: já se stárnutí nebojím. Jen mě tuhle v televizi trochu rozčílilo, že lidi a nejvíc Pražáci dneska milují jen mladé a nové věci, co se prodávají v Kotvě, a mně se zdá, že jednou se tam budou prodávat i nové umělé životy. Než se honit za mládím, to radši infarkt, hned, tady, na Silvestra na té naší malé stanici Bílý Potok, co má tři dopravní a jednu manipulační kolej, jednu nádražku, skladiště a stará návěstidla, která nám tu šajní do mlhy ještě po Němcích. A mlhu krájí dobře, ne že ne.

Lidi pořád doufají, že to, co přijde, bude krásnější, ale kdyby to i třeba bylo, oni si stejně budou stěžovat. Z dráhy to dobře znám. Každý den se u nás někdo takový zastaví. Naše vlaky jsou moc dlouhé, nebo moc krátké, je v nich moc vedro, nebo moc zima. Jsou špinavé a ještě navíc děsně drahé. A vůbec, trabant je trabant, jdu si ho koupit. Tak jdi, říkám pokaždé. Možná to je všechno tím, že lidi si dneska stěžují z pohodlnosti a lenosti, místo aby dělali něco pořádného. V televizi říkali, že lidi už dneska nemají žádné koníčky, že mají často jen tu televizi. A že jich přitom je! Výhybkář Wachek je třeba amatérský malíř, pájkou vám do překližky vypálí jelena nebo vaši slečnu. Naučil se to na vojně u pohraničníků na Šumavě, kde jednou chytil jednoho zbloudilého východního Němce, který chtěl utéct na západ za svojí holkou, a dostal za to od velitele hodinky, která má pořád.

A výčepní Šokin zase sbírá recepty na guláše z celého světa. Zkouší je pak vařit, aby nakonec stejně vždycky uvařil ten svůj, kde se spolu hodiny a hodiny pomalu mazlí jenom cibule, hovězí kližka, pepř a sůl a my si přidáváme tak dlouho, dokud ten jeho guláš nesníme a pak ho na kolenou prosíme, aby zítra hned založil na další, protože tohle je jeho vítězný guláš.

A já? Já sbírám staré jízdní řády. Já vím, co chcete říct: Všechno v nich je pořád stejně. Ale to je právě ta krása jistoty, že vlaky jezdí už sto roků stejně rychle nebo pomalu, záleží na úhlu pohledu. Ale vlaky se alespoň v té mlze našeho století neztratily. Na rozdíl od lidí, co se v té mlze ztratili úplně, až do sebe začali narážet a dělat bordel. A já to v té mlze všechno občas vidím. Nikomu o tom ale nevyprávím. Když jsem to zkoušel, hned si mysleli, že jsem to přehnal se startkami, jako by to s nimi přehnat šlo.

Na záchodě mám takovou knihovničku, sto jízdních řádů, sto příběhů, jak je tam naskládali můj táta a děda. Když tam tak sedím a čtu si, tak někdy cítím, jak se kolem valí vlaky a v nich dějiny a lidi, vidím je v mlze přijíždět a zase odjíždět, můžu s nimi v té mlze mluvit, ale raději se držím zpátky. A když toho je moc, začnu si zase číst v jízdním řádu a ty představy těmi čísly vždycky zaženu, protože v jízdních řádech je pořád všechno stejně jako v bibli. Vlaky u nás jezdí pořád stejně rychle, nebo stejně pomalu, záleží na vašem vnímání času. Kdo zná jízdní řády, je poučený o životě, protože ví, že koleje vás dneska dovedou do Lisabonu i do Osvětimi.

Tak tyhle okamžiky miluju. Sníh za okny, oheň v kamnech, na stole kafe. Ale nádražácký kafe! S dvojitým rumem. Kafe, které ve vás jen tak nevystydne. Já vím, co chcete říct: Ve službě by se pít nemělo. Já to taky dodržuju, ale dneska je přece silvestr. A na konci roku mají naši inspektoři své starosti, myslím rodinu, shánění dárků a tak.

A ti inspektoři jsou hodní kluci. Taky to nemají lehký. Někdy mi přijde, že na jednoho drážního inspektora připadne další inspektor, který kontroluje jeho. Jednou se mi tady v kanceláři jeden sesypal, chvilku před Vánocemi. Kluk z Ostravy, mladý, sotva se holil, ale ostrý jako břitva a důležitý jako přednosta na hlavním nádraží v Praze. Karel Sladký se jmenuje.

Všechno zkontroloval a nic. Pořád se děsně trápil, rudnul a potil a nikde žádná chyba, až mi ho najednou začalo být líto. A tak jsem špatně odhlásil vlak z Lipové, ale on si toho ani nevšimnul. A tak jsem se přiznal. A on se mi pak sesypal. Že si to povolání nevybral. Že si nevybral ani svou ženu. Ani Ostravu, kde bydlí kousek od stanice Vítkovice a vlaky se železem ho nenechají spát.

„Mě taky budí vlaky,“ říkám.

„Ale já si to nevybral! Vy možná jo, ale já ne!“ křičel Karel Sladký. „Já chtěl být tanečník! Baleťák! Jako Harapes.“

„To furt můžete, ne?“

„Ale kdy? A kde? A s kým?“

A pak se Karel Sladký rozpovídal, že už na dopravní průmyslovce v České Třebové ho zajímal balet víc než vlaky, že si po večerech rád zatančil Labutí jezero. Mluvil o piruetách a krásných baletkách z televize a o tom, jak se styděl to někomu říct. Zůstal mi v kanceláři sedět jeden den a druhý a třetí a najednou bylo po Vánocích.

A pak ho začala hledat manželka a nakonec i z ředitelství, hlavní inspektor všech inspektorů, ale on tu pořád seděl a vyprávěl a pil kafe, aby mi pak řekl, jestli vím, co německy znamená Nebel a co Leben, což já sice vím, ale nikdy jsem si toho Nebel a Leben ve svém příjmení nevšimnul. Byl to Karel Sladký, kdo mi utáhnul kolem krku tuhle moji osudovou smyčku, na které se jednou oběsím, smyčku ze života, vlaků a z mlhy.

A pak usnul a zase se probudil dal si další grog a zase se kochal naší temnou horskou krajinou, co zmrzla do krásy, vlkodlačí krajinou, která se za okny rozsvěcela a zhasínala, až jsme ho museli s Wachkem šoupnout do nočního motoráku směr Šumperk, nebo by nám tady seděl furt.

Všechno to dopadlo dobře. Karel Sladký se nakonec našel. Rozvedl se a po práci založil baletní skupinu Modrá armáda a slaví s ní úspěchy po celém světě od Aše až po Čiernou nad Tisou, zkrátka po všech tratích ČSD. A z vděčnosti k nám rok co rok na silvestra jezdí do nádražky udělat slavnostní představení.

Je to kulturní událost roku, na které nikdo nechybí. Baleťáci totiž s sebou přivezou nejen dobrou náladu, ale taky kluky, kteří předstírají, že jsou Bohdalová a Vondráčková a Karel Gott a možná hrají a zpívají i o chlup líp než oni. Přivezou i holky, které tančí na stolech ve slušivých nádražáckých uniformách. Vrcholné číslo je pak Labutí jezero inspektora Karla Sladkého, ze kterého jsou auf hlavně ženské. Je to prý ještě lepší než balet televize NDR v Ein Kessel Buntes.

Sladký pluje tiše sálem, kličkuje mezi rozbitými sklenicemi a vajgly a je krásný. Proměňuje ve velkou kouzelnou smutnou labuť a tančí prostředkem naší nádražky, všichni z té krásy tuhnou a zapomínají na zimu a starosti, které jim bloudí hlavou. Všichni se bojí se napít a dokonce i polknout a podrbat, protože tohle je skutečná krása, kterou si člověk v Kotvě nekoupí.

Ztuhne i Wachek, co pro sprosté slovo nikdy nejde daleko. Ztuhne i jeho fotr, co provozuje autokemp, kam nikdo nejezdí, protože kdo by taky u nás co hledal. Dříve to byl pionýrský tábor a předtím tábor pro Němce při odsunu a předtím pobočka německého koncentráku a předtím skautský tábor a on byl vždycky u toho. Ztuhne i Šokin, co jinak točí atomovou rychlostí jedno pivo za druhým. Ztuhnu i já. Pokaždé, když ho vidím, cítím, jak mi někdo utahuje tu smyčku ze života a mlhy kolem krku a musím si dát panáka, abych to rozdýchal, protože Karel Sladký tančí před námi náš tanec smrti. Ale nejvíce ztuhnou ženské, všechny ty průvodčí a pokladní z celé naší tratě, které říkáme slezský Semmering kvůli těm kopcům, zatáčkám, mostům a tunelům.

Ztuhnou tedy jen na povrchu. Uvnitř to vře, jak jsou dojaté, a my jim musíme podávat kapesníky, protože na konci čísla Sladký jako labuť umírá. A všichni si uvědomí, že s ním umírá i starý rok a že ten další taky nepůjde jen tak vyhrát. A tak nakonec brečíme úplně všichni, když labuťák Karel Sladký padá k zemi mezi vajgly. Bulíme a víme, že náš život je taky tanec mezi střepy.

A všichni se tak nakonec dojmou a obejmou. Pár nádražáků se před hospodou porve s lesáky o to, kdo má hezčí uniformy, ale i oni se pak zase obejmou a objednají další panáky.

Tak tyhle okamžiky miluju. Poslední vlak odjel, za chvíli máme půlnoc a startky mě pěkně tlačí na plicích. Ale ještě jednu si zapálím.

V nádražce to začíná hučet, Karel Sladký a jeho tanečníci z Modré armády už jsou na svých místech. Smyčka je nachystaná. Tak já už taky pomalu půjdu. Oslava konce může začít. Jen ještě vymyslet to zaklínadlo.

Stanice ČSD Bílý Potok, Jeseníky, 31.12. 1988

© Jaroslav Rudiš, 2011

Vánoční povídka: Divnej rok v Las Vegas

„Divnej rok,“ řekne Michala a ubalí si cigaretu. „Ale to já mám furt. Můj život jsou jenom trhliny. Táta se rozešel s mámou, když mi byly tři. Viděla jsem ho až v šestnácti, když jsem za ním zdrhla do Prahy, protože jsem pochopila, že to asi všechno nebyla jeho vina, jak mi máma hrnula do hlavy, protože s ní to taky není zrovna lehký. No to by s ní nějakej chlápek vydržel, ne?“

Venku tuhne Brno a v rádiu běží seznamka těch, kdo už navždycky zůstanou sami. Pijeme grog, ale i tak klepeme kosu.

„Jenže od táty jsem zdrhla zpátky do Brna, protože to s ním to taky není lehký. Zdrhala jsem i ze všech škol a zakládala kapely, který se hned rozpadaly. Psala jsem texty, ale jenom do půlky, tu druhou jsem nikdy nedokázala vymyslet. Tak mě napadlo, že budu ty první půlky slepovat, ale moc to nešlo, kapra s velbloudem taky neslepíš, že jo.“

„Ty si psala o kaprech a velbloudech?“ zívnu trochu.

„Tě unavuju co?“

„Ale ne.“

„Někdy mám prostě pocit, že i já jsem taková roztržená na půl. Někdy neviditelně, jindy ale dost viditelně. To se na sebe ráno ani nedokážu podívat do zrcadla. “

„A nemáš jenom kocovinu?“

„To s tím mým roztržením taky souvisí. Nemůžu usnout a tak zlomím sedmičku. A ráno se nemůžu probrat. Musím si dát dvě kafe a cestou do hostelu vypít v šalině ještě redbula. Srdce mi pak ale tak drnčí, že to musím utlumit neurolem. Jenže pak jsem zase utlumená až moc a musím se zase rozjet. Celej život se jen rozjíždím a zastavuju jako rozbitá šalina.“

„Makáš v hostelu, jo?“

„No jo. Když turisti říkají, že chtějí něco autentickýho, pošlu je sem, do Las Vegas.“

Michala je hubená, dlouhá a černovlasá, na sobě má černou koženou bundu a okopané kozačky a i teď v noci brýle proti slunci. Jakoby sem spadla z turné nějaké německé elektropunkové kapely.

Když vypráví o svých trhlinách, tak se trochu směje, jako by je tím smíchem chtěla zacelit. Je jí třiadvacet, neviděl jsem ji rok a před tím nikdy. Zakopli jsme o sebe náhodou v té vánoční bitvě stánkařů na Svoboďáku. A skončili v odřeném baru kousek od nádraží.

„Tohle je jediný opravdový místo v Brně.“

„A jmenuje se Las Vegas.“

„Možná právě proto. Heren tu máme víc než tam. Tohle místo je ale pravda o tomhle městě, ty vole. Žádný Fuchs. Las Vegas.“

A pak vykládá, že Las Vegas je vlastně původně stánek z výstaviště. Stěny jsou tak tenké, že tu je vždycky o deset stupňů víc než venku. V létě čtyřicet, v zimě nula. V létě se do piva dává led, v zimě se pije jenom grog.

„Všechny hospody si na něco hrajou, ale tady už všechno dohrálo. Las Vegas, Brno.“

Poprvé jsme se potkali loni na Flédě. Kapela za moc nestála, takže jsme celou dobu kecali vedle v kebabárně a pak táhli s nějakou partou dál. Z hecu nebo z blbosti jsem jí na ruku napsal text nějaké písničky. Nic víc. Nic míň. Pak jsme se rok nepotkali. I to je v Brně možné. A v Las Vegas určitě taky.

Za výčepem trůní buldočí dlouhovlasá holka nacpaná v elasťácích. Kouří jednu za druhou a někoho na dálku soustředěně drtí esemeskami. Dva chlápci se snaží podojit automaty, na polici vedle rumu a vodky bliká Santa a o bar se opírá vyhublý nácíček. Na sobě jen nátělník, i když těch pár lidí, co v Las Vegas čekají na to, co už bylo, si nesundalo ani bundy.

„Ten tvůj nápis na ruce, to byla taky pěkná trhlina.“

„Co jsem ti tam vlastně napsal?“

„Nevím, ale bylo to německy.“

„Aha.“

„Já německy neumím, ale můj kluk uměl. Ráno si to přečet a to byla první trhlina našeho vztahu.“

„Tak to mi je líto, sakra.“

„Ne, já jsem ráda, aspoň se to urychlilo, že  jo. Další trhlina byla bydlet v tom baráku. Záchod na dvoře, voda na chodbě a elektrika nabodnutá z vedení. Byl to jeho nápad bydlet s pankáčema, že nebudem muset platit a budem svobodný.“

Matně si vzpomínám, že o tom loni taky mluvila.

„A poslední trhlina byla ta navoněná borka, ke které se chodil ohřívat na Veveří. Jednou jsem ho tajně sledovala a pak čekala dole v kavárně. Byla jsem tak na nervy, že jsem se úplně zbourala. A pak vyšli ven a já vyšla taky a stáli jsme proti sobě na chodníku…“

„A co?“

„Nic. Chtěla jsem mu jednu vrazit, ale prostě nic. Jen jsme tam tak stáli jako trubky a pak šli každý jiným směrem. Tak takhle vypadal náš finální rozjezd.“

Z rádia hraje Půlnoční. Nácíček tančí s barmankou, chlápci od automatů zpívají s Neckářem. Aleluja. Ale pak dojde rum do grogu a Las Vegas zavírá.

Jdeme zamrzajícím městem. Všechny ty rovné a přísné domy jsou najednou křivé, nebo jsme křiví my. Na Moravském náměstí hoří svíčky.

„Divnej rok,“ řekne Michala a ubalí si cigaretu. Zapalovač jí ale nějak zamrznul. Zvedne ze země jednu ze svíček, připálí si a položí ji vedle fotky s prezidentem. Je celá pokapaná voskem.

„Tohle je taky pěkná trhlina,“ sundá si své černé brýle a přejede očima tu žlutou neklidnou hladinu. Oči má trochu napuchlé.

„Poslední dobou furt bulím.“

Pak zvedne fotku, podívá se na ní a strčí si ji do kapsy.

„Vánoční dárek na horší časy,“ řekne. „Jsem si vzpomněla, co jsi mi na tu ruku napsal. Lében hajst lében, tak nějak. Co to znamená?“

„Jo Laibach… Něco jako život je život. Bavili jsme se o nich asi.“

„Ale proč jsi mi tam napsal zrovna tohle?“

„Nevím… Fakt nevím.“

Díváme se na rozhoupané moře hořících svíček. Na všechny ty fotky, vzkazy a prosby.

„Divnej rok,“ řeknu.

(Brno, 23. 12. 2011. Věnováno V.H.)

© Jaroslav Rudiš, 2011

 

Grandhotel Tour

Jaroslav Rudiš w Polsce: 5 miast, 6 dni, 7 nocy

Polskie tournée autora bestsellerowego „Grandhotelu” oraz komiksu „Alois Nebel”, którego ekranizacja jest  czeskim kandydatem do Oskara i wkrótce trafi na ekrany polskich kin.

Zapraszamy na niezapomniany wieczór literacki z kultowym czeskim autorem!

 

 

 

Piła, wtorek 29 listopada, g. 19, – Powiatowa i Miejska Biblioteka Publiczna, ul. Buczka 14

Warszawa, czwartek 1 grudnia, g.18.30 –  klubokawiarnia Wrzenie Świata, ul. Gałczyńskiego 7

Kraków, piątek 2 grudnia, g. 19,   – księgarnia Bona, ul. Kanonicza 11

Wrocław, sobota 3 grudnia, g. 16.45 – Wrocławskie Promocje Dobrych Książek,

Łódź, niedziela 4 grudnia, g. 18.30 –  Festiwal Puls Literatury

Jaroslav Rudiš zadebiutował w 2002 roku powieścią Niebo pod Berlinem (Nebe pod Berlínem). Powieść zdobyła Nagrodę Jiřího Ortena (czeska nagroda literacka dla młodych pisarzy). Polski przekład został wyprzedany w kilka dni po wydaniu. W latach 2003-2005 wraz z Jaromirem 99 (Jaromírem Švejdíkem) przygotował niezwykłą trylogię komiksu Alois Nebel. Historia motorniczego i jego środowiska z małej stacji kolejowej w Sudetach podbił serca również polskich czytelników. W 2006 roku Rudiš wydał powieść Grandhotel, w której za pomocą historii Fleischmana, pracownika „hotelu ponad chmurami“ nad miastem Liberec, po raz kolejny pokazał, z jak wielką wrażliwością potrafi zagłębiać się w labirynty duszy człowieka…

„Nazywam się Fleischman. Das Fleisch po niemiecku znaczy mięso. Ludzkie i zwierzęce. Albo miąższ w owocu. Der Mann znaczy mężczyzna. Albo małżonek. Mąż. Wasal. Lennik. Więc może lepiej mężczyzna, jeśli już mogę sobie wybrać. Kiedy się to połączy, może wyjść Mięsisty Mężczyzna. Mięśczyzna. Jeśli włączycie wyobraźnię, to też Mężczyzna z Mięsa (z krwi i kości). Mężczyzna kochający mięso. Mięsarz. Rzeźnik. Więc chyba po prostu rzeźnik. Mówię to, ponieważ imiona nie są przypadkowe…“ (Jaroslav Rudiš, Grandhotel)

Lidojedi postraší v rozhlase

Premiéra nové rozhlasové hry Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše je v úterý 27. září na stanici ČRo 3 – Vltava ve 21.30

Své nejnovější hře dali autoři Petr Pýcha a Jaroslav Rudiš podtitul hororová komedie. Příběh odstartuje telefonát bohatého a extravagantního podnikatele do cateringové agentury Mlsný Jack. Její provozovatelé, Martin, Bára a Ondřej neprožívají zrovna nejšťastnější chvíle svého podnikání, které zastřešuje slogan „ugrilujeme vaše sny“. Bářino zprvu mechanické přikývnutí na podnikatelův požadavek proto začne dostávat konkrétní obrysy. A to i přesto, že jeho snem je tentokrát ugrilovat člověčinu. Nakonec dostanou nápad, který vypadá jako nadějné řešení.

Druhou dějovou linku Lidojedů tvoří příběh venkovského kněze. Jeho farnost v Podkrkonoší skomírá, do kostela zatéká, kvůli ekonomické situaci přišel o ministranta a kvůli životosprávě přichází i o paměť. Právě k němu, jakožto bývalému lékaři, zamíří trojice z Mlsného Jacka hledat pomoc poté, co se jejich plán po nočních eskapádách v pražských Holešovicích zásadně zvrtne.

Jde o první původní rozhlasovou hru autorské dvojce, která má za sebou několik adaptací svých divadelních her (Léto v Laponsku, Strange Love, Salcburský guláš).

Jaroslav Rudiš je autor románů Nebe pod Berlínem, Grandhotel, Potichu a Konec punku v Helsinkách. S Jaromírem 99 vytvořil úspěšnou komiksovou trilogii Alois Nebel. Za své knihy získal Cenu Jiřího Ortena a čtenářskou cenu Magnesia Litera. Je spoluautorem několika českých a německých rozhlasových a divadelních her i filmových scénářů. Do kin právě míří filmové zpracování komiksu Alois Nebel.

Petr Pýcha se zabývá literární publicistikou, píše fejetony a povídky. Od konce 90. let se autorsky a režijně věnuje amatérskému divadlu. Napsal divadelní hry Republiku za koně a fotbal a Nastavená hra. V současné době připravuje k vydání povídkový román. Učí na gymnáziu a žije v Podkrkonoší.

Inscenaci dalšího příspěvku do cyklu Vinohradská dvanáctka připravil režisér Aleš Vrzák. V hlavních rolích uslyšíte Oldřicha Kaisera jako svérázného faráře, Jana Dolanského, Václava Neužila a Táňu Vilhelmovou jako provozovatele agentury. V dalších rolích si zahráli Oldřich Vlach, Lukáš Hlavica a Kryštof Hádek.

Po odvysílání najdete hru po dobu jednoho týdne na stránce Hry a literatura ve streamu.

Autor textu: Martin Velíšek, ČRo 3 – Vltava

Alois Nebel Movie: Trailer & Dates & More

Summer 1989. Alois Nebel, a lonely train dispatcher at a small railway station on the Czechoslovak border, lives a quiet life. Only sometimes the fog rolls in and he hallucinates, seeing ghosts and shadows from the dark times of the World War II. One day, a silent stranger appears at the station and propels Alois on the journey to resolving his nightmares.

The film is an adaptation of the graphic novel Alois Nebel by Jaroslav Rudiš and Jaromír 99. Alois Nebel is the first modern graphic novel to be published in the Czech Republic. It began as a single volume, Bílý Potok, which appeared in 2003. After its initial success, two more volumes followed — Central Station and Zlaté Hory — completing a trilogy which was released as a single collection in 2006. The story is captured in raw, black-and-white drawings, illustrating contrasts between the narrative tone and history.

Release dates:

4 September 2011: Italy (The 68th Venice International Film Festival)

9 September 2011: Canada (Toronto International Film Festival)

29 September 2011: Czech Republic

Alois Nebel seems to flow effortlessly across the screen. Visually, this film is an absolute delight, its rotoscope animation allowing director Tomáš Lunák to concentrate on the essential in every shot, while the choice of black and white perfectly matches the tone of the story. Atmospheric and drenched in mood, Alois Nebel is destined to become a classic of the form. (…) Alois Nebel evokes fairy tales — the dark forest; the lonely rural outpost; storms, rain and floods — but is utterly modern in every other way. The film looks back to troubled and still resonant moments in history, yet as Alois goes about his daily life, another more insidious reality surrounds him. Though Alois Nebel, the character, is stoic and often passive on the exterior, there is nevertheless a wealth of feeling bubbling away beneath the surface of this wondrous gem of a film.“ Piers Handling, Toronto International Film Festival

Premiering in Venice and Toronto, Czech animated feature Alois Nebel is one of the more intriguing animation projects to arrive on screens in recent years. Adapted by director Tomáš Luňák from the dark graphic novels by Jaroslav Rudiš and Jaromír 99 and shot in a rotoscope style similar to the technique used for Waking Life – which is why the observant among you may recognize the face of Karel Roden up above – this is gorgeous animated work for adult audiences.“ twitchfilm.com

Starring – Miroslav Krobot, Marie Ludvíková, Karel Roden, Leoš Noha, Alois Švehlík, Tereza Voříšková

Director – Tomáš Luňák
Screenplay – Jaroslav Rudiš, Jaromír 99
Producer – Pavel Strnad
Designer – Jaromír 99
Music – Petr Kružík, Ondřej Ježek
Director of Photography – Jan Baset Střítežský
Editor – Petr Říha
Sound – Viktor Ekrt, Ondřej Ježek
Set Designer – Henrich Boraros
Costume Designer – Katarína Hollá
Animation and VFX Supervisor – Noro Držiak
Post-production Supervisor – Aleš Baumgartner

© Negativ, Pallas Film, Tobogang, Česká televize, UPP, Soundsquare, 2011

Ženské dávno nejsou, co bývaly aneb Příběhy století z finské sauny

Léto ve Finsku. Sedím v sauně, piju pivo, tak jako všichni kolem mě. Potím se a poslouchám nahořklé finské příběhy posledních sta let, které tu z těl kapají společně s potem.

Třeba tenhle: „Můj tatínek byl poslední v rodině, kdo se narodil v sauně, protože to bylo na statku to nejčistší místo. V sobotu si vždycky koupil na trhu půl kila malých syrových ryb. Doma si sednul ke stolu, poslouchal rozhlas a ty ryby jednu za druhou snědl. S hlavičkou a syrové, tak, jak byly. Tohle už se ve Finsku dneska moc nedělá.“

„Vždycky když máš pocit, že seš pohodě, tak se něco podělá. Dostal jsem od života přes hubu, rozved se, zvednul se, už jsem myslel, že je všechno v pohodě, že si teď konečně odpočinu, ale v tu chvíli jsem dostal od života do huby podruhý a zase se rozvádím.“

„Mně komáři nevaděj. U nás se to dělá tak, že vezmeš batole, strčíš ho na noc ven, aby ho pořádně poštípali. Člověk si pak na to štípání zvykne. Máma to takhle udělala se mnou, já to takhle udělal se svým synem. Starý laponský zvyk.“

„Nejvíc lidí se ve Finsku uchlastá zrovna dneska, kdy je nejdelší den v roce. Nejčastější smrt? Z jezera vytáhnou mrtvolu chlapa, má rozepnutý poklopec. Policajti hnedka vědí. Slavil léto a byl tak namletej, že při čůrání spadnul do vody a kalhoty si už zapnout nestačil.“

„No jo, ženské ve Finsku už dávno nejsou, co bývaly. Otázka ale je, co jsme dneska my, chlapi ve Finsku.“

„Dlouho jsem přemýšlel o tom, proč my Fini jsme takoví samotáři, proč tak málo mluvíme, proč se rozkecáme vždycky jenom v sauně. Jsme původně lovci. A když lovíš, musíš být zticha. Nesneseš, aby ti do toho někdo kecal.“

„Můj strýc se nikdy neoženil. Když se ho někdo zeptal na ženské, tak vždycky řekl: Žádná ženská ti to neudělá jako losos. Nevím, ale podle mě kecal.“

„Děda bojoval s Rusama v zimní válce. Byl snajpr. Vždycky číhal na tu chvíli, kdy se Rusové v té strašné zimě stáhli k ohni a hřáli si ruce. Oheň jim ozařoval tváře. A na tu chvíli děda čekal. Prásk, prásk, prásk. Později k němu začali chodit na návštěvu jako duchové. On moc pil.“

„Vy Češi jste pro nás Finy asi něco takového jako jsou Italové pro vás. Trochu moc temperamentní, ukřičení a užvanění. Takoví fotbalisti.“

„Táta jezdil celý život s traktorem a měl jenom samé zetory. Ty mrchy strašně rychle rezivěly. Ale on si jiný traktor nikdy nekoupil, nějak se do nich zamiloval. Má jich teď na statku deset a nejezdí už ani jeden. Ale do šrotu je nechce dát.“

„Klasická finská vražda? Dva dobří kamarádi sedí v kuchyni, popíjejí, je jim fajn. Pak se pohádají kvůli kravině a jeden z nich vytáhne kudlu.“

Ještě chvíli se v sauně povídá, v hlavách to hučí a v žilách taky a pak někoho napadne polít rozpálená kamna pivem. Venku je pořád světlo. Nebo už zase.

PS: Více o saunách a finských mužích potících se v nich najdete ve skvělém dokumentárním filmu Miesten vuoro (Pára života, autoři Joonas Berghäll and Mika Hotakainen, 2010). Finsko ho vyslalo do souboje o Oscara. Nakonec ho sice nezískal, ale to je fuk. Konečně opravdový a dojemný film pro chlápky o jejich smutcích. O Finech, ale nejen pro ně.

© Jaroslav Rudiš, 2011


Michael Jackson vs Jaroslav Rudiš: Noc, kdy umřel Majkl. Die Nacht, als Michael starb. The Night that Michael Died. Noć kada je umro Majkl. Short story

Noc, kdy umřel Majkl

„Tak na něj,“ říká pokérovaný barman s černě řízlou patkou, co kdysi mačkal basu v punkové kapele Lost in Leipzig a Rita byla dvakrát na jejím koncertě, protože se jí líbil, ale nikdy mu to nestihla říct. Zaparkoval před ní panáka s jägermeistrem.

„Na koho?“ zeptala se.

„Michael Jackson umřel.“

„A umřel jen tady v Lipsku, nebo i jinde?“ típla Rita cigaretu.

„I jinde.“

Je dlouho po půlnoci, v Café Cantona posedává jen pár lidí, intoši, pár malířů, dvě studentky umění v červených a oranžových punčocháčích, v rohu tři osamělí rockeři s šednoucími hřívami a vzpomínkami. Fakt? Fakt to má za sebou? Tenhle chlápek z jiného, neexistujícího světa, co chtěl být nesmrtelný, to normálně, obyčejně, tak nějak lidsky zabalil?

„Bouchla mu hercna, nebo co,“ přikyvuje barman, nalévá všem další panáky, vše na účet Cantony, když je ten popový smutek. Usmívá se na Ritu, pořád neví, jestli s ní něco měl, a ona se na něj dívá o chvíli dýl. A barman v kompu loví desku Thriller.

A lidi se začali malinko hádat, čepýřit a nakonec i dojímat. Byl umělej. Sám seš umělej. Byl máklej. Všichni jsou. Všechno si nechal vybělit a vyměnit, jen srdce nestihnul. Srdce nevyměníš. Byl soundtrack mýho dětství. Loutka. Legenda. Discosračka. Náhodou, Thriller je skvělá deska. A pak Moonwalk, Měsíční chůze, to byla taneční pecka, na to se lepily šťávy. Něco s ním skončilo.

„Napodoboval jsem ho na diskošce,“ přiznal se Ritě punkující barman. „A říkal sem si Majkl.“

„To jako fakt?“

„No. Trapný, co?“

„Ani ne. Já jsem s ním zase chtěla chodit,“ usmála se na něj.

Chvíli je mezi nimi ticho, barman se dívá na Ritu a Rita na něj, a pak někdo z party rockerů řekne, že on ho taky poslouchal a napodoboval, prý, aby poznal zbraně nepřítele na hudební frontě. A barman ztiší muziku a řekne „Tak moment!“ a pak se ptá, jestli tady je ještě někdo, kdo Jacksona napodoboval, a ruku pomalu zvednou všichni. Někdo se trochu stydí, někdo ne.

Barman rozhodl, že je na čase moonwalk provětrat. Ohulil Thriller, vyskočil na bar a pár holek s ním a začali to zkoušet, hýbat nohama, někam jít, a přesto zůstávat na místě, předstírat pohyb, jak to někdy přichází v životě. Jak to je v životě. Nakonec na baru tančí všichni, co v Cantoně jsou. Všichni zapíjejí chlápka, co chtěl být bohem, a dávají mu sbohem. Trsají rockeři i Ulrike a Andreas a nejvíc asi Rita, vlasy jí vlájí, víří kolem hlavy a padají dolů na prsa napnutá pod těsným šedým tričkem. Dívá se na barmana, na jeho tetování na předloktí, chce se ho dotknout. Pohladí jeho kérku, barman si toho všimne, ale pak se podívá jinam. Ke dveřím. A pak to uvidí i Rita. Michael Jackson vplouvá do dveří Cantony, ve stříbrném obleku září jako kometa. Zpívá s nimi, ale s každým měsíčním krokem ubývá, zhasíná, rozpadá se, až nakonec zmizí.

Bulvár před Cantonou je tichý a prázdný, popraskaná kůže asfaltu se leskne od deště. Rita jde uprostřed po tramvajových kolejích. Zpívá si Billie Jean is not my lover, balancuje s cigaretou v ruce, myslí na barmanovu kérku Lost in Leipzig, kterou ještě trochu cítí v prstech, a pomalu klade na kolejnici své dlouhé nohy v rozdrbaných džínách a černých teniskách, těsně za sebou, jako by kráčela po kladině. Ten nejkrásnější moonwalk. Opravdový. Tady. I jinde. Nikdo to nevidí.

Die Nacht, als Michael starb

„Auf ihn“, sagt der tätowierte Barmann mit dem schwarz gefärbten Seitenscheitel. In grauer Vorzeit hat er die Saiten auf der Bassgitarre in der Punkband Lost in Leipzig gedrückt, die Rita zweimal live gesehen hat, weil sie von ihm angetan war. Sie hat aber nie die Zeit gefunden, es ihm zu sagen. Er stellt einen Jägermeister vor sie.

„Auf wen?“, fragt sie.

„Auf Michael Jackson. Er ist tot.“

„Ist er nur hier in Leipzig tot – oder auch wo anders?“, Rita drückt ihre Zigarette aus.

„Auch wo anders.“

Es ist lange nach Mitternacht, im Café Cantona sitzen nur noch ein paar Leute herum, einige Maler, zwei Kunststudentinnen in bunten Strumpfhosen, in einer Ecke dann drei einsame Rocker mit graumelierter Mähne und ähnlich gefärbten Erinnerungen. Ist das wahr? Hat er es wirklich hinter sich? Dieser komische Typ aus einer anderen, unwirklichen Welt, der es auf die Unsterblichkeit abgesehen hatte, hat der sich einfach ausgeloggt? Wie jeder normal Sterbliche?

„Sein Herz hat’s nicht mehr gemacht, oder so“, sagt der Barmann, nickt und schenkt allen Jägermeister ein; wenn die Popmusik Trauer trägt, geht alles aufs Haus. Er lächelt Rita an. Er weiß immer noch nicht, ob er mal was mit ihr hatte. Sie erwidert seinen Blick etwas länger. Der Barmann sucht im Computer nach Thriller.

Die Leute im Café geraten in eine Diskussion, regen sich auf, zum Schluss werden sie sogar traurig. Bei dem war doch nichts mehr echt. Bist selber nicht echt. Meschugge war der. Das ist doch jeder. Er hat sich alles weiß machen und auswechseln lassen, nur mit dem Herz ging’s halt nicht. Das Herz kriegst du auch nicht ausgetauscht. Er war der Soundtrack meiner Jugend. Eine Marionette. Eine Legende. Ein Discoscheiß. Von wegen, Thriller war ne tolle Scheibe. Und außerdem: der Moonwalk, das war doch ne richtige Wucht, mit dem konnte man supergut Frauen aufreißen. Mit Michaels Tod geht was zu Ende.

„Ich hab ihn in der Disco nachgemacht“, sagt der punkige Barmann zu Rita. „Und mich Maikl genannt.“

„Ist das wahr?“

„Ja. Peinlich, was?“

„Finde ich nicht. Ich wollte mit ihm zusammen sein.“ Rita lächelt ihn an.

Für eine Weile legt sich Stille zwischen sie, der Barmann sieht Rita an und Rita ihn, und dann sagt einer der Rocker, auch er habe Michael gehört und nachgemacht. Um die Waffen des Feindes von der anderen Musikfront kennenzulernen, sozusagen. Der Barmann zieht den Lautstärkeregler herunter, sagt „Na, dann lass uns mal sehen“, und fragt in die Runde, wer alles noch den Jackson nachgemacht hat. Langsam heben alle die Hand. Einige schämen sich etwas, einige nicht.

Der Barmann beschließt, den Moonwalk zu entstauben. Er dreht Thriller ganz laut auf und springt auf den Tresen, ein paar Frauen gleich mit, und dann versuchen sie alle gemeinsam, Bewegung vorzutäuschen. Die Beine so zu bewegen, als würde man marschieren und trotzdem auf der Stelle bleiben, wie es manchmal auch im Leben passiert. Zum Schluss tanzen alle Cantona-Besucher auf dem Tresen.

Und alle trinken auf Michael, der Gott sein wollte, und nehmen Abschied von ihm. Die Rocker tanzen, Ulrike und Andreas auch, am meisten wohl aber Rita, ihre Haare wehen, sie wirbeln über ihrem Kopf und fallen ihr auf die Brust, über die sich das enge graue T-Shirt spannt. Sie sieht den Barmann an, die Tätowierung an seinem Unterarm, und möchte sie gerne anfassen. Als sie sein Tattoo streichelt, spürt er es, sein Blick wird aber in eine andere Richtung gezogen. Zur Tür. Da sieht es Rita auch. Michael Jackson rauscht ins Cantona herein, in seinem Silberanzug strahlt er wie ein Komet. Er singt mit ihnen, aber mit jedem Moonwalk-Schritt wird er blasser, sein Leuchten erlischt, und er wird ganz durchsichtig, schließlich verschwindet er ganz.

Auf dem Boulevard vorm Cantona ist es still und menschenleer, die aufgerissene Asphalthaut glänzt nach dem Regen. Rita balanciert in der Mitte über die Schienen. Sie hält eine Zigarette in der Hand, singt Billie Jean ist not my lover und denkt an die Tätowierung Lost in Leipzig am Unterarm des Barmanns, die sie noch matt in den Fingerkuppen spürt. Vorsichtig stellt sie ihre langen Beine in den schwarzen Turnschuhen auf die Schiene, dicht hintereinander, als schreite sie über einen Schwebebalken. Der beste Moonwalk aller Zeiten. Echt. Hier. Und überall sonst. Von keinem gesehen.

 Aus dem Tschechischen von Eva Profousová

The Night that Michael Died

‘To him,’ says the tattooed barman with the black choppy quiff who used to play bass in the band Lost in Leipzig. Rita went to two of their concerts, because she liked him, but never managed to tell him. He parks a shot glass of jägermeister in front of her.

‘Who?’ she asks.

‘Michael Jackson’s dead’

‘Is he just dead here in Liepzig, or in other places too?’ Rita taps the ash off the end of her cigarette.

‘Other places, too.’

It’s long after midnight, there are only a couple of people in Café Cantona, a couple of intellectual types, a couple of artists, two art students in red and orange tights, three lone rockers with greying manes and memories. Really? He’s really gone? The boy from another, non-existant world, who wanted to be immortal, he’s done for in a normal, ordinary, human way?

‘Heart attack or something,’ nods the barman, and pours everyone another shot, on the house, in light of the state of pop mourning. He smiles at Rita, he still doesn’t know if there was anything going on between them, and she looks at him for a moment longer. The barman fishes around for Thriller in the CD player. People start to argue a little, get restless and eventually moved, too. He was artificial. You yourself are artificial. He was crazy. Everybody is. He had everything bleached and replaced, apart from his heart. You can’t replace your heart. He was the soundtrack to my childhood. A puppet. A legend. Discoshit. By the way, Thriller is an amazing album. Then the Moonwalk, that really got the juices flowing. Something has died with him.

‘I used to copy him at the club,’ the barman admits to Rita ‘And I used to call myself Michael’

‘Really?’

‘Yeah. A bit embarrassing, eh?’

‘Not really. I wanted to go out with him,’ she smiles at him.

A moment of silence. The barman looks at Rita and Rita looks at him, then one of the rockers says that he also used to listen to Michael and copy him, so he could know his musical enemy, he says. The barman turns down the music and says ‘Your attention, please!’ and asks if there’s anyone here who copied Michael Jackson, and everyone slowly raises their hand. Some are embarrassed, others aren’t.

The barman decides it’s time to dust down the moonwalk. Thriller blasts out, he jumps up on the bar and a couple of girls join him and begin to try it, to move their feet, to go somewhere, pretend to be moving yet all the while remaining on the spot, just like you need to in life sometimes. Just like it is in life. Eventually everyone ends up on the bar. Everyone drinks to the boy who wanted to be god and bids him farewell. The rockers, Ulrike and Andreas dance with abandon, Rita most of all, her hair flies, twirls around her head and falls down on her chest, which is squeezed into a tight grey t-shirt. She looks at the barman, at the tattoo on his forearm, and has an urge to touch it. She strokes his tattoo, the barman notices, but he is looking away. Towards the door. Then Rita sees it too. Michael Jackson floats through the door of Cantona, shining like a comet in silver clothes. He sings along with them, but with every step of the moonwalk he fades, goes out, disintegrates, until eventually he disappears.

The street outside Cantona is quiet and empty, the cracked asphalt skin glistens from the rain. Rita walks down the middle of the street along the tram tracks. She sings Billie Jean is not my lover, balances with a cigarette in her hand, thinks about the barman’s Lost in Leipzig tattoo, which she can still slightly feel in her fingers, and slowly moves her long legs in tatty jeans and black trainers as if she were stepping on a balancing beam. The most beautiful moonwalk. A real moonwalk. Here. And elsewhere. Nobody sees.

Translation: Anna Lordan

Noć kada je umro Majkl

„ Puštamo njega,“ rekao je tetovirani  barmen sa crnim pramenom preko čela, koji je nekada cepao bas u pank grupi Lost in Leipzig. Rita je dva puta bila na njihovom koncertu zato što joj se dopadao, ali nikada nije stigla  da mu to kaže. Parkirao je ispred nje kriglu sa jegerom.

„Koga?“ pitala je.

„Majkl Džekson je umro.“

„ Jel umro samo ovde u Lajpcigu, ili i drugde?“ ugasila je Rita cigaretu.

„I drugde.“

Prošlo je dosta od ponoći, u Cafe Cantona sedi samo par ljudi, intelektualci, par slikara, dve studentkinje umetnosti u crvenim i narandžastim čarapama, a u ćošku tri usamljena rokera sa prosedim grivama i uspomenama. Stvarno? Stvarno ga nema? Taj momak iz drugog, nepostojećeg sveta, koji je hteo da bude besmrtan,  skončao je nekako normalno, obično, tako ljudski?

„Pukla mu čuka, ili tako nešto,“ klima glavom barmen, toči svima krigle, sve na račun Cantone dok se sluša taj tužni pop. Smeje se Riti, i dalje ne zna da li je nešto imao sa njom, a ona u njega gleda nekoliko trenutaka duže. Barmen u kompu traži ploču Thriller.

Ljudi su počeli malo da se svađaju, roguše, pa čak i uzbuđuju. Bio je izveštačen. Sam si izveštačen. Bio je ćaknut. Svi su ćaknuti. Sve je na sebi pobeleo i promenio, samo nije srce. Srce ne možeš da promeniš. Bio je soundtrack mog detinjstva. Lutka. Legenda. Disko sranje. Slučajno, Thriller je dobra ploča. A onda Moonwalk, Mesečev hod, to je bio plesni hit, svi su na to puštali bale. Nešto je sa njim nestalo.

„ Imitirao sam ga u diskoteci,“ priznao je Riti pankerski barmen. „Zvao sam sebe Majkl.“

„ Zaista?“

„ Da. Odvratno, zar ne?“

„Nije. Ja sam želela da mi bude dečko,“ nasmešila mu se.

Na trenutak je među njima vlada tišina, barmen posmatra Ritu a Rita njega, a onda neko iz društva rokera kaže da ga je i on slušao i imitirao, navodno, kako bi spoznao oružje neprijatelja na muzičkom frontu. I barmen utiša muziku i kaže „Samo trenutak!“, pa onda pita da li je ovde još neko imitirao Džeksona, i ruke polako podigoše svi. Neko se malo stidi, neko ne.

Barmen je odlučio da je trenutak da se zaigra moonwolk. Raspalio je Thriller, skočio je na bar  sa par devojaka i počeli su to da probaju, da pokreću noge, negde da se kreću a zapravo da stoje u mestu, baš kako se to dešava u životu. Tako je to u životu. Na kraju na baru igraju svi koji su u Cantoni. Svi piju u čast momka koji je želeo da bude bog i opraštaju se od njega. Trzaju se rokeri, i Ulrike, i Andreas, a najviše valjda Rita, kosa joj leprša, kovitla se oko glave i pada dole na utegnute grudi ispod tesne sive majice. Gleda barmena, njegovu tetovažu na podlaktici, želi da ga dodirne. Pomazi njegov tet, barmen to primeti, ali onda pogleda na drugu stranu. Ka vratima. A onda to vidi i Rita. Majkl Džekson uplovljava kroz vrata Cantone, u srebrnom odelu sija kao kometa. Peva sa njima, ali sa svakim mesečevim korakom nestaje, gasi se, raspada se i na kraju nestaje.

Bulevar ispred Cantone je tih i prazan, poprskana koža asfalta se presijava od kiše. Rita ide po sredini između tramvajskih šina. Peva Billie Jean is not my lover, balansira sa cigaretom u ruci, misli na barmenov tet Lost in Leipzig, koji još pomalo oseća u grudima i polako postavlja na šine svoje duge noge u pocepanim farmerkama i crnim patikama, jednu ispred druge, kao da korača po gredi. To je najlepši moonwalk. Stvarni. Ovde. I drugde. Niko to ne vidi.

Sa češkog prevela Aleksandra Korda Petrović

© Jaroslav Rudiš, 2009 – 2011