EKG pro Pussy Riot: Dopis Putinovi / Письмо Путину

Petici za propuštění členek ruské punkové skupiny Pussy Riot podepsalo v Praze a v Brně 112 diváků a účinkujících literárního kabaretu EKG.

Igor Malijevský a Jaroslav Rudiš věnovali část svého květnového literárního kabaretu EKG v pražském Divadle Archa a brněnském Hadivadle ruské punkové skupině Pussy Riot.

Její členky jsou již třetí měsíc ve vězení kvůli vystoupení kritizujícímu současné poměry v Rusku a prezidenta Vladimíra Putina.

„Vážený pane prezidente, rozumíme Vám. Pro každého muže je vždy velmi nepříjemné, když ho pěkná dívka nechce, když ho odmítá, když ho kritizuje. Muž Vašeho formátu by se však neměl urážet ani doprošovat. To že vás dívky ze skupiny Pussy Riot odmítají, není důvodem, abyste je zavíral do vězení,“ píše se v petici nazvané „Dopis Putinovi“. Ta vyzývá k okamžitému propuštění Pussy Riot na svobodu. Během představení ji podepsalo několik desítek diváků Divadla Archa.

Otevřený dopis podepsalo 112 účinkujících a diváků, mezi nimi také divadelní režisér Ivo Krobot, herečka a hudebnice Johana Švarcová, hudebník a filmový režisér Petr Marek, fotograf Evžen Sobek a ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab.

Dopis Putinovi

Vážený pane prezidente,

rozumíme Vám. Pro každého muže je vždy velmi nepříjemné, když ho pěkná dívka nechce, když ho odmítá, když ho kritizuje. Muž Vašeho formátu by se však neměl urážet ani doprošovat. Najděte si jiné dívky, které na Vás budou hodné a budou mít blíže k Vaším názorům na svět a sebe sama. To že vás dívky ze skupiny Pussy Riot odmítají, není důvodem, abyste je zavíral do vězení.

Proto Vás žádáme: Propusťte členky skupiny Pussy Riot Marii Aljochinovou, Naděždu Tolokonnikovovou a Jakatěrinu Samucevičovou neprodleně na svobodu, zastavte jejich stíhání a šikanování. A najděte si k sobě někoho jiného.

Věříme, že současné Rusko je svobodná a demokratická země, kde má každý občan možnost svobodně vyjádřit, kdo se mu líbí, a kdo ne.

Hodně štěstí ve Vašem profesním i soukromém životě Vám přejí

Jaroslav Rudiš, spisovatel

Igor Malijevský, básník a fotograf

Письмо Путину

Уважаемый господин президент,

мы Вас понимаем. Каждому мужчине всегда очень неприятно, когда его отвергает красивая девушка, когда она его критикует. Однако мужчина Вашего масштаба не должен обижаться или просить о чем-то. Найдутся другие девушки, которые будут с Вами милы и обходительны и которые будут разделять Ваши взгляды на мир и на себя самого. Тот факт, что девушки из Pussy Riot отвергают Вас, еще не повод для их ареста.

Поэтому мы просим Вас: немедленно освободите участниц группы Pussy Riot Марию Алеxину, Надежду Толоконникову и Екатерину Самуцевич, прекратите их преследование и травлю. А Вы найдете себе кого-нибудь другого.

Мы верим, что современная Россия это свободная и демократическая страна, каждый гражданин которой имеет возможность свободно говорить о том, кто ему нравится, а кто нет.

Большого счастья в Вашей профессиональной и частной жизни Вам желают

Ярослав Рудиш, писатель

Игорь Малиевский, поэт и фотограф

Jaroslav Rudiš: La fin des punks à Helsinki

«Tu ne veux pas être comme eux, parce que tu ne veux pas te réveiller un matin et vomir en te regardant dans le miroir. Tu ne veux pas travailler dans leurs bureaux de verre, ni porter leurs costumes sur mesure, tu ne veux pas voter pour leurs potes, qui étaient peut-être des rebelles autrefois, mais ne pensent plus aujourd’hui qu’à eux et contre toi, tu ne veux pas savoir ce qu’est une hypothèque ni une assurance-vie ».

Ode mélancolique et ironique aux vieux rebelles d’Europe centrale, La fin des punks à Helsinki s’articule autour de deux histoires. D’abord, il y a Ole, ancienne star du punk est-allemand, aujourd’hui père quadragénaire de la jeune Eva, et qui passe ses journées accoudé au bar « Helsinki » avec ses copains, nostalgiques des bouges cradingues et des crêtes iroquoises. Le récit de sa vie s’enchevêtre avec les pages du journal de Nancy, une punkette de 17 ans, qui décrit avec humour, dans les années 1980, le quotidien d’une ado à Prague : sa peur des retombées de Tchernobyl, son ennui, la cohabitation avec les Russes, le sentiment de liberté qu’elle trouve dans le punk-rock, malgré la censure du régime.

Devenir vieux, perdre ses illusions : La fin des punks à Helsinki dresse le portrait pas toujours reluisant d’un monde actuel rongé par le capitalisme, où la révolte est devenue un business, une imposture joyeuse aux accents vaguement écolos. Un monde qui n’offre plus à ses jeunes révoltés, telle Eva, que la voie extrême de l’anarchisme ou de la violence terroriste.

En librairie le 2 avril . Traduit par Caroline Vigent et Morgan Corven.

Jaroslav Rudiš, né en 1972, est l’un des écrivains tchèques les plus en vue des années 2000. Ce surprenant auteur a travaillé comme prof, DJ,manager d’un groupe de punk, agent publicitaire pour de la bière tchèque enAllemagne, et journaliste au quotidien Pravo. Son premier roman, Nebe pod Berlinem (Le ciel sous Berlin, 2002) a reçu le prix Jiri Orten et a été traduit dans 5 langues. Un autre de ses récits, Grand Hôtel a été porté à l’écran. Il a aussi écrit plusieurs pièces de théâtre et des scénarios de films. Alois Nebel, l’adaptation cinématographique de la bande dessinée dont il est l’auteur, est sorti dans les salles françaises en mars 2012.

Amazon.fr: http://www.amazon.fr/La-fin-punks-%C3%A0-Helsinki/dp/2366080026/ref=sr_1_1?ie=UTF8&qid=1332407973&sr=8-1

Alois Nebel – Leben nach Fahrplan

Austellung im Literaturhaus Stuttgart vom 7. März – 25. Mai 2012

Ausstellungseröffnung: 7. März, 20:00

Lesung und Konzert: Jaroslav Rudiš, Jaromír 99, Priessnitz. Moderation: Dirk Schümer (FAZ)
Ende der achtziger Jahre, der einsame Fahrdienstleiter Alois Nebel arbeitet an einem kleinen Bahnhof in Bílý Potok, einem abgelegenen Ort an der tschechoslowakisch-polnischen Grenze, dem früheren Sudetenland. Die Eisenbahn ist sein Schicksal, wie schon für seinen Großvater und Vater. Nebel ist ein Einzelgänger, der das Sammeln alter Fahrpläne der Gesellschaft von Menschen vorzieht. Doch manchmal legt sich der Nebel über seine Bahnstation. Dann sieht er Züge mit Geistern und Schatten aus der dunklen Vergangenheit Mitteleuropas: dem Zweiten Weltkrieg, der Vertreibung der Deutschen, der sowjetischen Besatzung. „Alois Nebel“ ist eine tschechische „graphic novel“ in drei Teilen (2003-2005), ein raues, holzschnittartiges, schwarzweißes Gemeinschaftswerk des Schriftstellers Jaroslav Rudiš und des Zeichners und Musikers Jaromír 99, das im Verlag Voland & Quist nun auch auf Deutsch erscheint. Die Verfilmung von Tomáš Luňák feierte 2011 auf der Biennale in Venedig Premiere und kommt demnächst in die deutschen Kinos. Das Literaturhaus hat in Zusammenarbeit mit den beiden Autoren die Ausstellung „Alois Nebel – Leben nach Fahrplan“ entwickelt, die ins verlassene Altvatergebirge und die Geschichte von Mitteleuropa führt. Zur Eröffnung spielt Priessnitz, eine der bekanntesten tschechischen Rockbands. Gegründet wurde sie 1989 in Jeseník von Jaromír 99 und dem Gitarristen Petr Kružík. Der Name Priessnitz bezieht sich auf den Erfinder der Wasserkur Vincenz Priessnitz, der in Jeseník im 19. Jahrhundert einen Kurort gegründet hat. Das erste Album „Freiwaldau“ – der ehemalige Name von Jeseník – erschien 1992 und wurde genauso Kult wie das Folgealbum „Nebel“.

Die Stille in Prag

Ein Techno des Herzens – cool und elegant

Jeder Aufbruch hat einmal ein Ende. Die Revolution, die Anfang der 90er Jahre das Leben in Prag zu einer einzigen großen Party machte, ist längst vorbei. Jetzt ist Spätsommer, das Licht ist bereits schwach und träge geworden. Doch bevor sich der Sommer endgültig dem Ende zuneigt, wird für fünf Menschen nichts mehr so sein, wie es vorher war …

Fünf Menschen zwischen Straßenbahnlärm und dem Techno des Herzens, zwischen Lichteffekten und Rockmusik – und ein Konzert der Stille, das alles verändert. Petr, von seiner großen Liebe verlassen, arbeitet nach einem abgebrochenen Studium als Aushilfe bei der Straßenbahn. Auf einer seiner Fahrten trifft er die junge Punkerin Vanda, die sich fest vorgenommen hat, mit 18 das Koksen sein zu lassen. Ein Monat ist es bis dahin noch. Der angesehene Anwalt Wayne hat es dagegen geschafft, sein Leben auf Erfolgskurs zu bringen. Doch dann meint er, in den Nachrichten seinen im Irak stationierten Bruder blutüberströmt auf einer Trage zu erkennen und wird völlig aus der Bahn geworfen. Er weiß noch nicht, dass Hana, die im Flieger nach Prag sitzt, nicht bereit ist, ihn aufzufangen. Und dann ist da noch der alte Vladimír, der seine Frau verloren hat und sie nicht gehen lassen kann. Den Auslöser für das ganze Übel auf der Welt sieht er im Lärm. Den Rest seines Lebens verschreibt er dem Kampf für die Stille …
Jaroslav Rudiš erzählt mit Eleganz und Coolness – mal still und leise, dann wieder laut und knallend. Er erzählt von Menschen, die von Hoffnung, Liebe und Einsamkeit getrieben werden – und manchmal auch dem Leben selbst.

Der Roman ist in der Übersetzung von Eva Profousová im Februar 2012 bei Luchterhand erschienen.

Pressestimmen:

„Rudiš ist gegenwärtig einer der interessantesten Autoren seiner Breiten, weil er die Entwicklungen mitlebt, ein Ohr für die Historie hat und auch in diesem schönen, genau beobachteten, melancholischen Zeitroman Geschichten fast wie ein Tontechniker einzufangen vermag.“ (Dirk Schümer, Frankfurter Allgemeine Zeitung )

Video:

Geisterfahrt ins Sudetenland: Alois Nebel ist auf Deutsch erschienen

Ende der achtziger Jahre. Alois Nebel arbeitet als Fahrdienstleiter an einem kleinen Bahnhof in Bílý Potok, einem abgelegenen Ort an der tschechoslowakischpolnischen Grenze, dem früheren Sudetenland. Er ist ein Einzelgänger, der das Sammeln alter Fahrpläne der Gesellschaft von Menschen vorzieht. Doch manchmal legt sich der Nebel über die Bahnstation, und dann sieht er Züge mit Geistern und Schatten aus der dunklen Vergangenheit Mitteleuropas: dem Zweiten Weltkrieg, der Vertreibung der Deutschen, der sowjetischen Besatzung. Alois Nebel wird diese Alpträume nicht los und endet schließlich in einem Sanatorium. Dort lernt er „den Stummen“ kennen, der bei dem Versuch, die Grenze zu überqueren, verhaftet wurde. Niemand weiß, warum er nach Bílý Potok gekommen ist oder was er dort sucht, aber er ist es, der Alois Nebel dabei hilft, den Kampf gegen seine Dämonen aufzunehmen …

Pressestimmen:

  • »Ein fulminanter Comicroman. Mit dem Epos vom Eisenbahner Alois Nebel haben Jaroslav Rudiš und Jaromír 99 den Tschechen einen lange verdrängten Teil ihrer jüngeren Geschichte wieder nahegebracht« (Dirk Schümer, FAZ)
  • „Seit Alois Nebel […] wird Rudis in unserem Nachbarland zu den 25 einflussreichsten Persönlichkeiten gezählt. […] Geschult an literarischen Vorbildern wie Jaroslav Hasek hat Rudis der tschechischen Literatur einen modernen Schwejk geschenkt. Einen warmherzigen Proleten, dem das Leben mehr Weisheit geschenkt hat, als sie die neue studierte Elite je erreichen wird. Vielleicht macht das den einzigartigen Erfolg dieses Comics aus, vielleicht erreicht er deshalb die Herzen von Alt und Jung gleichermaßen. Und das, obwohl Rudis sich in ihm mit einem bis heute heiklen Thema beschäftigt – der gemeinsamen deutsch-tschechischen Geschichte.“ (Mirko Schwanitz, WDR 3)
  • »Das Buch verführt einen in eine wilde Welt, voller schräger Gestalten und vielen schönen kleinen Geschichten.« (rubikon.ch)
  • »Bahnwärter Alois Nebel erlebt die dunkle Vergangenheit nach, die Judentransporte und Vertreibungen. Die Graphic Novel erscheint nun auf Deutsch und wurde aufwendig verfilmt.« (Stefan Heinlein, BR 2)
  • »Eine humorvolle Comic-Reise in die deutsch-tschechische Beklommenheit.« (Michael Heitmann, dpa)
  • »“Alois Nebel“ schafft eine düstere, gleichzeitig aber auch lebendige, liebenswürdige Atmosphäre […] man sieht sich sich ans Ende der Welt versetzt, gleichzeitig aber auch an einen Ort, an dem viele Menschen vorbeikommen und der für Geschichten gut ist.« (kultur-ostbayern.de)
  • »Einfach, erschütternd und grandios zugleich.« (Kultur Punkt)
  • »Eine komplexe Story von Realität und Wahnsinn.« (Katrin Henneberg, Leipziger Volkszeitung)

Jaroslav Rudiš, geboren 1972, ist Schriftsteller, Drehbuch- und Hörspielautor sowie Dramatiker und schreibt auf Tschechisch und Deutsch. Für seinen Debütroman „Nebe pod Berlínem“ („Der Himmel unter Berlin“) wurde ihm der renommierte Jiří-Orten-Preis verliehen. Auf Deutsch erschienen außerdem die Romane „Grandhotel“ und „Die Stille in Prag“ im Luchterhand Literaturverlag. Er lebt und arbeitet in Tschechien und Deutschland.

Jaromír 99, geboren 1963, ist Comiczeichner, Maler sowie Sänger und Texter der tschechischen Kultband Priessnitz. Er arbeitet als Musiker für verschiedene Bands, zeichnet Storyboards für Filme und veröffentlichte mehrere Graphic Novels und Comics. Er lebt und arbeitet in Prag.

www.aloisnebel.de

Alois Nebel na Slovensku

Vizuálny unikát, kombinujúci postupy hraného a animovaného filmu, snímka Alois Nebel režiséra Tomáša Luňáka sa po uvedení na prestížnych svetových festivaloch a českej distribúcii konečne dostáva 16. februára 2012 aj do slovenských kín. V sobotu (4.2.) sa v Prahe konal nominačný večer výročných cien Českej filmovej a televíznej akadémie Český lev – film Alois Nebel nazbieral spolu 8 nominácií v kategóriách: najlepší film, najlepšia réžia, kamera, výtvarné riešenie, zvuk, strih, hudba a Karel Roden za najlepší mužský herecký výkon vo vedľajšej úlohe. Film okrem iného dostal aj cenu za najlepší filmový plagát (Robert V. Novák).

Film Alois Nebel vyrástol z literárnej a obrazovej komiksovej predlohy autorov Jaroslava Rudiša a Jaromíra 99. Režisér Tomáš Luňák sa pre jeho spracovanie rozhodol použiť metódu rotoskopie, čo je technológia prevádzajúca hrané zábery do kreslenej podoby. V českej kinematografii ide o vôbec prvé použitie takéhoto postupu. Film Alois Nebel však neprináša len výtvarný zážitok. Vizualita tu účelovo dotvára atmosféru intímnej ľudskej drámy odohrávajúcej sa v uzlových momentoch „veľkej“ histórie. Hlavnú postavu Aloisa Nebla svojím neopakovateľným herectvom oživil Miroslav Krobot.

Film bol v roku 2011 za Českú republiku – Českou filmovou a televíznou akadémiou nominovaný na Oscara v kategóriách  najlepší cudzojazyčný film a animovaný film.

Oficiálna stránka filmu: http://www.aloisnebel.cz/?lang=cz

V priestoroch bratislavského kina Lumière (Špitálska ul.) bude pri tejto príležitosti premiéry filmu v kinách nainštalovaná unikátna výstava prezentujúca výtvarné návrhy a obrazové podklady pre film Alois Nebel. Potrvá od 15. februára do konca mesiaca.

Silvestrovský příběh Aloise Nebela: Labutí jezero

Tak tyhle okamžiky miluju. Ty chvíle, kdy to končí, kdy víme, že už všechno bylo, a kdy se čeká jen na to, až v kamnech vyhasne oheň. Kdy víme, že nejsme o nic chytřejší než loni, ale snad ani o nic hloupější, kdy prostě jenom jsme. Každý v tomhle okamžiku doufá, že to, co přijde, až v kamnech ráno zatopíme, bude o chlup lepší, než to, co končí. Že odněkud spadne štěstí, peníze a zase štěstí, nebo že alespoň nepřijde nějaký průšvih.

Miluju ten čas, kdy je dobré zapálit si startku, tu jedinou holku, co vás nezradí, třikrát z ní dlouze natáhnout, rozkašlat se a zamyslet a připravit si v hlavě nějaké přání, nějaké předsevzetí, prostě zaklínadlo nejen na Nový, ale na celý příští rok.

Dneska je silvestr. Za okny padá sníh, v kamnech to fajruje a vlaků naší stanicí za celý den projelo jen pár.

Jmenuju se Nebel. Alois Nebel. Slovo der Nebel znamená mlha. Když ho ale přečtete odzadu, dostanete slovo Leben. A das Leben znamená život. Já si to jméno nevybral a ani na tuhle osudovou smyčku, která mi od narození visí kolem krku, jsem nepřišel, to jeden dražní inspektor. Měl ale recht. Myslím, že právě o tom to všechno kolem nás i v nás je. Celý náš život se totiž ukrývá v mlze, ze které na nás občas něco vybafne. I to se mi stává. V mlze se rodíme, do mlhy odcházíme, mlhu máme často v hlavě.

Jmenuju se Alois Nebel a bydlím v Jeseníkách, v tom horském kraji na konci světa, kde zima nikdy úplně neskončí a kde dobrou noc nedávají lišky, ale vlkodlaci. A který je nejkrásnější na podzim a v mlze.

Žiju v malém městečku, které se jmenuje Bílý Potok. Dříve to byl Weissbach, protože dřív tu žilo víc Němců než Čechů. Něco o tom vím, jsem totiž přesně mezi tím, napůl Čech a napůl Němec. Která polovina je ale která, na to se mně neptejte, to prostě nevím. To vám spíš vyjmenuju, jak po naší trati jezdily vlaky v roce 1918 a 1938, v roce 1945 a v roce 1968. A taky vám vyjmenuju své sousedy, které k nám zavál osud a vítr dějin, který odvál do dálky všechny Němce. Vyjmenuju vám všechny ty Řeky, rumunské Slováky, Valachy a pár Čechů poslaných sem k nám po válce za trest.

Jmenuju se Nebel a dělám to, co chtěl určitě alespoň jednou za život zkusit každý z vás. Řídím tenhle svět. Prostě vlaky. Jsem u dráhy a pracuju jako výpravčí a nikdy jsem nedělal nic jiného, protože když se člověk narodí pod vlivem dráhy, tak mu nic jiného nezbyde. A to se mi stalo. Na téhle stanici sloužil už můj děda a já na ni skončil. Ale já si nestěžuju. No řekněte, nezatoužili jste někdy potom, vypravit vlak plácačkou, přehodit si pákou návěstidlo na volno nebo alespoň výhybku na jinou kolej? I to je někdy v životě za potřebí.

Tak tyhle okamžiky miluju. Dneska je silvestr, něco se bortí a něco dalšího ještě nezačalo růst. Mám rád tu chvíli, kdy končí jeden rok a z dálky se jako pomalý nákladní vlak sune ten další a člověk o něm ještě nic neví.

Nákladní vlaky u nás bývají dlouhé. Vepředu táhne jedna bardotka, na konci tlačí druhá. A mezitím vagony. Hodně vagonů. Bardotka je dieselová lokomotiva. Říká se jí tak kvůli mocným plechům vepředu, které vypadají jako prsa té slavné herečky, která dost možná vlakem nikdy nejela, ale to nevadí. Já jí to odpouštím. Je krásná stejně jako ta mašina a občas se v nádražce pohádáme, která toho tam má víc, myslím ženské krásy, jestli herečka, nebo mašina. U nás jezdí hodně bardotek. Ale taky brejlovce, hurvínci a rakve. Každá mašina má své jméno a každý strojvedoucí vám odpřisáhne, že má i duši, protože ji občas musí na kolenou prosit, aby na sedlo na Ramzové vůbec dojela.

Tak tyhle okamžiky miluju. Zapaluju si startku, táhnu ji do plic, a myslím na to, že i když s novým rokem přichází pokaždé nějaké tajemství, něco asi zůstane. Třeba komunisti a prezident Husák, který bude zítra v poledne mluvit jako každý rok v televizi a zase mu nikdo nebude rozumět, protože on mluví napůl česky a slovensky a navíc mají všichni kocovinu. Mlha v údolích taky zůstane. Pivo. Svobodná Evropa, kterou si tajně pouštím, abych věděl, co se děje ve světě. Wachek tu taky asi bude, náš výhybkář a kšeftař, který vám sežene všechno na světě. Ameriky. Záclony. Toaletní papír, když ho nikde nemají, jako zrovna teď a on ho vždycky někde vyčaruje. Všechno polský, ale levný. A taky kazety Z polských ložnic 3. I ty vám sežene, když na vás padne smutek. Jen musíte mít video. Jestli ho nemáte, můžete si tu kazetu pustit ledatak z okna. Wachek říká, že s tou kazetou nikdo není sám.

My jsme totiž jinak všichni sami, stačí se podívat v noci do nádražky, kdo tam sedí. Já, Wachek, občas jeho fotr, farář, hajný, dva jezeďáci. A kdo ženskou někdy měl, tak od něj utekla a dost možná si zachránila život. Tenhle kraj lidi polyká a živý odsud nikdo nevyvázne. Já jsem ženatý nikdy nebyl. Já jsem rád sám. Ne, nestěžuju si. A navíc tak sám zase nejsem. Mám vlaky, jízdní řády, byt a kocoura.

Tahám další startku a myslím na to, co přijde. Člověk jistojistě ví, že bude zase o rok starší a možná o dvě kila tlustší, bude ho víc bolet v kříži a možná mu zase stoupne krevní tlak a drážní doktorka v Jeseníku, které starého loni přejela drezína, mu bude vyčítat pivo, tlačenku a knedlo zelo vepřo, ten slavný český triatlon, bez kterého by z nás ale nebylo to, co jsme. Jako bych ji už neslyšel!

„Pane Nebel, vy v žilách nemáte krev, ale sádlo. Vy jste mašina na infarkt,“ řekne mi na kontrole.

„Já ale infarkt ještě v životě neměl,“ usměju se. A doktorka se taky trochu usměje, ale pak hned zvážní.

„Musíte se víc hýbat.“

„Ale já se hýbu. Chodím po nástupišti sem a tam.“

A ona se ještě jednou usměje, pak zvážní a zase se usměje, pak pustí světla na malém semaforu a zkouší mé oči: červená, žlutá, oranžová, zelená.

Barvoslepý ale já nejsem a asi nikdy nebudu. Opakuju ty barvy, dívám se na ní a vím, že i ona moc dobře ví, že stárnout a tloustnout je normální, že to jsou v téhle době taky jistoty stejně jako pivo a kocovina a všechny ty věci, které jsem už vyjmenoval. Ještě mě napadá režijka, uniforma, jízdní řády, a Rusáci, co tu jsou s námi už dvacet let a budou tu asi napořád.

Každou chvíli jim k nám pošlou nákladní vlak s raketami, masovými konzervami, vodkou a benzínem, se kterým taky všichni kšeftují a nejvíc Wachek. A když pak Rusákům někdo uteče, v kraji se pořádají manévry. Toho kluka vždycky chytí a někde v lese zastřelí, pokud se jim už před tím ze strachu neoběsí na opasku jako ten, kterého jsem předloni v zimě našel za stodolou. Visel tam a byl zmrzlý na kost. A když někdo uteče, všichni vojáci dostanou trest. Třeba musí rukama vykládat uhlí z vagónu na našem nádraží, jako posledně. Jejich velitel tomu říká uhelné prázdniny.

Já vím, já vím… Tohle zrovna moc lidí nemiluje. To neustálé české kecání, nesoustředěné historkaření a těkání, kterým zaháníme hrůzy světa a opravdové pravdy o nás samých, to naše naříkání, pozorování a nekonečné sebelitování, kde nás píchá, co nám kdo sebral, co nám kdo nedal a co nám kdo ve světě nepřeje. Taky to nesnáším. Ale hlavně si myslím, že lidi dneska nemilují slovo stárnutí, protože stárnout dnes není krásné a moderní a tahle doba je moderní. Nebo se tak alespoň tváří.

Aby vám to bylo jasné: já se stárnutí nebojím. Jen mě tuhle v televizi trochu rozčílilo, že lidi a nejvíc Pražáci dneska milují jen mladé a nové věci, co se prodávají v Kotvě, a mně se zdá, že jednou se tam budou prodávat i nové umělé životy. Než se honit za mládím, to radši infarkt, hned, tady, na Silvestra na té naší malé stanici Bílý Potok, co má tři dopravní a jednu manipulační kolej, jednu nádražku, skladiště a stará návěstidla, která nám tu šajní do mlhy ještě po Němcích. A mlhu krájí dobře, ne že ne.

Lidi pořád doufají, že to, co přijde, bude krásnější, ale kdyby to i třeba bylo, oni si stejně budou stěžovat. Z dráhy to dobře znám. Každý den se u nás někdo takový zastaví. Naše vlaky jsou moc dlouhé, nebo moc krátké, je v nich moc vedro, nebo moc zima. Jsou špinavé a ještě navíc děsně drahé. A vůbec, trabant je trabant, jdu si ho koupit. Tak jdi, říkám pokaždé. Možná to je všechno tím, že lidi si dneska stěžují z pohodlnosti a lenosti, místo aby dělali něco pořádného. V televizi říkali, že lidi už dneska nemají žádné koníčky, že mají často jen tu televizi. A že jich přitom je! Výhybkář Wachek je třeba amatérský malíř, pájkou vám do překližky vypálí jelena nebo vaši slečnu. Naučil se to na vojně u pohraničníků na Šumavě, kde jednou chytil jednoho zbloudilého východního Němce, který chtěl utéct na západ za svojí holkou, a dostal za to od velitele hodinky, která má pořád.

A výčepní Šokin zase sbírá recepty na guláše z celého světa. Zkouší je pak vařit, aby nakonec stejně vždycky uvařil ten svůj, kde se spolu hodiny a hodiny pomalu mazlí jenom cibule, hovězí kližka, pepř a sůl a my si přidáváme tak dlouho, dokud ten jeho guláš nesníme a pak ho na kolenou prosíme, aby zítra hned založil na další, protože tohle je jeho vítězný guláš.

A já? Já sbírám staré jízdní řády. Já vím, co chcete říct: Všechno v nich je pořád stejně. Ale to je právě ta krása jistoty, že vlaky jezdí už sto roků stejně rychle nebo pomalu, záleží na úhlu pohledu. Ale vlaky se alespoň v té mlze našeho století neztratily. Na rozdíl od lidí, co se v té mlze ztratili úplně, až do sebe začali narážet a dělat bordel. A já to v té mlze všechno občas vidím. Nikomu o tom ale nevyprávím. Když jsem to zkoušel, hned si mysleli, že jsem to přehnal se startkami, jako by to s nimi přehnat šlo.

Na záchodě mám takovou knihovničku, sto jízdních řádů, sto příběhů, jak je tam naskládali můj táta a děda. Když tam tak sedím a čtu si, tak někdy cítím, jak se kolem valí vlaky a v nich dějiny a lidi, vidím je v mlze přijíždět a zase odjíždět, můžu s nimi v té mlze mluvit, ale raději se držím zpátky. A když toho je moc, začnu si zase číst v jízdním řádu a ty představy těmi čísly vždycky zaženu, protože v jízdních řádech je pořád všechno stejně jako v bibli. Vlaky u nás jezdí pořád stejně rychle, nebo stejně pomalu, záleží na vašem vnímání času. Kdo zná jízdní řády, je poučený o životě, protože ví, že koleje vás dneska dovedou do Lisabonu i do Osvětimi.

Tak tyhle okamžiky miluju. Sníh za okny, oheň v kamnech, na stole kafe. Ale nádražácký kafe! S dvojitým rumem. Kafe, které ve vás jen tak nevystydne. Já vím, co chcete říct: Ve službě by se pít nemělo. Já to taky dodržuju, ale dneska je přece silvestr. A na konci roku mají naši inspektoři své starosti, myslím rodinu, shánění dárků a tak.

A ti inspektoři jsou hodní kluci. Taky to nemají lehký. Někdy mi přijde, že na jednoho drážního inspektora připadne další inspektor, který kontroluje jeho. Jednou se mi tady v kanceláři jeden sesypal, chvilku před Vánocemi. Kluk z Ostravy, mladý, sotva se holil, ale ostrý jako břitva a důležitý jako přednosta na hlavním nádraží v Praze. Karel Sladký se jmenuje.

Všechno zkontroloval a nic. Pořád se děsně trápil, rudnul a potil a nikde žádná chyba, až mi ho najednou začalo být líto. A tak jsem špatně odhlásil vlak z Lipové, ale on si toho ani nevšimnul. A tak jsem se přiznal. A on se mi pak sesypal. Že si to povolání nevybral. Že si nevybral ani svou ženu. Ani Ostravu, kde bydlí kousek od stanice Vítkovice a vlaky se železem ho nenechají spát.

„Mě taky budí vlaky,“ říkám.

„Ale já si to nevybral! Vy možná jo, ale já ne!“ křičel Karel Sladký. „Já chtěl být tanečník! Baleťák! Jako Harapes.“

„To furt můžete, ne?“

„Ale kdy? A kde? A s kým?“

A pak se Karel Sladký rozpovídal, že už na dopravní průmyslovce v České Třebové ho zajímal balet víc než vlaky, že si po večerech rád zatančil Labutí jezero. Mluvil o piruetách a krásných baletkách z televize a o tom, jak se styděl to někomu říct. Zůstal mi v kanceláři sedět jeden den a druhý a třetí a najednou bylo po Vánocích.

A pak ho začala hledat manželka a nakonec i z ředitelství, hlavní inspektor všech inspektorů, ale on tu pořád seděl a vyprávěl a pil kafe, aby mi pak řekl, jestli vím, co německy znamená Nebel a co Leben, což já sice vím, ale nikdy jsem si toho Nebel a Leben ve svém příjmení nevšimnul. Byl to Karel Sladký, kdo mi utáhnul kolem krku tuhle moji osudovou smyčku, na které se jednou oběsím, smyčku ze života, vlaků a z mlhy.

A pak usnul a zase se probudil dal si další grog a zase se kochal naší temnou horskou krajinou, co zmrzla do krásy, vlkodlačí krajinou, která se za okny rozsvěcela a zhasínala, až jsme ho museli s Wachkem šoupnout do nočního motoráku směr Šumperk, nebo by nám tady seděl furt.

Všechno to dopadlo dobře. Karel Sladký se nakonec našel. Rozvedl se a po práci založil baletní skupinu Modrá armáda a slaví s ní úspěchy po celém světě od Aše až po Čiernou nad Tisou, zkrátka po všech tratích ČSD. A z vděčnosti k nám rok co rok na silvestra jezdí do nádražky udělat slavnostní představení.

Je to kulturní událost roku, na které nikdo nechybí. Baleťáci totiž s sebou přivezou nejen dobrou náladu, ale taky kluky, kteří předstírají, že jsou Bohdalová a Vondráčková a Karel Gott a možná hrají a zpívají i o chlup líp než oni. Přivezou i holky, které tančí na stolech ve slušivých nádražáckých uniformách. Vrcholné číslo je pak Labutí jezero inspektora Karla Sladkého, ze kterého jsou auf hlavně ženské. Je to prý ještě lepší než balet televize NDR v Ein Kessel Buntes.

Sladký pluje tiše sálem, kličkuje mezi rozbitými sklenicemi a vajgly a je krásný. Proměňuje ve velkou kouzelnou smutnou labuť a tančí prostředkem naší nádražky, všichni z té krásy tuhnou a zapomínají na zimu a starosti, které jim bloudí hlavou. Všichni se bojí se napít a dokonce i polknout a podrbat, protože tohle je skutečná krása, kterou si člověk v Kotvě nekoupí.

Ztuhne i Wachek, co pro sprosté slovo nikdy nejde daleko. Ztuhne i jeho fotr, co provozuje autokemp, kam nikdo nejezdí, protože kdo by taky u nás co hledal. Dříve to byl pionýrský tábor a předtím tábor pro Němce při odsunu a předtím pobočka německého koncentráku a předtím skautský tábor a on byl vždycky u toho. Ztuhne i Šokin, co jinak točí atomovou rychlostí jedno pivo za druhým. Ztuhnu i já. Pokaždé, když ho vidím, cítím, jak mi někdo utahuje tu smyčku ze života a mlhy kolem krku a musím si dát panáka, abych to rozdýchal, protože Karel Sladký tančí před námi náš tanec smrti. Ale nejvíce ztuhnou ženské, všechny ty průvodčí a pokladní z celé naší tratě, které říkáme slezský Semmering kvůli těm kopcům, zatáčkám, mostům a tunelům.

Ztuhnou tedy jen na povrchu. Uvnitř to vře, jak jsou dojaté, a my jim musíme podávat kapesníky, protože na konci čísla Sladký jako labuť umírá. A všichni si uvědomí, že s ním umírá i starý rok a že ten další taky nepůjde jen tak vyhrát. A tak nakonec brečíme úplně všichni, když labuťák Karel Sladký padá k zemi mezi vajgly. Bulíme a víme, že náš život je taky tanec mezi střepy.

A všichni se tak nakonec dojmou a obejmou. Pár nádražáků se před hospodou porve s lesáky o to, kdo má hezčí uniformy, ale i oni se pak zase obejmou a objednají další panáky.

Tak tyhle okamžiky miluju. Poslední vlak odjel, za chvíli máme půlnoc a startky mě pěkně tlačí na plicích. Ale ještě jednu si zapálím.

V nádražce to začíná hučet, Karel Sladký a jeho tanečníci z Modré armády už jsou na svých místech. Smyčka je nachystaná. Tak já už taky pomalu půjdu. Oslava konce může začít. Jen ještě vymyslet to zaklínadlo.

Stanice ČSD Bílý Potok, Jeseníky, 31.12. 1988

© Jaroslav Rudiš, 2011

Vánoční povídka: Divnej rok v Las Vegas

„Divnej rok,“ řekne Michala a ubalí si cigaretu. „Ale to já mám furt. Můj život jsou jenom trhliny. Táta se rozešel s mámou, když mi byly tři. Viděla jsem ho až v šestnácti, když jsem za ním zdrhla do Prahy, protože jsem pochopila, že to asi všechno nebyla jeho vina, jak mi máma hrnula do hlavy, protože s ní to taky není zrovna lehký. No to by s ní nějakej chlápek vydržel, ne?“

Venku tuhne Brno a v rádiu běží seznamka těch, kdo už navždycky zůstanou sami. Pijeme grog, ale i tak klepeme kosu.

„Jenže od táty jsem zdrhla zpátky do Brna, protože to s ním to taky není lehký. Zdrhala jsem i ze všech škol a zakládala kapely, který se hned rozpadaly. Psala jsem texty, ale jenom do půlky, tu druhou jsem nikdy nedokázala vymyslet. Tak mě napadlo, že budu ty první půlky slepovat, ale moc to nešlo, kapra s velbloudem taky neslepíš, že jo.“

„Ty si psala o kaprech a velbloudech?“ zívnu trochu.

„Tě unavuju co?“

„Ale ne.“

„Někdy mám prostě pocit, že i já jsem taková roztržená na půl. Někdy neviditelně, jindy ale dost viditelně. To se na sebe ráno ani nedokážu podívat do zrcadla. “

„A nemáš jenom kocovinu?“

„To s tím mým roztržením taky souvisí. Nemůžu usnout a tak zlomím sedmičku. A ráno se nemůžu probrat. Musím si dát dvě kafe a cestou do hostelu vypít v šalině ještě redbula. Srdce mi pak ale tak drnčí, že to musím utlumit neurolem. Jenže pak jsem zase utlumená až moc a musím se zase rozjet. Celej život se jen rozjíždím a zastavuju jako rozbitá šalina.“

„Makáš v hostelu, jo?“

„No jo. Když turisti říkají, že chtějí něco autentickýho, pošlu je sem, do Las Vegas.“

Michala je hubená, dlouhá a černovlasá, na sobě má černou koženou bundu a okopané kozačky a i teď v noci brýle proti slunci. Jakoby sem spadla z turné nějaké německé elektropunkové kapely.

Když vypráví o svých trhlinách, tak se trochu směje, jako by je tím smíchem chtěla zacelit. Je jí třiadvacet, neviděl jsem ji rok a před tím nikdy. Zakopli jsme o sebe náhodou v té vánoční bitvě stánkařů na Svoboďáku. A skončili v odřeném baru kousek od nádraží.

„Tohle je jediný opravdový místo v Brně.“

„A jmenuje se Las Vegas.“

„Možná právě proto. Heren tu máme víc než tam. Tohle místo je ale pravda o tomhle městě, ty vole. Žádný Fuchs. Las Vegas.“

A pak vykládá, že Las Vegas je vlastně původně stánek z výstaviště. Stěny jsou tak tenké, že tu je vždycky o deset stupňů víc než venku. V létě čtyřicet, v zimě nula. V létě se do piva dává led, v zimě se pije jenom grog.

„Všechny hospody si na něco hrajou, ale tady už všechno dohrálo. Las Vegas, Brno.“

Poprvé jsme se potkali loni na Flédě. Kapela za moc nestála, takže jsme celou dobu kecali vedle v kebabárně a pak táhli s nějakou partou dál. Z hecu nebo z blbosti jsem jí na ruku napsal text nějaké písničky. Nic víc. Nic míň. Pak jsme se rok nepotkali. I to je v Brně možné. A v Las Vegas určitě taky.

Za výčepem trůní buldočí dlouhovlasá holka nacpaná v elasťácích. Kouří jednu za druhou a někoho na dálku soustředěně drtí esemeskami. Dva chlápci se snaží podojit automaty, na polici vedle rumu a vodky bliká Santa a o bar se opírá vyhublý nácíček. Na sobě jen nátělník, i když těch pár lidí, co v Las Vegas čekají na to, co už bylo, si nesundalo ani bundy.

„Ten tvůj nápis na ruce, to byla taky pěkná trhlina.“

„Co jsem ti tam vlastně napsal?“

„Nevím, ale bylo to německy.“

„Aha.“

„Já německy neumím, ale můj kluk uměl. Ráno si to přečet a to byla první trhlina našeho vztahu.“

„Tak to mi je líto, sakra.“

„Ne, já jsem ráda, aspoň se to urychlilo, že  jo. Další trhlina byla bydlet v tom baráku. Záchod na dvoře, voda na chodbě a elektrika nabodnutá z vedení. Byl to jeho nápad bydlet s pankáčema, že nebudem muset platit a budem svobodný.“

Matně si vzpomínám, že o tom loni taky mluvila.

„A poslední trhlina byla ta navoněná borka, ke které se chodil ohřívat na Veveří. Jednou jsem ho tajně sledovala a pak čekala dole v kavárně. Byla jsem tak na nervy, že jsem se úplně zbourala. A pak vyšli ven a já vyšla taky a stáli jsme proti sobě na chodníku…“

„A co?“

„Nic. Chtěla jsem mu jednu vrazit, ale prostě nic. Jen jsme tam tak stáli jako trubky a pak šli každý jiným směrem. Tak takhle vypadal náš finální rozjezd.“

Z rádia hraje Půlnoční. Nácíček tančí s barmankou, chlápci od automatů zpívají s Neckářem. Aleluja. Ale pak dojde rum do grogu a Las Vegas zavírá.

Jdeme zamrzajícím městem. Všechny ty rovné a přísné domy jsou najednou křivé, nebo jsme křiví my. Na Moravském náměstí hoří svíčky.

„Divnej rok,“ řekne Michala a ubalí si cigaretu. Zapalovač jí ale nějak zamrznul. Zvedne ze země jednu ze svíček, připálí si a položí ji vedle fotky s prezidentem. Je celá pokapaná voskem.

„Tohle je taky pěkná trhlina,“ sundá si své černé brýle a přejede očima tu žlutou neklidnou hladinu. Oči má trochu napuchlé.

„Poslední dobou furt bulím.“

Pak zvedne fotku, podívá se na ní a strčí si ji do kapsy.

„Vánoční dárek na horší časy,“ řekne. „Jsem si vzpomněla, co jsi mi na tu ruku napsal. Lében hajst lében, tak nějak. Co to znamená?“

„Jo Laibach… Něco jako život je život. Bavili jsme se o nich asi.“

„Ale proč jsi mi tam napsal zrovna tohle?“

„Nevím… Fakt nevím.“

Díváme se na rozhoupané moře hořících svíček. Na všechny ty fotky, vzkazy a prosby.

„Divnej rok,“ řeknu.

(Brno, 23. 12. 2011. Věnováno V.H.)

© Jaroslav Rudiš, 2011

 

Grandhotel Tour

Jaroslav Rudiš w Polsce: 5 miast, 6 dni, 7 nocy

Polskie tournée autora bestsellerowego „Grandhotelu” oraz komiksu „Alois Nebel”, którego ekranizacja jest  czeskim kandydatem do Oskara i wkrótce trafi na ekrany polskich kin.

Zapraszamy na niezapomniany wieczór literacki z kultowym czeskim autorem!

 

 

 

Piła, wtorek 29 listopada, g. 19, – Powiatowa i Miejska Biblioteka Publiczna, ul. Buczka 14

Warszawa, czwartek 1 grudnia, g.18.30 –  klubokawiarnia Wrzenie Świata, ul. Gałczyńskiego 7

Kraków, piątek 2 grudnia, g. 19,   – księgarnia Bona, ul. Kanonicza 11

Wrocław, sobota 3 grudnia, g. 16.45 – Wrocławskie Promocje Dobrych Książek,

Łódź, niedziela 4 grudnia, g. 18.30 –  Festiwal Puls Literatury

Jaroslav Rudiš zadebiutował w 2002 roku powieścią Niebo pod Berlinem (Nebe pod Berlínem). Powieść zdobyła Nagrodę Jiřího Ortena (czeska nagroda literacka dla młodych pisarzy). Polski przekład został wyprzedany w kilka dni po wydaniu. W latach 2003-2005 wraz z Jaromirem 99 (Jaromírem Švejdíkem) przygotował niezwykłą trylogię komiksu Alois Nebel. Historia motorniczego i jego środowiska z małej stacji kolejowej w Sudetach podbił serca również polskich czytelników. W 2006 roku Rudiš wydał powieść Grandhotel, w której za pomocą historii Fleischmana, pracownika „hotelu ponad chmurami“ nad miastem Liberec, po raz kolejny pokazał, z jak wielką wrażliwością potrafi zagłębiać się w labirynty duszy człowieka…

„Nazywam się Fleischman. Das Fleisch po niemiecku znaczy mięso. Ludzkie i zwierzęce. Albo miąższ w owocu. Der Mann znaczy mężczyzna. Albo małżonek. Mąż. Wasal. Lennik. Więc może lepiej mężczyzna, jeśli już mogę sobie wybrać. Kiedy się to połączy, może wyjść Mięsisty Mężczyzna. Mięśczyzna. Jeśli włączycie wyobraźnię, to też Mężczyzna z Mięsa (z krwi i kości). Mężczyzna kochający mięso. Mięsarz. Rzeźnik. Więc chyba po prostu rzeźnik. Mówię to, ponieważ imiona nie są przypadkowe…“ (Jaroslav Rudiš, Grandhotel)