Alois Nebel Movie: Trailer & Dates & More

Summer 1989. Alois Nebel, a lonely train dispatcher at a small railway station on the Czechoslovak border, lives a quiet life. Only sometimes the fog rolls in and he hallucinates, seeing ghosts and shadows from the dark times of the World War II. One day, a silent stranger appears at the station and propels Alois on the journey to resolving his nightmares.

The film is an adaptation of the graphic novel Alois Nebel by Jaroslav Rudiš and Jaromír 99. Alois Nebel is the first modern graphic novel to be published in the Czech Republic. It began as a single volume, Bílý Potok, which appeared in 2003. After its initial success, two more volumes followed — Central Station and Zlaté Hory — completing a trilogy which was released as a single collection in 2006. The story is captured in raw, black-and-white drawings, illustrating contrasts between the narrative tone and history.

Release dates:

4 September 2011: Italy (The 68th Venice International Film Festival)

9 September 2011: Canada (Toronto International Film Festival)

29 September 2011: Czech Republic

Alois Nebel seems to flow effortlessly across the screen. Visually, this film is an absolute delight, its rotoscope animation allowing director Tomáš Lunák to concentrate on the essential in every shot, while the choice of black and white perfectly matches the tone of the story. Atmospheric and drenched in mood, Alois Nebel is destined to become a classic of the form. (…) Alois Nebel evokes fairy tales — the dark forest; the lonely rural outpost; storms, rain and floods — but is utterly modern in every other way. The film looks back to troubled and still resonant moments in history, yet as Alois goes about his daily life, another more insidious reality surrounds him. Though Alois Nebel, the character, is stoic and often passive on the exterior, there is nevertheless a wealth of feeling bubbling away beneath the surface of this wondrous gem of a film.“ Piers Handling, Toronto International Film Festival

Premiering in Venice and Toronto, Czech animated feature Alois Nebel is one of the more intriguing animation projects to arrive on screens in recent years. Adapted by director Tomáš Luňák from the dark graphic novels by Jaroslav Rudiš and Jaromír 99 and shot in a rotoscope style similar to the technique used for Waking Life – which is why the observant among you may recognize the face of Karel Roden up above – this is gorgeous animated work for adult audiences.“ twitchfilm.com

Starring – Miroslav Krobot, Marie Ludvíková, Karel Roden, Leoš Noha, Alois Švehlík, Tereza Voříšková

Director – Tomáš Luňák
Screenplay – Jaroslav Rudiš, Jaromír 99
Producer – Pavel Strnad
Designer – Jaromír 99
Music – Petr Kružík, Ondřej Ježek
Director of Photography – Jan Baset Střítežský
Editor – Petr Říha
Sound – Viktor Ekrt, Ondřej Ježek
Set Designer – Henrich Boraros
Costume Designer – Katarína Hollá
Animation and VFX Supervisor – Noro Držiak
Post-production Supervisor – Aleš Baumgartner

© Negativ, Pallas Film, Tobogang, Česká televize, UPP, Soundsquare, 2011

Ženské dávno nejsou, co bývaly aneb Příběhy století z finské sauny

Léto ve Finsku. Sedím v sauně, piju pivo, tak jako všichni kolem mě. Potím se a poslouchám nahořklé finské příběhy posledních sta let, které tu z těl kapají společně s potem.

Třeba tenhle: „Můj tatínek byl poslední v rodině, kdo se narodil v sauně, protože to bylo na statku to nejčistší místo. V sobotu si vždycky koupil na trhu půl kila malých syrových ryb. Doma si sednul ke stolu, poslouchal rozhlas a ty ryby jednu za druhou snědl. S hlavičkou a syrové, tak, jak byly. Tohle už se ve Finsku dneska moc nedělá.“

„Vždycky když máš pocit, že seš pohodě, tak se něco podělá. Dostal jsem od života přes hubu, rozved se, zvednul se, už jsem myslel, že je všechno v pohodě, že si teď konečně odpočinu, ale v tu chvíli jsem dostal od života do huby podruhý a zase se rozvádím.“

„Mně komáři nevaděj. U nás se to dělá tak, že vezmeš batole, strčíš ho na noc ven, aby ho pořádně poštípali. Člověk si pak na to štípání zvykne. Máma to takhle udělala se mnou, já to takhle udělal se svým synem. Starý laponský zvyk.“

„Nejvíc lidí se ve Finsku uchlastá zrovna dneska, kdy je nejdelší den v roce. Nejčastější smrt? Z jezera vytáhnou mrtvolu chlapa, má rozepnutý poklopec. Policajti hnedka vědí. Slavil léto a byl tak namletej, že při čůrání spadnul do vody a kalhoty si už zapnout nestačil.“

„No jo, ženské ve Finsku už dávno nejsou, co bývaly. Otázka ale je, co jsme dneska my, chlapi ve Finsku.“

„Dlouho jsem přemýšlel o tom, proč my Fini jsme takoví samotáři, proč tak málo mluvíme, proč se rozkecáme vždycky jenom v sauně. Jsme původně lovci. A když lovíš, musíš být zticha. Nesneseš, aby ti do toho někdo kecal.“

„Můj strýc se nikdy neoženil. Když se ho někdo zeptal na ženské, tak vždycky řekl: Žádná ženská ti to neudělá jako losos. Nevím, ale podle mě kecal.“

„Děda bojoval s Rusama v zimní válce. Byl snajpr. Vždycky číhal na tu chvíli, kdy se Rusové v té strašné zimě stáhli k ohni a hřáli si ruce. Oheň jim ozařoval tváře. A na tu chvíli děda čekal. Prásk, prásk, prásk. Později k němu začali chodit na návštěvu jako duchové. On moc pil.“

„Vy Češi jste pro nás Finy asi něco takového jako jsou Italové pro vás. Trochu moc temperamentní, ukřičení a užvanění. Takoví fotbalisti.“

„Táta jezdil celý život s traktorem a měl jenom samé zetory. Ty mrchy strašně rychle rezivěly. Ale on si jiný traktor nikdy nekoupil, nějak se do nich zamiloval. Má jich teď na statku deset a nejezdí už ani jeden. Ale do šrotu je nechce dát.“

„Klasická finská vražda? Dva dobří kamarádi sedí v kuchyni, popíjejí, je jim fajn. Pak se pohádají kvůli kravině a jeden z nich vytáhne kudlu.“

Ještě chvíli se v sauně povídá, v hlavách to hučí a v žilách taky a pak někoho napadne polít rozpálená kamna pivem. Venku je pořád světlo. Nebo už zase.

PS: Více o saunách a finských mužích potících se v nich najdete ve skvělém dokumentárním filmu Miesten vuoro (Pára života, autoři Joonas Berghäll and Mika Hotakainen, 2010). Finsko ho vyslalo do souboje o Oscara. Nakonec ho sice nezískal, ale to je fuk. Konečně opravdový a dojemný film pro chlápky o jejich smutcích. O Finech, ale nejen pro ně.

© Jaroslav Rudiš, 2011


Michael Jackson vs Jaroslav Rudiš: Noc, kdy umřel Majkl. Die Nacht, als Michael starb. The Night that Michael Died. Noć kada je umro Majkl. Short story

Noc, kdy umřel Majkl

„Tak na něj,“ říká pokérovaný barman s černě řízlou patkou, co kdysi mačkal basu v punkové kapele Lost in Leipzig a Rita byla dvakrát na jejím koncertě, protože se jí líbil, ale nikdy mu to nestihla říct. Zaparkoval před ní panáka s jägermeistrem.

„Na koho?“ zeptala se.

„Michael Jackson umřel.“

„A umřel jen tady v Lipsku, nebo i jinde?“ típla Rita cigaretu.

„I jinde.“

Je dlouho po půlnoci, v Café Cantona posedává jen pár lidí, intoši, pár malířů, dvě studentky umění v červených a oranžových punčocháčích, v rohu tři osamělí rockeři s šednoucími hřívami a vzpomínkami. Fakt? Fakt to má za sebou? Tenhle chlápek z jiného, neexistujícího světa, co chtěl být nesmrtelný, to normálně, obyčejně, tak nějak lidsky zabalil?

„Bouchla mu hercna, nebo co,“ přikyvuje barman, nalévá všem další panáky, vše na účet Cantony, když je ten popový smutek. Usmívá se na Ritu, pořád neví, jestli s ní něco měl, a ona se na něj dívá o chvíli dýl. A barman v kompu loví desku Thriller.

A lidi se začali malinko hádat, čepýřit a nakonec i dojímat. Byl umělej. Sám seš umělej. Byl máklej. Všichni jsou. Všechno si nechal vybělit a vyměnit, jen srdce nestihnul. Srdce nevyměníš. Byl soundtrack mýho dětství. Loutka. Legenda. Discosračka. Náhodou, Thriller je skvělá deska. A pak Moonwalk, Měsíční chůze, to byla taneční pecka, na to se lepily šťávy. Něco s ním skončilo.

„Napodoboval jsem ho na diskošce,“ přiznal se Ritě punkující barman. „A říkal sem si Majkl.“

„To jako fakt?“

„No. Trapný, co?“

„Ani ne. Já jsem s ním zase chtěla chodit,“ usmála se na něj.

Chvíli je mezi nimi ticho, barman se dívá na Ritu a Rita na něj, a pak někdo z party rockerů řekne, že on ho taky poslouchal a napodoboval, prý, aby poznal zbraně nepřítele na hudební frontě. A barman ztiší muziku a řekne „Tak moment!“ a pak se ptá, jestli tady je ještě někdo, kdo Jacksona napodoboval, a ruku pomalu zvednou všichni. Někdo se trochu stydí, někdo ne.

Barman rozhodl, že je na čase moonwalk provětrat. Ohulil Thriller, vyskočil na bar a pár holek s ním a začali to zkoušet, hýbat nohama, někam jít, a přesto zůstávat na místě, předstírat pohyb, jak to někdy přichází v životě. Jak to je v životě. Nakonec na baru tančí všichni, co v Cantoně jsou. Všichni zapíjejí chlápka, co chtěl být bohem, a dávají mu sbohem. Trsají rockeři i Ulrike a Andreas a nejvíc asi Rita, vlasy jí vlájí, víří kolem hlavy a padají dolů na prsa napnutá pod těsným šedým tričkem. Dívá se na barmana, na jeho tetování na předloktí, chce se ho dotknout. Pohladí jeho kérku, barman si toho všimne, ale pak se podívá jinam. Ke dveřím. A pak to uvidí i Rita. Michael Jackson vplouvá do dveří Cantony, ve stříbrném obleku září jako kometa. Zpívá s nimi, ale s každým měsíčním krokem ubývá, zhasíná, rozpadá se, až nakonec zmizí.

Bulvár před Cantonou je tichý a prázdný, popraskaná kůže asfaltu se leskne od deště. Rita jde uprostřed po tramvajových kolejích. Zpívá si Billie Jean is not my lover, balancuje s cigaretou v ruce, myslí na barmanovu kérku Lost in Leipzig, kterou ještě trochu cítí v prstech, a pomalu klade na kolejnici své dlouhé nohy v rozdrbaných džínách a černých teniskách, těsně za sebou, jako by kráčela po kladině. Ten nejkrásnější moonwalk. Opravdový. Tady. I jinde. Nikdo to nevidí.

Die Nacht, als Michael starb

„Auf ihn“, sagt der tätowierte Barmann mit dem schwarz gefärbten Seitenscheitel. In grauer Vorzeit hat er die Saiten auf der Bassgitarre in der Punkband Lost in Leipzig gedrückt, die Rita zweimal live gesehen hat, weil sie von ihm angetan war. Sie hat aber nie die Zeit gefunden, es ihm zu sagen. Er stellt einen Jägermeister vor sie.

„Auf wen?“, fragt sie.

„Auf Michael Jackson. Er ist tot.“

„Ist er nur hier in Leipzig tot – oder auch wo anders?“, Rita drückt ihre Zigarette aus.

„Auch wo anders.“

Es ist lange nach Mitternacht, im Café Cantona sitzen nur noch ein paar Leute herum, einige Maler, zwei Kunststudentinnen in bunten Strumpfhosen, in einer Ecke dann drei einsame Rocker mit graumelierter Mähne und ähnlich gefärbten Erinnerungen. Ist das wahr? Hat er es wirklich hinter sich? Dieser komische Typ aus einer anderen, unwirklichen Welt, der es auf die Unsterblichkeit abgesehen hatte, hat der sich einfach ausgeloggt? Wie jeder normal Sterbliche?

„Sein Herz hat’s nicht mehr gemacht, oder so“, sagt der Barmann, nickt und schenkt allen Jägermeister ein; wenn die Popmusik Trauer trägt, geht alles aufs Haus. Er lächelt Rita an. Er weiß immer noch nicht, ob er mal was mit ihr hatte. Sie erwidert seinen Blick etwas länger. Der Barmann sucht im Computer nach Thriller.

Die Leute im Café geraten in eine Diskussion, regen sich auf, zum Schluss werden sie sogar traurig. Bei dem war doch nichts mehr echt. Bist selber nicht echt. Meschugge war der. Das ist doch jeder. Er hat sich alles weiß machen und auswechseln lassen, nur mit dem Herz ging’s halt nicht. Das Herz kriegst du auch nicht ausgetauscht. Er war der Soundtrack meiner Jugend. Eine Marionette. Eine Legende. Ein Discoscheiß. Von wegen, Thriller war ne tolle Scheibe. Und außerdem: der Moonwalk, das war doch ne richtige Wucht, mit dem konnte man supergut Frauen aufreißen. Mit Michaels Tod geht was zu Ende.

„Ich hab ihn in der Disco nachgemacht“, sagt der punkige Barmann zu Rita. „Und mich Maikl genannt.“

„Ist das wahr?“

„Ja. Peinlich, was?“

„Finde ich nicht. Ich wollte mit ihm zusammen sein.“ Rita lächelt ihn an.

Für eine Weile legt sich Stille zwischen sie, der Barmann sieht Rita an und Rita ihn, und dann sagt einer der Rocker, auch er habe Michael gehört und nachgemacht. Um die Waffen des Feindes von der anderen Musikfront kennenzulernen, sozusagen. Der Barmann zieht den Lautstärkeregler herunter, sagt „Na, dann lass uns mal sehen“, und fragt in die Runde, wer alles noch den Jackson nachgemacht hat. Langsam heben alle die Hand. Einige schämen sich etwas, einige nicht.

Der Barmann beschließt, den Moonwalk zu entstauben. Er dreht Thriller ganz laut auf und springt auf den Tresen, ein paar Frauen gleich mit, und dann versuchen sie alle gemeinsam, Bewegung vorzutäuschen. Die Beine so zu bewegen, als würde man marschieren und trotzdem auf der Stelle bleiben, wie es manchmal auch im Leben passiert. Zum Schluss tanzen alle Cantona-Besucher auf dem Tresen.

Und alle trinken auf Michael, der Gott sein wollte, und nehmen Abschied von ihm. Die Rocker tanzen, Ulrike und Andreas auch, am meisten wohl aber Rita, ihre Haare wehen, sie wirbeln über ihrem Kopf und fallen ihr auf die Brust, über die sich das enge graue T-Shirt spannt. Sie sieht den Barmann an, die Tätowierung an seinem Unterarm, und möchte sie gerne anfassen. Als sie sein Tattoo streichelt, spürt er es, sein Blick wird aber in eine andere Richtung gezogen. Zur Tür. Da sieht es Rita auch. Michael Jackson rauscht ins Cantona herein, in seinem Silberanzug strahlt er wie ein Komet. Er singt mit ihnen, aber mit jedem Moonwalk-Schritt wird er blasser, sein Leuchten erlischt, und er wird ganz durchsichtig, schließlich verschwindet er ganz.

Auf dem Boulevard vorm Cantona ist es still und menschenleer, die aufgerissene Asphalthaut glänzt nach dem Regen. Rita balanciert in der Mitte über die Schienen. Sie hält eine Zigarette in der Hand, singt Billie Jean ist not my lover und denkt an die Tätowierung Lost in Leipzig am Unterarm des Barmanns, die sie noch matt in den Fingerkuppen spürt. Vorsichtig stellt sie ihre langen Beine in den schwarzen Turnschuhen auf die Schiene, dicht hintereinander, als schreite sie über einen Schwebebalken. Der beste Moonwalk aller Zeiten. Echt. Hier. Und überall sonst. Von keinem gesehen.

 Aus dem Tschechischen von Eva Profousová

The Night that Michael Died

‘To him,’ says the tattooed barman with the black choppy quiff who used to play bass in the band Lost in Leipzig. Rita went to two of their concerts, because she liked him, but never managed to tell him. He parks a shot glass of jägermeister in front of her.

‘Who?’ she asks.

‘Michael Jackson’s dead’

‘Is he just dead here in Liepzig, or in other places too?’ Rita taps the ash off the end of her cigarette.

‘Other places, too.’

It’s long after midnight, there are only a couple of people in Café Cantona, a couple of intellectual types, a couple of artists, two art students in red and orange tights, three lone rockers with greying manes and memories. Really? He’s really gone? The boy from another, non-existant world, who wanted to be immortal, he’s done for in a normal, ordinary, human way?

‘Heart attack or something,’ nods the barman, and pours everyone another shot, on the house, in light of the state of pop mourning. He smiles at Rita, he still doesn’t know if there was anything going on between them, and she looks at him for a moment longer. The barman fishes around for Thriller in the CD player. People start to argue a little, get restless and eventually moved, too. He was artificial. You yourself are artificial. He was crazy. Everybody is. He had everything bleached and replaced, apart from his heart. You can’t replace your heart. He was the soundtrack to my childhood. A puppet. A legend. Discoshit. By the way, Thriller is an amazing album. Then the Moonwalk, that really got the juices flowing. Something has died with him.

‘I used to copy him at the club,’ the barman admits to Rita ‘And I used to call myself Michael’

‘Really?’

‘Yeah. A bit embarrassing, eh?’

‘Not really. I wanted to go out with him,’ she smiles at him.

A moment of silence. The barman looks at Rita and Rita looks at him, then one of the rockers says that he also used to listen to Michael and copy him, so he could know his musical enemy, he says. The barman turns down the music and says ‘Your attention, please!’ and asks if there’s anyone here who copied Michael Jackson, and everyone slowly raises their hand. Some are embarrassed, others aren’t.

The barman decides it’s time to dust down the moonwalk. Thriller blasts out, he jumps up on the bar and a couple of girls join him and begin to try it, to move their feet, to go somewhere, pretend to be moving yet all the while remaining on the spot, just like you need to in life sometimes. Just like it is in life. Eventually everyone ends up on the bar. Everyone drinks to the boy who wanted to be god and bids him farewell. The rockers, Ulrike and Andreas dance with abandon, Rita most of all, her hair flies, twirls around her head and falls down on her chest, which is squeezed into a tight grey t-shirt. She looks at the barman, at the tattoo on his forearm, and has an urge to touch it. She strokes his tattoo, the barman notices, but he is looking away. Towards the door. Then Rita sees it too. Michael Jackson floats through the door of Cantona, shining like a comet in silver clothes. He sings along with them, but with every step of the moonwalk he fades, goes out, disintegrates, until eventually he disappears.

The street outside Cantona is quiet and empty, the cracked asphalt skin glistens from the rain. Rita walks down the middle of the street along the tram tracks. She sings Billie Jean is not my lover, balances with a cigarette in her hand, thinks about the barman’s Lost in Leipzig tattoo, which she can still slightly feel in her fingers, and slowly moves her long legs in tatty jeans and black trainers as if she were stepping on a balancing beam. The most beautiful moonwalk. A real moonwalk. Here. And elsewhere. Nobody sees.

Translation: Anna Lordan

Noć kada je umro Majkl

„ Puštamo njega,“ rekao je tetovirani  barmen sa crnim pramenom preko čela, koji je nekada cepao bas u pank grupi Lost in Leipzig. Rita je dva puta bila na njihovom koncertu zato što joj se dopadao, ali nikada nije stigla  da mu to kaže. Parkirao je ispred nje kriglu sa jegerom.

„Koga?“ pitala je.

„Majkl Džekson je umro.“

„ Jel umro samo ovde u Lajpcigu, ili i drugde?“ ugasila je Rita cigaretu.

„I drugde.“

Prošlo je dosta od ponoći, u Cafe Cantona sedi samo par ljudi, intelektualci, par slikara, dve studentkinje umetnosti u crvenim i narandžastim čarapama, a u ćošku tri usamljena rokera sa prosedim grivama i uspomenama. Stvarno? Stvarno ga nema? Taj momak iz drugog, nepostojećeg sveta, koji je hteo da bude besmrtan,  skončao je nekako normalno, obično, tako ljudski?

„Pukla mu čuka, ili tako nešto,“ klima glavom barmen, toči svima krigle, sve na račun Cantone dok se sluša taj tužni pop. Smeje se Riti, i dalje ne zna da li je nešto imao sa njom, a ona u njega gleda nekoliko trenutaka duže. Barmen u kompu traži ploču Thriller.

Ljudi su počeli malo da se svađaju, roguše, pa čak i uzbuđuju. Bio je izveštačen. Sam si izveštačen. Bio je ćaknut. Svi su ćaknuti. Sve je na sebi pobeleo i promenio, samo nije srce. Srce ne možeš da promeniš. Bio je soundtrack mog detinjstva. Lutka. Legenda. Disko sranje. Slučajno, Thriller je dobra ploča. A onda Moonwalk, Mesečev hod, to je bio plesni hit, svi su na to puštali bale. Nešto je sa njim nestalo.

„ Imitirao sam ga u diskoteci,“ priznao je Riti pankerski barmen. „Zvao sam sebe Majkl.“

„ Zaista?“

„ Da. Odvratno, zar ne?“

„Nije. Ja sam želela da mi bude dečko,“ nasmešila mu se.

Na trenutak je među njima vlada tišina, barmen posmatra Ritu a Rita njega, a onda neko iz društva rokera kaže da ga je i on slušao i imitirao, navodno, kako bi spoznao oružje neprijatelja na muzičkom frontu. I barmen utiša muziku i kaže „Samo trenutak!“, pa onda pita da li je ovde još neko imitirao Džeksona, i ruke polako podigoše svi. Neko se malo stidi, neko ne.

Barmen je odlučio da je trenutak da se zaigra moonwolk. Raspalio je Thriller, skočio je na bar  sa par devojaka i počeli su to da probaju, da pokreću noge, negde da se kreću a zapravo da stoje u mestu, baš kako se to dešava u životu. Tako je to u životu. Na kraju na baru igraju svi koji su u Cantoni. Svi piju u čast momka koji je želeo da bude bog i opraštaju se od njega. Trzaju se rokeri, i Ulrike, i Andreas, a najviše valjda Rita, kosa joj leprša, kovitla se oko glave i pada dole na utegnute grudi ispod tesne sive majice. Gleda barmena, njegovu tetovažu na podlaktici, želi da ga dodirne. Pomazi njegov tet, barmen to primeti, ali onda pogleda na drugu stranu. Ka vratima. A onda to vidi i Rita. Majkl Džekson uplovljava kroz vrata Cantone, u srebrnom odelu sija kao kometa. Peva sa njima, ali sa svakim mesečevim korakom nestaje, gasi se, raspada se i na kraju nestaje.

Bulevar ispred Cantone je tih i prazan, poprskana koža asfalta se presijava od kiše. Rita ide po sredini između tramvajskih šina. Peva Billie Jean is not my lover, balansira sa cigaretom u ruci, misli na barmenov tet Lost in Leipzig, koji još pomalo oseća u grudima i polako postavlja na šine svoje duge noge u pocepanim farmerkama i crnim patikama, jednu ispred druge, kao da korača po gredi. To je najlepši moonwalk. Stvarni. Ovde. I drugde. Niko to ne vidi.

Sa češkog prevela Aleksandra Korda Petrović

© Jaroslav Rudiš, 2009 – 2011

Krajinou po bitvě

Letní povídka

Slunce pálí, kopřivy taky a já si nejsem jistá, co mi vadí víc. Jestli ten hic, ty kopřivy, nebo to, že jsem zase podlehla, že jsem neřekla ne, že jsem se to pořád nenaučila, že mám pořád strach, že budu sama, a tak jsem s ním zase vyrazila na víkend ven. Stojím na malé mezi uprostřed polí. Otírám si zpocené čelo, nadávám, že jsem v autě nechala sluneční brýle a dívám se k lesu na blízkém vršku. Slunce si hraje se mnou a vítr si hraje s obilím.

„Tady všude šli,“ volá na mě Roman a dívá se do mapy. „Umíš si to představit? Tady všude se to valilo. Míšo, představuješ si to?“

„Jo,“ odpovím a napiju se.

Nelžu. Teď ne. Opravdu si to snažím všechno představit. Aspoň na chvíli. Nedělám to kvůli tomu, abych měla radost, nebo aby on měl radost, ale možná se v té představě ukrývá nějaké vysvobození, nějaká cesta ven. Představuju si to, ale vidím jen zvlněné obilí, střechy vesnických domků, les a přede mnou Romana: jeho silné ruce, opálená ramena, oholenou hlavu. Snažím se zapomenout na všechny pochyby. Bude to dobrý, jasně, bude. Má mě rád, ano, já ho mám taky ráda. Proto jsem tady. Přeskočím kopřivy, vnořím se do pšenice a vyplaším zajíce, který vystřelí jako z děla a za sebou v obilí nechá dlouho rozkmitanou čáru. Taky se rozkmitám. Leknu se. Vykřiknu. Roman se otočí.

„A děla, všude tady pálila děla. Umíš si to představit?“ ukazuje a Jitunka na jeho paži se protáhne. Jitunka je modrá, ale jinak modrá, než nebe nad námi. To je světlé, trochu vybledlé, unavené sluncem. Jitunka je tmavě modrá a já mám strach, že nikdy nevybledne. Jitunka – vytetované jméno jeho první ženy a vzpomínka na vojnu. Nikdy jsem ji neviděla a Roman o ní nemluví. Ale její jméno vidím každou chvíli. Nechá si na druhou ruku vytetovat jednou moje jméno? A taky nevybledne? Chci to vlastně?

„Támhle na Chlumu stály rakouský baterie. To musel být masakr. Prý pak ani nikdo nepoznal, co tady měli sedláci zasetý. Dovedeš si to představit?“

Táhneme polem k lesu tak, jako tudy táhli na smrt před mnoha a mnoha lety rakouští vojáci, kteří se kousek od Hradce Králové utkali s Prušáky v druhé největší bitvě devatenáctého století, jak mi Roman vysvětlil.

„Nám se to jde, my máme kraťasy a trička, ale oni měli těžký uniformy, těžký flinty a ještě navíc bylo hnusný počasí a taky jich spousta měla průjem. Nám do toho krásně svítí sluníčko, pohodička,“ vypráví a jeho slova bere vítr. „Ale tenkrát, to musel být masakr.“

Jdeme dál a já myslím na to, jaký víkend asi mají holky z ofisu, Klára a Zdena. Klára je někde u vody s rodinkou, Zdena lítá na motorce s tím zrychleným hygienickým markeťákem z druhého patra, co chodí do solárka a všude se holí. Vím to, jednou jsme se s ním omylem vyspala, byl jako z gumy, ale to jsem Kláře neřekla. A neřekla jsem ani, že jedeme s Romanem obcházet bojiště z roku 1866. Už vidím ty jejich pohledy a otazníky v očích, jestli mi nehrabe. Ono se to totiž všechno těžko vysvětluje.

Řekla jsem jim, že letíme na prodloužený romantický víkend do Paříže. To zní prostě lépe než bitva u Hradce Králové. Musím si vymyslet, co jim povím, až se v pondělí ráno sejdeme u kávovaru na chodbě. Budu jim muset vyprávět, co všechno jsme v Paříži s Romanem zažili, jaký byl hotel a let, kam mě vzal na večeři. Musím někde koupit lahev francouzského vína, vždycky si z výletu vozíme takovéhle dárky. Sakra, budou chtít vidět, co jsem si přivezla za hadry. Budu to muset nějak zamluvit, nebo rychle něco koupit, aspoň podprsenku a kalhotky, to se beztak vždycky hodí. Nikdo nepozná, odkud jsou, stejně se to dneska všechno šije v Číně.

Brodím se polem za Romanem, který myslí na tu krvavou řež tady všude kolem. A já myslím na Paříž. Nikdy jsem tam nebyla. Budu to muset vygůglit, Klára se Zdenou už v Paříži byly, nesmí mě nachytat. Paříž… Kavárny. Butiky. Louvre. Napoleon.

„A Napoleon, ten tady taky bojoval?“ zavolám na Romana.

„Jak Napoleon?“ podívá se na mě přísně a Jitunka na rameni se zašklebí.

„Jako tady jsem myslela.“

„Napoleon byl už přece dávno mrtvej. Bojoval u Lipska v roce 1813, to byla ta největší bitva devatenáctého století. Říkal jsem ti to přece v autě.

„A jo, vlastně…“

„Tam jsem myslel, že pojedeme třeba příště. Chtěla bys?“

„Jo, jasně, to bude fajn…“

„Pěkně to tam prochodíme…“ a Roman dál něco povídá, ale já ho v tom horku nestíhám vnímat. Slyším jenom jednotlivá slova: děla, pruské pušky, rakouské pušky, předovky, zadovky… Možná mám úpal. Možná úžeh. Možná obojí.

„A ženský?“ vypadne ze mě najednou.

„Co ženský?“ otočí se.

„Jestli tady tenkrát bojovaly nějaký ženský.“

„No, to nevím. V bitvě asi ne. Možná ošetřovatelky. Ale určitě tady musely místní ženské pomáhat pohřbívat.“

„Takže to bylo jako vždycky: chlapi se porvou, udělaj bordel a ženské to uklidí.“

„Promiň, neslyším, vítr, co si říkala?“

„Ale nic…“

„Jakej bordel?“

„Že tě mám ráda.“

„Cože?“

„Ráda, říkám.“

„No jo, byl to pěknej masakr.“

Konečně jsme se obilím prodrali k okraji listnatého lesa. Nohy mě pálí od kopřiv a Roman si prohlíží první z desítek pískovcových památníků vztyčených na místech hromadných hrobů, kterých je v tomhle lese snad víc než stromů. Ježíši Kriste, já chci domů, říkám si, ale Romanovi září oči nadšením. Vykládá o tom, jaká tragédie se tu odehrála, jak jenom v tomhle lese pomřelo pět tisíc vojáků, Rakušanů i Prusů, jak jsou tady poskládáni v hromadných hrobech.

„Bojovali proti sobě a leží tady v jámách jeden přes druhého. A teď tady stojíme my dva. No, není to absurdní? Věřila bys tomu někdy?“

Přijde mi to absurdní, protože války mě nikdy nezajímaly. Neřeknu nic. Jsem unavená. Ale mám radost, že Roman má radost, protože on je v tomhle jako každý chlap: když nedostane to, co chce, je maličko protivnej. Ale mě má rád a já ho mám taky ráda. Alespoň doufám. Teď si bude chtít všechny pomníky, kříže a hroby odškrtat v mapě a vyfotit je. A hlavně: chce v tomhle lese smrti přespat. Proto táhne ten baťoh se spacáky a karimatkami. Chce to tady všechno zažít. Někdy o něj mám opravdu strach.

Jdeme poklidným chladným tmavým lesem a Roman mě najednou chytne za ruku.

Zastavíme se.

„Zavři oči a poslouchej. Slyšíš tu bitvu?“

Neslyším nic.

„Podle některých odborníků na kvantovou fyziku nejde čas dopředu, ale točí se pořád dokola, všechno se děje naráz. To znamená, že my jsme tady a zároveň se tady kolem ve stejné chvíli odehrává ta bitva.“

Slyším jen ptáky, hmyz a vítr v korunách listnatých stromů.

„Já to slyším. Je to tady. Pět tisíc mrtvých. Představuješ si to?“

Chce mi čůrat.

Zeptám se: „To znamená, že jsme věčný a nikdy neumřeme a pořád chodíme v kruhu?“

„Jo. Taky masakr, co?“

Myslím na to, jestli Romanovi z toho horka definitivně nepřeskočilo. Úpal. Úžeh. Možná obojí.

Potkala jsem ho přes jednu kamarádku ve chvíli, kdy jsem pochopila, že mí vrstevníci k ničemu nejsou. Jasně, všichni se více méně chtějí ženit a mít děti, ale jen proto, aby se pak rozvedli. Tak to prostě je. Napadlo mě poohlédnout se po někom, kdo tuhle fázi života už má za sebou. Kdo je o životě poučený, kdo už ženatý byl, rozvedený je taky, váží si hodný holky a má minulost víceméně vyřešenou, jak se tak říká. Romanovi letos bylo osmačtyřicet a s Jitunkou, která mu modrá na rameni, má dva syny. Jednoho na gymplu, druhého na vejšce. Nejsou spolu už sedm let, ale to tetování si nechce nechat odstranit. Bojí se, že by tam měl velkou jizvu. Sakra, nemiluje ji přeci jenom ještě?

Má malou stavební firmu, velké terénní auto a jako koníčka vojenskou historii. Ze začátku mi to přišlo mile švihlé. Někdo je na podvazky, někdo na uniformy. Holky z ofisu se jezdily koupat, my jezdili na přehlídky a historická setkání. Teď mi to milé přijde míň, ale mám ho stále ráda. Nechci být sama. Mám ho ráda? Nebo nechci být sama? Vlastně nevím. Smutný, když je vám třiatřicet, a pořád nevíte.

Stmívá se.

Na pasece rozděláme oheň. Opékáme špekáčky. Noc v lese přichází pomalu a padá na nás. Klidná, tichá, všeobjímající, nečekaně křehká. Hezká chvíle. Nemyslím na to, že všude kolem jsou hroby a mrtvoly. Tulím se k Romanovi. Jsem utahaná.

„Co kdybychom se vzali?“ zeptá se najednou a pohladí mě.

Nic neříkám. Dívám se do ohně, to olizování plamenů mi přijde najednou lepší než televize a facebook a tlachání s holkama dohromady. Myslím na to, že bych jim v pondělí mohla říct, že jsme v Paříži grilovali na terase bytu našich známých. Jakých? No známých jedněch známých. To by šlo.

„Haló, na něco jsem se tě ptal.“

„No… jasně. Proč vlastně ne… Ale chci, aby sis nechal na ruku vytetovat mý jméno.“

A pak dopijeme placatku rumu a já usínám. Padám do hlubin lesa a snů. Letím prostorem. Velká a klidná. Nejsem. A najednou mě vzbudí strašlivý rachot. Otevřu oči a vidím, jak kolem létají kulky. Jak se všude valí vojáci ve starých uniformách a umírají. Jak pod nimi padají i jejich koně a děsivě přitom křičí, když z nich kousky železa vypouštějí život. Hledám Romana. Běhám po lese. Běhám po bojišti a uhýbám kulkám. Myslím na čas, co se točí v kruhu. Jsem tady. Jsem někde jinde. Motám se mezi mrtvými a raněnými. Jejich tváře mi připomínají všechny mé milence. Mám horečku. Jsou to oni, fakt že jo. Cítím na sobě jejich krev. Upadnu a zase vstanu. Hledám Romana. Křičím. Brečím. Padám. Chci být pryč. Chci být ve své garsonce na Palmovce. Nenacházím ani sebe. Až mě najednou někdo chytne za ruku.

„Co blbneš?“ třese se mnou a já poznávám Romanův hlas.

„Lítala si po lese, jako magor. Co se s tebou děje?“

Nevím. Nic. Úpal. Úžeh. Všechno. Chci pryč. Chci domů. Mám strach. Chci mu říct, že na to nemám. Že to balím. Že chci být sama. Chci se rozejít.

Přitiskne mě k sobě.

„To bude dobrý,“ šeptá. „Jen trochu horečka. To bude dobrý.“

Chci mu to všechno říct. Řeknu mu to. Teď mu to řeknu. A podívám se do tmy lesa.

(Červen 2011, vyšlo v OnaDnes, příloze MFDnes, 27.6. 2011)

© Jaroslav Rudiš 2011

Alois Nebel: Coming Soon


The end of the eighties in the twentieth century. Alois Nebel works as a dispatcher at the small railway station on the Czech-Polish border. He’s a loner, who prefers old timetables to people, and he finds the loneliness of the station tranquil – except when the fog rolls in. Then he hallucinates, sees trains from the last hundred years pass through the station. They bring ghosts and shadows from the dark past of Central Europe.

The feature film Alois Nebel is an adaptation of the graphic novel by Jaroslav Rudiš and Jaromír 99 combining animation and live-action. The authors have chosen rotoscoping as the visual approach for the film in order to remain true to the style of the original comic book.
Directed by Tomáš Luňák
Written by Jaroslav Rudiš and Jaromír 99
Produced by Pavel Strnad

© Negativ, Pallas Film, Tobogang, Česká televize, UPP, Soundsquare, 2011

Neues Hörspiel / Nová rozhlasová hra: Plattenbaucowboys / Kovbojové z paneláku

Ein Western von Martin Becker und Jaroslav Rudiš mit Musik von Priessnitz
Western Martina Beckera a Jaroslava Rudiše s hudbou Priessnitz

Ursendung / Premiéra:
WDR 3 – 30.5. 2011, 23:05
WDR Eins Live – 31.5. 2011, 23:00

Leipzig-Grünau

PLATTENBAUCOWBOYS: Eine Nacht im Nirgendwo, die alles verändert: Der Stadtrand. Halbleere Plattenbauten. Hier fährt keiner mehr freiwillig hin. Aber Alex muss. Er sucht seinen Vater und das Haus, in dem er groß geworden ist. Und er trifft ein Mädchen: Jule. Sie will seit Jahren hier weg. Aber sie kann nicht, sie ist gefangen in der Neubauprärie. Alex und Jule taumeln gemeinsam durch diese bizarre Welt. Und beschließen irgendwann, zu kämpfen: Sie müssen jetzt wie die Cowboys sein, tapfer, mutig und frei. Zeit, die Gespenster aus den einstürzenden Platten endlich zu erschießen – oder einen Schnaps mit ihnen zu trinken.

KOVBOJOVÉ Z PANELÁKU: Jedna noc, která všechno změní. Na kraji města. Poloprázdné paneláky. Sem nikdo dobrovolně nejede. Ale Alex musí. Hledá svého otce a dům, ve kterém vyrostl. A potká tady holku: Jule. Ta se roky snaží ze sídliště vypadnout. Nemůže, v téhle prérii z novostaveb je chycená jako v pasti. Alex a Jule se tímhle podivným místem toulají. A najednou se rozhodnou bojovat. Musí být jako kovbojové, silní, odvážní, svobodní. Přišel čas ta strašidla z hroutících se paneláků postřílet – nebo si s nimi dát panáka.

Martin Becker, geboren 1982, Schriftsteller, lebt in Leipzig.
Martin Becker, ročník 1982, je spisovatel, žije v Lipsku.

Jaroslav Rudiš, geboren 1972, ist tschechischer Roman- und Drehbuchautor. Zusammen schrieben die beiden zuletzt das Hörspiel „Lost in Praha“ (WDR 2008).
Jaroslav Rudiš, ročník 1972, je český spisovatel a scénárista. Společně s Martinem Beckerem naposledy napsali rozhlasovou hru „Lost in Praha“ (WDR 2008).

Musik / Hudba: Priessnitz
Regie / Režie: Susanne Krings
Produktion / Produkce: WDR 2011/ca. 53’

Redaktion / Dramaturgie: Natalie Szallies

Das Manuskript zu „Plattenbaucowboys“ wurde gefördert mit einem Stipendium der Filmstiftung Nordrhein-Westfalen.
Scénář Kovbojů z paneláku byl podpořen stipendiem Filmstiftung Nordrhein-Westfalen.

Mehr hier / Více zde: http://jdem.cz/p2pu9

Nová vydání Aloise Nebela a Nebe pod Berlínem

Komiksová trilogie Alois Nebel Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 vyšla v květnu v Labyrintu v druhém vydání. Stejně tak na pulty knihkupectví zamířilo nové vydání Rudišova debutového románu Nebe pod Berlínem.
Alois Nebel se nyní překládá do němčiny. Příběh samotářského výpravčího z malé stanice v Sudetech, jehož nádražím projedou celé dějiny minulého století, by měl vyjít v lednu 2012 v nakladatelství Voland & Quist. Následovat by mělo propagační turné po Německu. Trilogie vyšla už polsky a film Alois Nebel, který natáčí režisér Tomáš Luňák, přijde do českých kin v září letošního roku.

Nová povídka z Helsinek: Vidět smrt přicházet

O vidlích v břiše, pivu a první rusko-německé lásce na světě.

Sedí na lavičce před Helsinkami v tom krátkém záchvěvu jara. Před ním prázdná láhev piva, v puse zaparkovaná cigareta, u nohou dvě obří tašky. Postarší chlápek v teplákové soupravě, zimní bundě, ošoupaných sportovních botách, s hranatým obličejem, kdysi zlomeným nosem a krátkým, šlachovitým tělem. Neříká nic, jen polyká kouř, co v něm zapaluje podivný temný vnitřní oheň. Otáčí se za těly tramvají, které se pomalu sunou bulvárem jako nafouklé ryby, a občas přehodí nohu přes nohu.
Vidím ho skrz výlohu. Pak se zase začtu do novin, další článek o konci multikulturalismu v Německu, no jo, Němci to nikdy neměli lehký. A najednou projde kolem mého stolu. Hodí tašky na zem, sedne si na bar a poručí si pivo. Vezme láhev do ruky a na jeden zátah ji do sebe zlomí.
„Pomalu, pomalu,“ směje se barman Ole. „Je teprve deset.“
Chlápek si otře rukávem pusu a poručí si ještě jedno pivo. A barman mu ho nechce dát.
„Pivo,“ třískne do pultu. Skleničky nadskočí a všechny ty krásné snivé průsvitné německé holky, co sem chodí na snídani prohrabat se vztahy, touhami a přednáškami z uni, se otočí a Ole řekne: „Ale budeš hodnej.“
Chlap se napije a pak začne mluvit. Ne německy, rusky. Nikdo mu nerozumí, snad jen trochu já. Mluví sám k sobě. Vypráví si o tom, že ho ráno propustili z kliniky, vyšetření plic a srdce, ale všechno cajk, že se teď vrací za ženou, Němkou z Rostocku, co kdysi potkal v Moskvě, ještě dávno za komunistů a byla z toho první rusko-německá láska na světě, co ale teď asi už nějak úplně není, jak se to tak s láskami stává. Mluví o svým životě, o tom, že nemá práci. Mluví a pevně drží oběma rukama poloprázdnou první láhev. Možná mluví k ní. Možná je uvnitř něco, co by mu mohlo pomoci, nějaká cesta ven.
Ole se trochu potí, má strach, co z toho bude. A pak se ten chlápek svalí s lahví k mému stolu.
„Noviny?“ zeptá se německy.
„Noviny,“ odpovím rusky.
„Ty seš Rus?“ podiví se.
„Ne, Čech.“
„A jak to že rozumíš rusky?“
„To tenkrát ve škole.“
„A proč Němci nerozuměj rusky?“
„Asi to ve škole neměli.“
„Oni mi nechtěj rozumět.“
„Ruština je složitej jazyk.“
„Ale Němci nerozuměj ničemu. Maj auta, ale o životě věděj prd. A co tady děláš, když seš Čech?“
„Žiju tady,“ řeknu a on přikyvuje a pak si mě svou velkou tlapou přitiskne k sobě a ze dvou centimetrů zašeptá: „Já taky. Chceš něco vidět?“
A aniž stihnu cokoliv namítnout, sundá si bundu, vykasá tričko a obnaží břicho.
„Afghánistán,“ řekne. „A teď mi řekni, jestli můžu bejt šťastnej.“
V břiše má vypálených pět děr. Rovnoměrně rozesetých zleva doprava, jakoby ho někdo propíchnul vidlemi. Pár těch snivých dlouhých holek si to ztichle prohlíží a pak začnou zase řešit ty své problémy. A Ole si zapálí cigaretu.
„Samopal, rok 1985. Víš, co je zvláštní? Ty díry mě bolely ještě před tím, než jsem to dostal. Já tu smrt viděl přicházet. Cejtil jsem to. Normálně jsem se chytnul za břicho a až pak to do mě ten kluk nasypal a já skončil na zemi. Ale já to přežil. Já přežiju všechno a to právě mojí starou asi štve, že se furt hádáme, a tak mě furt posílá do nemocnice na nějaký vyšetření, aby se mě zbavila. Ale já přežiju i ji,“ řekne a popadne své dvě tašky.
„Ale ne že bych ji neměl rád. To já ji mám rád. Akorát mě někdy děsně štve. Tak mi řekni, můžu já bejt šťastnej?“ řekne ještě a zmizí v líném a pomalém dopoledni.

Leipzig, listopad 2009, leden 2010

Konec punku v Helsinkách: Pod stromeček dopogoval dotisk

První náklad románu o poslední punkové generaci a o tom, co z ní zbylo, zmizel z knihkupectví během měsíce. Nyní vyšel dotisk. Díky moc za všechny vaše ohlasy! Velmi si jich vážím.

Knihu si můžete pod stromeček objednat zde: http://www.kosmas.cz/knihy/156277/konec-punku-v-helsinkach/

A taky zde: http://labyrint.net/labshop/index.php

Hezké punkové Vánočky!

A tady ještě výběr z recenzí:

O smutných pankáčích
Pavel Mandys, iLiteratura, 16.11.2010
Konec punku v Helsinkách je nepochybně nejlepší Rudišův román, protipól mdlého předchozího Potichu. Pokud autorovi došly zábavné i posmutnělé historky, jimiž oslňoval publikum v Nebi pod Berlínem a Grandhotelu a které z něj činily nejmladšího, „punkrockového“ Hrabalova dědice, nyní našel novou polohu: melancholicky i sarkasticky glosuje rozčarování stárnoucího pankáče, ale ony postřehy, svižné dialogy a kuriózní postavy rámuje solidní zápletkou s pohnutými osudy protagonistů i přesahem. Na veřejných čteních s tím možná nebude mít tak bouřlivý úspěch jako dřív, ale v osamělém začtení se musí každý soudný čtenář Rudišovo zrání ocenit.

Konec punku v Helsinkách
Milena M. Marešová, Český rozhlas, 3.11.2010
(…) Podobně jako v Nebi pod Berlínem nebo v Grandhotelu, Jaroslav Rudiš ve své knize sleduje postavy svérázné, trochu podivínské, „vyšinuté“ z jakéhokoliv hlavního proudu. Mluví jejich jazykem, srozumitelně a přirozeně. Nenavrhuje jim ani čtenářům „nejlepší“ řešení, nerozhoduje jejich zápasy, jen o nich ví a nechává je znít. Lehce tak dociluje, že se jeho kniha výborně čte.

Žádná jízda, „jenom“ nejvyzrálejší román Jaroslava Rudiše
Alice Horáčková, MF DNES, 14.10.2010
(…) Příjemně nové jsou tu tvrdé tóny: ženské a „punkově“ zaťaté, plné vzteku, slangu, germanismů a psané jakoby na jedno nadechnutí. Jeseníky 80. let jsou vylíčeny tak depresivně, že se čtenář skoro až ptá, jestli žil ve stejné zemi, ve stejné době. Ale ano, žil, jen na něj třeba nedoléhala tak, jako na Rudišovu náctiletou hrdinku, která má německé kořeny a ničí ji škola, rodina i Černobyl. Z jaderné katastrofy Rudiš udělal dokonale surreálnou metaforu neviditelné zkázy, „bílou nemoc“. V české beletrii zatím existuje jen málo děl, která by takhle syrově „natřela“ normalizační komunismus. Snad jen Pelcův román, nazvaný … a bude hůř. (…) I když Konec punku v Helsinkách nemá takový tah jako autorova prvotina Nebe pod Berlínem, v tématech, která otevírá, a nakonec i v té v životní melancholii je to Rudišova nejvyzrálejší kniha.

Černej den

„Mně se prostě dějou divný věci,“ říká Ota a podívá se na mě popelavýma očima.
„To není nic novýho, Oto. Vždycky jsi přitahoval průsery.“
„Ale proč pořád já?“
„Někdo to tady musí vyrovnávat, když jsou všichni lidi jinak tak šťastný.“
„Ty seš jako šťastnej, jo?“
„Jasně, všichni jsou.“
„Ale proč zrovna já, ty vole?“
Dívám se na Otu. V jeho očích se leskne step. Tvrdí, že to je následkem krátké vášnivé etnické bouře, kdy jeho prapraprapředek přicválal na koni z Asie, aby tady pár domorodcům useknul hlavu, uříznul uši a nakonec u Turnova splynul s jednou prapraprastředoevropankou, možná Českou, možná Němkou, to už nikdo nezjistí. Ale po pár stoletích se narodil on.
„Jak to můžeš vědět, že to bylo zrovna takhle?“ ptám se.
„Věřím na sny a tenhle výjev jsem jednou viděl. A navíc to v sobě cítím a moje nejoblíbenější jídlo je tatarskej biftek. Já nejsem ani Čech, ani Tatar. Jsem něco mezi, něco nedodělanýho, nejistýho. A proto přitahuju ty černý dny.“
Otovi je dvaačtyřicet. Pracuje jako programátor a je majitelem dvaadvacetimetrové garsonky na sídlišti, třech rybiček, křečka, morčete, papouška a nejnověji také tlusté feny. Všechna zvířata mu zbyla po holkách, po vztazích, co pokaždé nějak ruply. Jeho malý byt se pomalu mění v zoologickou. A Ota je dál sám.
„Ty holky si ty zvířata koupily, aby nebyly samy. A když jsme se rozešli, tak mi je nechaly na památku, protože už samy nebyly, většinou se ode mě totiž odstěhovaly k jinýmu chlápkovi. A moje garsonka byla jen takový jako odpočívadlo.“
„No jo no, to holky dělaj, že takhle odpočívaj,“ říkám.
„Problém byl v tom, že ten papoušek chodil po bytě v patách všech dalších holek, co jsem je měl po Jituně. A cvakal je do kotníků. Normálně až do krve. Milovali jsme se a najednou strašnej řev, já si říkám, dobrý, jsem furt dobrej, ale ta holka se chytá za kotník, řve a nahatá pak honí Antonína po pokoji a mlátí po něm ručníkem.“
„Antonína?“
„No, tak se ten papoušek jmenuje… Je děsně žárlivej. Tak jsem ho nakonec šoupnul do klece a pověsil nad vanu, v tý garsonce není moc místa.“
„Tak že bys koupil něco většího, pro ty zvířata? Možná bys tam mohl vodit děti od sousedů, jako do zoo. Co zvíře, to jeden podělanej vztah, to bys zase vyprávěl jejich rodičům jako varování.“
Ale Ota nic neříká, napije se a podívá se na mě očima, v nichž se leskne nejen step, ale také pivo.
A pak řekne: „Ale proč pořád já, ty vole?“
„Nevím.“
„Nejhorší je, že se to stupňuje. To jsem ti teď zase měl jeden svůj černej den.“
A Ota vypráví, jak šel posledně do práce. O den dřív trochu slavil, ale pohoda, žádná kocovina, jen dvanáct vodek, ale tohle zvládá. Prostě šel, vyhoupnul se tramvají na kopec, přeběhnul ulici a byl v recepci.
„Pozdravím a ta holka taky pozdraví, ale vidím, že se na mě dívá nějak divně, trochu zpomaleně a vyplašeně. No nic, asi se právě taky s někým rozešla, řeknu si, hlavně se nedojímat, každej má nějakej problém, a jdu dál,“ povídá Ota. Ve výtahu potkal dvě kolegyně. „A taky na mě zírají úplně blbě. Tak jdu na záchod, jestli je všechno v pohodě, jestli někde nemám lupy, nebo mastný fleky a tak. Ale mám jen kruhy pod očima. Tak se opláchnu a dobrý.“
Ota si z automatu vytáhnul kafe s dvojitým cukrem, to ho uklidnilo a vrátilo do rovnováhy, vešel do kanceláře, zapnul počítač a začal makat. Po půl hodině z vedlejší místnosti přišel jeho šéf. „Dívám se na něj a řeknu dobrý ráno. On neřekne nic. Jen se na mě taky dívá, jako kdybych udělal něco strašnýho, tak šílený má oči,“ vypráví Ota. Jeho šéf se nakonec nadechnul a řekl: „Pane Bárta, vy už u nás přece tři měsíce nepracujete.“
„A v tu chvíli mi to došlo: Tři měsíce jsem dělal v úplně jiným kanclu na druhým konci města. Podle mě to všechno souvisí právě s tím, jak jsem namíchanej. Evropa versus Asie, to nejde jen tak zvládnout. To musíš mít v hlavě bordel.“
„Co se nechat pokřtít? Víš, že by ses jako vnitřně přiklonil na jednu stranu a možná by byl pokoj.“
„Pokřtít, jo? Já jsem byl satanista, ty vole. Ty si nepamatuješ na tu moji kapelu, Zvracetor?“
„Tak to fakt už nevím.“
Chvíli mlčíme a díváme se někam před sebe. A pak se ptám, jak se jmenuje ta fena, co mu zbyla po poslední holce.
„Růžena. Jestli chceš, můžu ti ji někdy půjčit. Ona je děsně mazlivá.“