Čekání na konec světa: 11. března znovu v Brně

Jaroslav Rudiš: Čekání na konec světa:
Divadlo Feste, 11. března v Kabinet MÚZ, Brno
„Poslouchej, stejně si myslím, že ho mám.“
A ten, co je doktor přes ženské orgány, řekne:
„A co zas?“
„No toho Alzheimera.“
„Kdybys ho měl, tak nevíš, že ho máš. Chlapi, vy jste taky mistři světa. Víte co, nečtěte ty internety, za mnou pořád chodí ženské, co si někde něco přečtou a hned, že to taky mají stejně jako vy. To je strašná nemoc, tyhle internety. Já myslel, že to mají jen ženské.“

Režie: Jiří Honzírek
Hrají: Petr Bláha, Ondřej Jiráček, Tomáš Milostný
Hudební a zvuková koncepce: Tomáš Vtípil
Kostýmy: Martina Zwyrtek
Foto: Petr Chodura

Premiéra: Lidojedi v Činoheráku

Text: Petr Pýcha, Jaroslav Rudiš

5. března 2017

Režie: Natália Deáková
Dramaturgie: Dagmar Haladová
Scéna: Lukáš Kuchinka
Kostýmy: Jana Smetanová
Technická spolupráce: Erik Schmidt
Hudba: Jakub Kudláč
Fotografie: Tomáš Lumpe

Hrají:
Farář:
Jaroslav Achab Haidler
Martin: Jan Jankovský
Bára: Erika Stárková
Ondřej: Kryštof Rímský
Karel: Matúš Bukovčan
Šmejc: Jiří Trnka
Ministrant: Václav Hanzl

Trailer:

Info: http://www.cinoherak.cz/repertoar/lidojedi-premiera/

Premiere: Nationalstrasse am Theater Bremen

Nationalstrasse:

Deutschsprachige Erstaufführung
von Jaroslav Rudiš
Deutsch von Eva Profousová

Er nennt sich Vandam. Wie Jean-Claude van Damme. Er ist ein Held. Ein Krieger. Ein Europäer. Mit Schlachten kennt er sich aus. Mit denen aus dem Geschichtsbuch und denen im Leben. Er weiß Bescheid. Über Fremde. Über Frauen. Und er hat für alles einen Spruch parat. Er kennt die Geschichte und er erzählt Geschichten. Seine Geschichte, die auch die Geschichte seines Vaters ist, und die seines Sohnes und die einer möglichen Liebe mit Sylva. Auch Sylva schlägt sich durchs Leben. Ihr gehört Vandams Lieblingskneipe, die Severka. Hier wird gefeiert, politisiert, gerauft, gesoffen. Hier kommt alles zusammen. Hier schichtet sich Geschichte auf Geschichte.

Dauer: ca. 1 Stunde 45 Minuten, keine Pause

Nach dem Roman von Jaroslav Rudiš, erschienen auf Deutsch bei Luchterhand, 2016: https://www.randomhouse.de/Paperback/Nationalstrasse/Jaroslav-Rudis/Luchterhand-Literaturverlag/e447330.rhd#info

Besetzung

Termine / Karten

Železniční přejezdy v Norsku

Sedíme s Maxem U Voka. Měsíc jsme se neviděli.

A já řeknu:

„Byli jsme teď pár dní na jihu Německa, krátká dovolená, stavili jsme se u známých v Baden-Baden, víš, ty lázně. Říkali jsme si s Lenou, musíme jednou v životě zajít do kasina, v Baden-Baden hrál i Dostojevskij, četl jsi Hráče, ne. A u vchodu do kasina sedí na schodech Číňan. Nevypadal moc dobře. Mlel si něco sám pro sebe, kouřil, kravatu povolenou, rukou si škubal vlasy, nekecám. Lena říká, ten chlap se chystá na té kravatě oběsit, právě tady asi prohrál firmu, nebo možná prohrál rovnou celou Čínu, chceme tam opravdu jít? Ale šli jsme.“

A Max řekne:

„Já v kasinu nikdy nebyl. Ale jednou za rok to na mě přijde a obejmu v hospodě automat. Posledně jsem vyhrál za dvě hodiny dvacku.“

„A kolik jsi tam nasázel?“

„Taky dvacku. Ale v jednu chvíli jsem tam měl plus dvanáct set. Vrchní si myslel, že jsem se zbláznil, on mi tu dvacku nechtěl dát. Že mám prý hrát dál.“

„I kasina jsou dnes trochu automaty. Všechno je tam tak nějak digitální, až na ruletu a krupiéry. To mě trochu otrávilo. Ale zase ten starý sál, to je nádhera. A pak lidi, to se od Dostojevského myslím nezměnilo. Víš, ty prázdné napjaté ksichty. Všichni vypadají trochu jako duchové. Rusové, Arabové, pár kurev, staré vdovy v důchodu se zlatými hodinkami. Chlápek, kterého komanduje jeho panička, dvakrát padla devatenáctka, sázej jen na devatenáctku, ty troubo, a on vsadí na devatenáctku a padne dvacítka, a ta bába vříská, co je její chlap za trotla. Další chlápci tam sedí sami a tiše, před sebou panáka, na stole mají maličké kartičky s nakreslenou ruletou, různé kódy, šifry a plány, hrají podle vlastních šílených systémů. Další se topí jen v chlastu a počumují.“

„Já se teď taky málem zhroutil. Našel jsem svoji starou fotku. Je mi tam dvacet devět. Vypadám dobře. Všechny ty průsery mám na té fotce ještě před sebou.“

„Každý druhý se dnes rozvede.“

„Já vím. Já jsem s tím už srovnanej, ženský mě nechávají v klidu. Furt je navíc po večerech co dělat, teď jsem objevil závory.“

„Co?“

„Závory na přejezdech. To je strašně zajímavé, jak se to v jednotlivých zemích liší, ty přejezdy, závory, signalizace. Teď mě nejvíc zajímá Norsko. To je neuvěřitelný, co najdeš na youtube záběrů norských přejezdů.“

„A jaké jsou norské přejezdy?“

„Mají jedno červené světlo.“

„Viděl jsi film O’ Horten?“

„Ten strojvůdce, který má poslední šichtu na trati Oslo – Bergen. A jeho poslední vlak mu ujede. Viděl. Proč?“

„No to je jediné, co mě napadá na téma železnice a Norsko. Chtěl jsem hodit něco do placu.“

„Jo tak. Vidíš, a já myslel, že jsi na vlaky odborník… Mimochodem, tu trať jsem si teď projel, na youtube ji máš celou z pohledu strojvedoucího.“

„A jak dlouho se jede?“

„Celej den. Krásná krajina, u moře máš podzim, nahoře v horách sníh, k tomu spousta tunelů. Ale můžeš si to projet i v noci.“

„Ale to nic nevidíš.“

„Skoro nic.“

„Hele, ty jsi fakt seděl celej den u kompu a díval se na trať Bergen – Oslo?“

„Tak byla neděle, že jo, co jsem měl dělat. Navíc mě zajímaly ty přejezdy, jak vypadají z kabiny strojvedoucího. To by tě přece mohlo taky bavit, jako vláčkaře.“

„Aha.“

„Hele, můžeme se bavit i o jiných věcech než o přejezdech v Norsku.“

„Na Slovensku jsme jednou přejeli na přejezdu chlapa. Strojvedoucí se šel podívat za poslední vagon na toho přejetého a pak chodil pět metrů sem a pět metrů zpátky, furt takhle dokola, a opakoval, já už jet dál nemůžu, já nejedu, já i kdybych chtěl jet, tak nemůžu, oni mě teď musí vystřídat, já už jet dál nemůžu, já toho chlapa viděl stát u trati už ráno, když jsem jel do Žiliny, já věděl, že tam skočí, já už dál jet nemůžu…“

„Chudák.“

„To jo. Jednou mi tady U Voka jiný fíra vyprávěl o očích těch přejetých, co ho pronásledují, co ho pořád zapichují do sedačky. Pořád ty oči sebevrahů vidí.“

„To jsme si vybrali téma, to ti řeknu.“

„Ta se můžem bavit o holkách. Co ta Klára, ta učitelka, ta tě má přece ráda, ne?“

„Hm. Nevím.“

„Jo, tak radši politika.“

„Ježíš, to už vůbec. O politice já se nebavím… Hele, já třeba nechápu, jak je možný, že český ministr vnitra neumí jinak než česky. To si v Bruselu teda pokecá. A že bakaláře na právech vystudoval za pár měsíců. “

„Asi je strašnej chytrej.“

„A ten hejtman z jižní Moravy vystudoval práva v nějakém prdelákově na Slovensku. A stejně je lidi zvolí.“

„Jeho zrovna nezvolili.“

„Ale příště ho zase zvolí… Chápeš, že když přemýšlím nad českými politiky, nad touhle polovzdělanou narcistickou populistickou nacionalistickou partou, tak raději myslím na ty železniční přejezdy v Norsku?“

„Ty ses rozjel, Maxi.“

„To alespoň dává nějaký smysl, no ne? Jede vlak, závory spadnou. Vlak přejede, závory se zvednou. V tom je systém. V tom není korupce. V tom nejsou emoce. To mě vždycky uklidní. Víš, co jsem třeba ale zjistil? Ve Švédsku třeba padají závory rychleji než v Norsku. Červená světla tam mají na přejezdu dvě, jako u nás v Česku. Ale ve Finsku to začíná být opravdu zajímavé, tam mají někdy dvě, ale jindy jen jedno jako v Norsku. Ovšem závory mají zase stejnou barvu jako ve Švédsku, jsou žlutočervené. Zatímco v Norsku jsou bíločervené jako u nás.“

„Trochu se v tom ztrácím.“

„To je v pohodě. Teď jsem dal i na přejezdy v Rakousku a ve Švýcarsku… Svět je složitej. Ale možná, kdyby se všichni zajímaly o přejezdy v Norsku, byl by svět víc v pohodě.“

„A co ta teda Klára?“

„Nic.“

„Nechceš se jí ozvat?“

„Ne.“

Pak chvíli mlčíme a hladíme půllitry.

A Max řekne:

„A co ten Číňan v kasinu, oběsil se?“

A já řeknu:

„Nevím.“

 

(2016, (c) Jaroslav Rudiš)

 

 

Trailer: Alois Nebel

Alois Nebel: Ein Eisenbahnerblues aus dem Altvatergebirge / Železniční blues z Jeseníků

24.01. 2017 / Theater Zittau

26.01. 2017 / Divadlo F. X. Šaldy Liberec (Malé divadlo)

Info: http://www.g-h-t.de/de/Spielplan/?vkdetails=1139&lnr=7847&vv=&zt=2017-01

Karten Zittau: http://www.g-h-t.de/de/Spielplan/?vkdetails=1139&lnr=7847&vv=&zt=2017-01

Vstupenky a info Liberec: http://www.saldovo-divadlo.cz/program/detail-predstaveni/r/3225/alois-nebel

Ein Eisenbahnerblues aus dem Altvatergebirge von Jaroslav Rudiš und Stefanie Witzlsperger nach der Graphic Novel von Jaroslav Rudiš und Jaromír 99 | URAUFFÜHRUNG

Alois Nebel ist Fahrdienstleiter eines kleinen Bahnhofs nahe der Grenze. Tatsächlich ist die Bahn für den introvertierten Alois aber viel mehr als nur seine Arbeitsstelle. Seit Kindestagen sind Züge seine große Leidenschaft, das Kommen und Gehen auf den Gleisen beobachtet er sein ganzes Leben. Immer wenn Nebel aufzieht, holt Alois die Vergangenheit ein und er sieht Züge, die nur er sehen kann.

Eine Geschichte über Veränderungen, Nicht-Vergessen-Können und eine große Liebe.

Als Graphic Novel erschienen »Weissbach« (2003), »Hauptbahnhof« (2004) und »Zuckmantel« (2005) zunächst als einzelne Bände, ehe 2006 die Gesamtausgabe »Alois Nebel« veröffentlicht wurde. 2012 wurde die Triologie auch ins Deutsche, Französische und Polnische übersetzt. Die Verfilmung der Graphic Novel (Regie: Tomáš Luňák) wurde 2011 mit dem Europäischen Filmpreis ausgezeichnet und erhielt zwei Vornominierungen für den Oscar. Für die Uraufführung am Gerhart-Hauptmann-Theater wird eine neue Fassung der Geschichte entstehen.

Regie: Stefan Wolfram
Ausstattung: Udo Herbster
Dramaturgie: Gerhard HerfeldtAlois Nebel: Tilo Werner
Wachek/Olda: Klaus Beyer
Šokin/Vorgesetzter HBH/Typ: Stefan Sieh
Dorothee/Smeterka
Krankenschwester/Schlampe: Martha Pohla
Krankenschwester II/Frau Doktor/Květa: Patricia Hachtel
Der Stumme: Grzegorz Stosz
Wachek Senior: Ludvik Kavin

Fotos: Pawel Sosnowski